TÉZE O PRAVĚKU A UČEBNICE O PRAVĚKU

Téze o pravěku a učebnice pravěku

Evžen Neustupný

(Archeologické rozhledy XLVIII, 311-322).

V roce 1995 vydalo nakladatelství Fortuna moji učebnici dějin pravěku určenou pro základní školy (E.Neustupný, Pravěk, řada Lidé v dějinách, 55 stran textu a obrázků). Jde u nás o zatím nejrozsáhlejší učební text o pravěku; má sloužit jako podklad pro základní vzdělání, kterého se dostává celé populaci. Chtěl bych ovšem upozornit, že dnes už existuje celá řada textů určených pro tentýž typ a stupeň škol; záleží na učitelích, kterou konkrétní učebnici pro svoje žáky vyberou.

V následujících odstavcích chci komentovat koncepci své učebnice a některé zásady, s nimiž jsem k práci přistupoval. Protože pojetí učebnice je pravděpodobně nekonvenční i po archeologické stránce (použil jsem některé myšlenky, které jsem doposud jinde nerozvedl), chtěl bych alespoň upozornit na vybrané teoretické problémy, na jejichž řešení jsem svoji práci založil. Pokusím se hlavní z nich nastínit ve formě tézí; tento výklad však nepovažuji za jejich zdůvodnění, spíše je určen jako informace těm kolegům, jimž se učebnice nedostane do rukou. Text následujících odstavců jde v některých ohledech o něco dále, než to bylo možné v rámci učebnice. Následně se zmíním o některých otázkách učebních textů všeobecně.

Na rozdíl od procesualistů a postprocesualistů, kteří zpravidla pracují s problémy středního rozsahu, nastoluji znovu otázku velkých procesů (dějinných struktur) a jejich příčin; jde o taková témata učebnice jako je nová formulace vzniku člověka, příčina změn sociálního světa, problém pokroku, úloha artefaktuální a symbolické sféry, úloha soukromého vlastnictví, člověk a příroda, nerovnoměrnost kulturního vývoje apod.). Jsou to tzv. obecné problémy, k nimž archeologie má rozhodně co říci, v některých případech je její úloha rozhodující. Stále se domnívám, že poznání struktury pravěké lidské skutečnosti a jejích dějin je jedním ze základních přínosů prehistorie současnosti.

Současně se v učebnici nevyhýbám velkým příběhům jako je původ Indoevropanů, vznik moderních národů a ve zmínkách příběhům jiným. Elementárním příběhům (událostem) však v učebnici vzhledem k jejímu rozsahu nemohla být věnována velká pozornost. I tento historický aspekt prehistorie (příběhy) má svou konkrétností spojenou s jednotlivými památkami význam pro současného člověka.

Jde o zásadní paradigmatické postoje (k paradigmatům srov. Neustupný 1976; 1993a). Mohlo by se zdát, že stimulem zájmu o jmenovaná témata byl úkol napsat učebnici; v té souvislosti ale upozorňuji, že takový úkol lze rovněž splnit ve formě evolucionistického vyprávění o vzniku člověka a řady jednotlivých příběhů bez velké vnitřní logické souvislosti.

Artefakty je třeba chápat jako něco, co vyčleňuje člověka z přírody, co ho staví mimo přírodu, vytváří jeho specifiku v rámci světa a odděluje ho od závislosti na přírodě. Od samého počátku svého vznikání člověk tvoří sociální svět ve formě artefaktů, ekofaktuálního působení a bazálních symbolů, později ve formě artefaktových systémů, institucí a textů (k těmto pojmům srov. Neustupný 1995a). Sociální svět je proto ve stále menším měřítku omezován okolní přírodou, a ve stále větším rozsahu tuto přírodu určuje. V tomto směru má zejména důležitost to, že artefakty ruší přírodní závislost života na živočišné dědičnosti tím, že se oddělily od jeho tělesných orgánů. Toto všechno je logický důsledek archeologického poznání minulosti a jeden ze základních přínosů archeologie.

Obrovskou roli v lidské kultuře hrají symbolické systémy, které lze rekonstruovat na základě pravěkých artefaktů. Tak jako "živé" artefakty jsou nástroje lidských rukou (což nevylučuje jejich hlubokou souvislost s myšlením), "živé" symboly jsou nástroji lidského mozku (což nevylučuje jejich souvislost s lidskou praktickou činností). Člověk jakožto bytost hodná tohoto jména nemůže existovat bez obojího; proto jsem nepovažoval za možné označit za "plné" dějiny člověka období staršího a středního paleolitu, kdy jak artefakty tak symboly teprve vznikaly. Pravěké komunity měly vedle svých artefaktuálních tradic také svůj folklór, o němž archeologové musí začít uvažovat, jakkoliv je to metodologicky obtížné.

Můj zájem o symbolické systémy (nejde pochopitelně jen o můj osobní zájem, ten se projevuje téměř na celém světě) není módní záležitostí. Jak tradiční tak i procesuální archeologie výzkum těchto systémů hrubě podcenila (prakticky je redukovala na tzv. náboženství), ačkoliv je zřejmé, že k duchovnímu aspektu pravěké kultury se nelze dobrat bez prostřednictví symbolů. Ukazuje se, že vysvětlení pomocí symbolických struktur je případné u mnohem rozsáhlejšího okruhu jevů, než jsme si dosud dovedli představit, a že v mnoha případech (jako je např. užití kovů) symbolické aspekty artefaktů předcházejí praktickým (Kuna 1986, 1989a).

Sociální svět člověka neboli jeho kultura se nemění ani v důsledku změn přírody ani v důsledku vynálezů nebo objevů. Příčinou změn je samovývoj kultury jakožto řešení problémů, které si lidé v rámci své kultury sami vytvářejí. Jako příklad jsem uvedl vznik eneolitu, který pojímám jako řešení určité "krize" (která vzniká uvnitř kultury, není to krize ekologická). Ve valné části Evropy vznikla devastací listnatých lesů neolitickým žárovým zemědělstvím a byla důsledkem neadkvátnosti zemědělského systému; problém byl proto vyřešen rovněž v oblasti zemědělských systémů (prostřednictvím přílohového zemědělství). Primárně šlo o zavedení oradla taženého dobytčaty; oradlo mělo další systémové důsledky, které změnily ostatní prvky lidské kultury.

Domnívám se, že myšlenka o samovývoji lidského světa v tomto pojetí je principiálně novým řešením jedné významné otázky, která patří mezi "velké" problémy; současně jde o řešení, které nebylo možno vyslovit v době vlády komunistické ideologie, která v podstatě akceptovala racionalistické dogma o určujícím významu vynálezů.

Lidský (sociální) svět je něco, co díky úloze artefaktů a symbolů stojí mimo přírodu. Tam kde se pravěcí lidé v důsledku svého tvoření nebo samovolných změn přírody dostávali s přírodou do konfliktu, překonávali tento konflikt dalším tvořením, nikoliv pasivní adaptací, tj. uvedením ekologického systému do rovnováhy (to je reakce typická pro živé organismy, které se v důsledku přírodní dědičnosti nemohou změnit dostatečně rychle, aby mohly na environmentální změny reagovat aktivním způsobem). Tak např. nedostatek surovin k výrobě bronzu nepřekonali pravěcí lidé omezením spotřeby bronzu nebo návratem ke kameni, nýbrž zavedením železa apod. Dominantním rysem lidstva je jeho tvoření mimopřírodního (sociálního) světa (a v souvislosti s tím jeho působení na přírodu), nikoliv přizpůsobování přírodě nebo boj s přírodou. Tyto skutečnosti také staví na hlavu různé katastrofické scénáře přírodovědných ekologů; protiklad mezi člověkem a přírodou totiž dostává zcela jinou dimenzi, ve které není místo pro naivní a přízemní návrat člověka k přírodě, jakkoliv pojatý.

V lidské kultuře existuje celá řada směrovaných změn, u nichž sled stavů lze chápat jako pokrok (takto se mění např. složitost lidské kultury, rozsah lidského působení na přírodu, spotřeba surovin a energie, průměrný věk lidí apod.). V mnoha případech však jde jenom o vznik něčeho nového, odlišného, nikoliv o něco dokonalejšího. Celá řada proměn lidské kultury (variabilita kultury v čase) nebyla proto pokrokem, nýbrž prostou změnou, vznikem variant (domovní architektura, vývoj mnoha nástrojů, vznik uměleckých stylů apod.). Takové pojetí kulturní variability má zásadní důležitost i pro pochopení současného světa a tolerantní zhodnocení jeho časové i místní proměnlivosti.

Chybění soukromého vlastnictví půdy a vůbec nerozvinutost vlastnictví v pravěku bylo příčinou malé rychlosti dějin v tomto období, protože nerozvinuté formy vlastnictví nestimulovaly iniciativu lidí. Lidská společnost se totiž vyvíjí v závislosti na formách vlastnictví, které souvisejí se specializací (srov. Neustupný 1995b). Pomalý nebo naopak rychlejší rozvoj soukromého vlastnictví byl rozhodujícím faktorem přechodu od pravěku k civilizaci (výzkum různých forem vlastnictví v pravěku je zatím v počátcích).

Antropologickým pojetím zde pochopitelně myslím pojetí ve smyslu kulturní antropologie, tj. pojetí strukturální. Jde o rozčlenění pravěku na části, které jsou z hlediska ekonomického, společenského a ideologického specifickými strukturami. (Protikladem takového postupu je rozčlenění pravěkého vývoje podle chronologických nebo formálních hledisek, např. pojímání paleolitu jako celku, oddělení eneolitu od doby bronzové, doby římské od doby stěhování národů apod.). Toto pojetí (podobně viz Kuna 1995) se v učebnici projevilo vytvořením určitých celků, zpravidla daných jednotlivými kapitolami, které z antropologického hlediska představují více či méně homogenní systémy se strukturou, která znamená více než kumulativní soubor jejich částí, více než chronologickou následnost archeologických pozorování.

Nedostatečná provázanost jednotlivých prvků antropologických struktur v naznačeném slova smyslu je největším nedostatkem učebnice. K její úspěšné realizaci by bylo nutno provést obrovskou práci na základě konkrétního empirického materiálu; je to úkol téměř pro jednu generaci archeologů.

Takovým pojetím chápu závislost jednotlivých forem sociálního světa na jejich okolí a na jejich trajektorii v čase. To se projevilo vylíčením následných období jako vzájemně odlišných celků; prostorová odlišnost mohla být přitom zmíněna jen okrajově (např. postupnost osídlení Země, pobaltský mezolit, nejstarší civilizace, nerovnoměrnost vývoje lidské kultury apod.). V učebnici je implicitně obsažena téze, že pravěk jako celek byl odlišný od pozdějších období (srov. Kuna 1995, Neustupný 1995b) a také to, že existovaly podstatné i vnějškové odlišnosti mezi jednotlivými obdobími pravěku (jeho strukturálními celky) navzájem.

V rámci historického pojetí pravěku jsem zaujal v ohledu pravěkých migrací stejné stanovisko, které prosazuji již po desítiletí. Jako prokázanou migraci lze podle mého názoru uvést neolitickou kolonizaci našich zemí, další prokázané migrace souvisí až s vyspělou dobou železnou a mají specifickou formu. (V učebnici jsem se nezmínil o takových pohybech obyvatelstva, jako je případ kultury kulovitých amfor - srov. Neustupný 1982). Migrace jsem vyložil nikoliv jako přírodní události (způsobené přelidněním na základě nekontrolovaného růstu apod.), nýbrž jako historické události produkované určitou strukturou společnosti.

S problematikou symbolických systémů souvisí pojem tzv. archeologických kultur. V celé učebnici jsem pojem archeologické kultury potlačil (str. 27). Vedla mne k tomu skutečnost, že mnoho těchto "kultur" je víceméně jen klasifikační pomůckou archeologů (tak např. tzv. kultura s lineární keramikou a kultura s vypíchanou keramikou tvoří jeden logický celek) a dále obava, aby znovu nedocházelo k jejich identifikaci s etnickými celky. Pojem archeologické kultury však má i racionální jádro a souvisí s určitou jednotnotou symbolických systémů. Toto pojetí archeologických kultur však doposud nebylo nijak prostudováno, i když pro konkrétní případy už bylo naznačeno (např. Megaw 1995).

Toto období jsem výrazně oddělil od vlastních dějin lidstva jakožto období vznikajícího, nehotového člověka. "Lidé" staršího a středního paleolitu neměli doposud vytvořeno plné symbolické myšlení, to mělo ve starším a středním paleolitu teprve své počátky (chybí umění a náboženství, což není nedostatek pramenů). Také abstraktní myšlení, na které můžeme usuzovat z technologie výroby nástrojů, ve starším a středním paleolitu teprve vznikalo.

Netrvám na termínech "poločlověk" nebo "opravdový" člověk apod. (i když si myslím, že odpor proti nim je spíše způsoben nezvyklostí myšlenkového obsahu než neobratnou terminologií), ale trvám na tom, že plně vyvinuté abstraktní myšlení schopné vytváření celých soustav symbolů je nutný atribut člověka. Lidé jako jsme my a všechny ostatní žijící lidské skupiny (tedy všeobecně řečeno člověk) vznikli, jak se dnes zdá, opravdu někdy před 40 tisíci léty; "lidské bytosti" staršího data nám nebyly vývojově rovny, byly to jiné bytosti, i když třeba naši předkové.

Mohli bychom se přít, že symbolické myšlení vzniklo již dříve než před 40 tisíci lety, a pokud pro to někdo přinese doklady, není důvodu to nepřijmout. Názor, že symbolické myšlení bylo plně rozvinuté už od počátku výroby nástrojů se mi však zdá nejen neprokazatelné, ale logicky neobhajitelné. Vede nutně k nějakému mýtu o stvoření. Kromě toho zařazování bytostí vytvářejících kulturu staršího a středního paleolitu mezi lidi vynucuje přijetí myšlenky, že v rámci lidského rodu existují vývojově nižší a vyšší formy.

"Opravdový" člověk, s plně rozvinutým systémem všech lidských atributů (rozvinuté abstraktní myšlení, používání symbolických systémů, mnoho druhů artefaktů, společnost založená na specializaci) vznikl teprve asi před 40 tisíci lety. Během poměrně krátké doby došlo nejen ke změně fyzické formy člověka (takže všechny moderní formy člověka jsou vývojově rovnocenné), nýbrž zejména k obrovskému rozkvětu lidské kultury, u níž lze oprávněně uvažovat o všech subkulturách stejných jako u moderního lidstva. Je prokazatelný poměrně náhlý rozkět symbolického myšlení. Lidská kultura dovedla svým rozvojem překonat velmi nepříznivé přírodní podmínky (život v tundře) a jejich náhlé změny (doba poledová).

Neolitické osídlení vzniklo postupnou kolonizací zemědělců, kteří se posunovali do dosud neosídlených krajin, protože se snažili vylepšit si hustotu svých společenských vztahů. Už tito nejstarší zemědělci byli Indoevropané, neboť od tohoto období trvá v širším rámci střední Evropy kontinuita osídlení (J.Neustupný 1976). Neolitické vesnice, sestávající z několika málo velkých domů obývaných vždy jednou rodinou (asi 4 osoby včetně dětí), se poměrně často (po méně než jednom desítiletí) přesouvaly v sekundárním lese, který využívaly k žárovému zemědělství. Vesnice byly malé (s počtem obyvatel zřídka přesahujícím 20 osob), ale byly v krajině hustě rozloženy (Neustupný 1984, 1985). To v průběhu neolitu vedlo ke krizové situaci, neboť les po mnoha staletích obdělávání ohněm přestal v dostačující míře regenerovat vymlazováním, takže pravé žárové zemědělství se stávalo stále obtížnějším (srov. poněkud odlišné řešení M.Kuny 1989b, 27).

Protože to mezi našimi archeology není ještě plně známo, připomínám, že P.Moddermann dokázal (1970, 1986 aj.), že neolitické domy kultury s volutovou keramikou sestávají ze tří konstrukčně zcela odlišných částí; je logické, že každá tato část měla jiný účel. Tímto poznáním se ale každý dlouhý neolitický dům rozpadá na mnohem menší části, které jsou svou velikostí srovnatelné s domy z mladších období. Odvozovat počet obyvatel z plochy neolitického domu, jak to bylo dříve běžné a jak to nyní naznačuje S.Vencl (1995, 283), se mi proto zdá být málo opodstatněné. Připoměl bych ještě, že promýšlením Moddermannova objevu vyvstává opět problém symbolického smyslu tří částí neolitických domů. Nebo máme věřit, že tento "luxus" byl v neolitu funkčně (prakticky) nezbytný, a v celém zbývajícím pravěku (s výjimkami) už byl funkčně nepotřebný? To zejména, pokud přijmeme symbolický význam tzv. stavebních jam, které po stranách doprovázejí některé neolitické domy (Neustupný 1995a, 208).

Tato dvě období jsem spojil, protože tvoří strukturální celek, jehož součásti mají navzájem více společného než se sousedním neolitem a vyspělou dobou železnou. Je to doba zcela specifického vývoje střední Evropy a některých sousedních území (společnost tohoto období jsem kdysi označil jako patriarchát). Stejně jako ve svých předchozích pracech jsem při pojednání o tomto období v učebnici zdůraznil roli oradla (jehož zavedení objasňuji "neolitickou krizí" - viz výše) a návazných strukturálních změn. Připojil jsem význam vzácného kovu (měď, pak bronz) pro vytvoření společenského systému doby bronzové v protikladu k následujícímu období. V oblasti symbolických struktur jsem vyzvedl zejména dvě významné skutečnosti: kumulativní budování mohylových pohřebišť, která zaujímala velkou část tehdejších sídelních areálů (tato pohřebiště začala v časném až starším eneolitu a trvala až do počátečních fází doby železné), a rituální zabíjení velké části populace ("pohřby na sídlištích" a lokality typu Velim). Tyto jevy jsou v tomto rozsahu charakteristické právě pro eneolit a dobu bronzovou.

Rozvinutá výroba železa radikálním způsobem rozrušila specializační vztahy, které se předtím vytvořily v době bronzové (síť směny bronzové suroviny a výrobků) a tím změnila celou společnost. Systémové změny, které následovaly, lze označit jako revoluci doby železné. Docházelo ke koncentraci výroby a celkově vývoj společnosti směřoval k civilizaci. Nová situace vyústila v pojetí pohřebního ritu odlišném od předchozích dob (tento ritus přestal být výrazem vztahů v živé společnosti a výrazem její kontinuity - proto diskontinuita pohřebišť). V rozvinuté době železné zanikají kulty, které byly rozšířeny v době bronzové.

Význam hlubokých změn souvisejících se zavedením železa jsem zdůraznil mimo jiné proto, že mezi historiky a sociology je stále ještě rozšířen názor, že feudální (případně tradiční) společnost následovala po jakési společnosti rodové v romantickém pojetí.

K poněkud jinému řazení problémů než v předchozích kapitolách mne vedla potřeba vysvětlit určité historické události, významné i pro pochopení našich národních dějin. Potlačil jsem neodůvodněné teorie o dalekosáhlém civilizačním významu expanze římského impéria pro naše země. Teprve v tomto období se realizovaly společenské předpoklady pro migrace dílčích částí společnosti, nemigrovaly celé populace. Zcela jsem opustil výklad o Slovanech jako specifické etnické skupině odlišující se od "Germánů" a dalších národů, nehledal jsem jejich pravlast (což od období romantismu patřilo k nepominutelným problémům) apod. Naopak jsem příchod Čechů a Moravanů, Sámovu říši apod. pojal jako příběh obvyklý v Evropě té doby, příběh, který i na našem území nebyl ojedinělý. Češi a Moravané přišli jako dobyvatelé z území dnešního Polska, podrobili si starší "germánské" obyvatelstvo a velmi rychle se stali spolutvůrci středoevropského a západoevropského prostředí.

Domnívám se, že vědecký pracovník ve svém oboru nutně produkuje vědecká díla, ať jsou formulována jako vědecké studie, populární literatura nebo učebnice. Pokud by tomu tak nebylo, mohli by učebnice psát laikové, což má prokazatelně tragické (někdy tragikomické) důsledky.

Mnoho lidí se domnívá, že do učebnice patří jen to, co už se bezpečně ví, a vědecké spory mají jít stranou. Mimochodem, právě tato téze umožňuje psát učebnice laikům, protože v tomto pojetí jde vlastně jen o výběr "poznatků" z odborné (vědecké) literatury. Něco podobného by ale možná podepsali i někteří odborníci. Za "bezpečné znalosti" se v tomto smyslu zpravidla považují téze toho paradigmatu, které v dané vědecké komunitě převládá. V souvislosti s takovým názorem jsem stál před otázkou, do jaké míry se mám přidržet tradičních schémat a tradičního pojetí pravěku, které jsou běžné, a v důsledku univerzitního vzdělání je zastává velký počet našich archeologů.

Právě takové pojetí však bylo v centrech archeologického bádání ve světě v minulých desítiletích opuštěno, protože neodpovídá novým vědeckým paradigmatům. Pokud řekneme, že se v uplynulých desetiletích téměř vše měnilo, platí to pochopitelně jen o tzv. paradigmatických otázkách. Lidské poznání je kumulativní v tom smyslu, že při změmě paradigmat velká část faktických poznatků přetrvává, a přetrvává také řešení tzv. neparadigmatických problémů. Přesto rozpor mezi starými "zabydlenými" paradigmaty a paradigmaty novými zůstává problémem. Názory platné v rámci nových paradigmat označují tradicionalisté různými nálepkami jako "módní", "neprokázané", a vyhledávají zdánlivě absurdní důsledky, ke kterým údajně vedou.

Je nesporné, že předmětem "trvalých znalostí", které se už nemění, jsou především určitá fakta, získaná empirickým výzkumem (zejména archeologické nálezy, jejich fyzická podoba a prostorové určení) a do určité míry i některé neparadigmatické otázky (např. archeologické klasifikace, ustálená absolutní a relativní chronologie). Jakmile však zasáhneme do oblasti interpretace (vysvětlení faktů), všechno se dostává do pohybu, protože se zde objevuje závislost na paradigmatických postojích a individualitě autora. Fakta totiž nejsou přístupná, aniž bychom přistoupili k jejich alespoň elementárnímu popisu; při tom už ale záleží na teorii - z principiálních důvodů nemůže být žádný popis "plně objektivní" ve smyslu nezávislosti na teorii (Neustupný 1993a), a tím méně už mohou být v tomto smyslu "objektivní" další produkty teoretické práce archeologa.

Protože učebnice (a vůbec jakékoliv archeologické dílo) musí představovat více než fotografický snímek archeologických faktů, tj. musí obsahovat vysvětlení (interpretace), nikdo se nemůže vyhnout tomu, aby do svého díla nevložil přijaté paradigma a případně i svou individualitu (i tu vlastně vkládá vždy, ale někdy je tato individualita "nulová"). Nesnažil jsem se proto o falešnou objektivitu, potencionálně vyjádřitelnou jako snůška tradičních hypotéz, které nebyly nikdy prokázány a jejichž legitimací je jen to, že jim věřily předchozí generace.

Nevidím proto důvodu, proč bych měl školním dětem vykládat teorie, které se silou přežívajícího typologického paragigmatu udržují v naší archeologii od prvních desítiletí našeho (dvacátého) století, pokud je zřejmé, že neobstojí při kritice ať už paradigmatu procesuálního nebo postprocesuálního. Nevěřme na to, že takové teorie, jako je (například) příchod pozdněeneolitických kultur ze vzdálených končin, byly někdy prokázány: jsou to typické produkty své doby a nestojí za nimi vůbec žádné důkazy.

Na některých místech učebnice jsem uvedl různé varianty řešení archeologických problémů (např. v případě neandertálců) nebo prostě skutečnost, že něco ještě nevíme. Myslím si totiž, že žáci našich škol by se měli konečně dozvědět, že jednotlivé vědní obory nejsou souhrnem vědomostí ("faktů"), nýbrž spíše souhrnem řešení vědeckých problémů, a že alepoň v některých případech lze tentýž problém řešit různě, pokud vůbec nějaké věrohodné řešení má. Zde je ovšem nutno volit určitou míru, aby nedošlo k úplné relativizaci vědění doprovázené domněnkou, že jakýkoliv názor je vlastně stejně dobrý.

Jeden problém společný učebnicím a populárním pracem je to, zda okruh diskutovaných témat zde má být tentýž jako v pracech vědeckých. Je zřejmé, že v učebnicích a populárních dílech (pokud nemají za cíl popularizovat archeologickou metodologii) nebudou asi detailně rozváděny problémy metodologické a zejména ne klasifikační; nemohou však být pominuty úplně, protože každý, kdo se o pravěk zajímá, by měl vědět, jak se poznatky o pravěku získávají. Někteří archeologové se domnívají, že práce psané pro nearcheology mohou být barvitější, že mohou diskutovat problémy, které by se jinak v "seriozní" publikaci neodvážili ani naznačit. Proto v uplynulých desítiletích v učebnicích dějin pravěku nechyběly teorie o migracích a etnických poměrech, ačkoliv zejména druhé téma bylo v té době ve "vědecké" literatuře téměř tabu (s výjimkou tzv. Slovanů). Myslím si, že učebnice a populární díla o pravěku by měly obsahovat v přiměřené míře všechny důležité otázky, které současná archeologie diskutuje; ve středu zájmu by měla být ovšem situace v pravěké živé kultuře, nikoliv popis archeologických pramenů a jejich klasifikace. Otázky jako je pravěký folklor a učení v pravěku proto považuji za legitimní vědecké problémy (jakkoliv zatím o nich dovedeme říci velmi málo), nejsou to jen témata pro osvěžení žactva.

Jiným problémem učebnic je nebezpečí zahlcení fakty a poznatky vůbec. Učebnice dějin pravěku může mít jen určitý rozsah, daný jednak počtem vyučovacích hodin, které jsou tomuto období v našich školách věnovány, jednak mentální vyspělostí žáků. Omezení rozsahu učebnice se nutně projeví jako omezení témat co do detailnosti jejich pojednání: jinak řečeno, při koncipování učebnice jsem musel něco vyložit velmi zkráceně a něco vůbec vynechat. Každý specialista najde takových témat nepochybně velké množství. I nespecialista si např. všimne, že o době halštatské jsou v učebnici jen zmínky apod.

Jakkoliv je učebnice, o které zde podávám informaci, zatím nejpodrobnějším učebním textem o pravěku u nás, nemůže pochopitelně látku dělit na pravěk českých zemí a pravěk světa. V učebnici jde proto o určitou směs: "světové dějiny" zasahují mnohem výrazněji ve starších obdobích, kdy bez poznatků z jiných zemí by souvislejší výklad ani nebyl možný. Na druhé straně v mladších obdobích převládá látka z Čech a Moravy. V současné době si nedovedu představit jiný postup.

Text má sloužit na území celé České republiky a bylo proto třeba se vyhnout preferenci Čech na úkor Moravy; doufám, že se mi to podařilo. Tento aspekt vystupuje do popředí zejména při zmínkách o nalezištích, kde jsem se kromě toho ještě snažil zahrnout něco i z jednotlivých subregionů. Jde o úlohu velmi obtížnou, protože archeologický výzkum jednotlivých částí Čech a Moravy je velmi nerovnoměrný.

Na přiměřenou representaci regionů je nutno dbát také při výběru obrázků. To je úloha velmi obtížná také proto, že v okamžiku, kdy resignujeme na předvádění hezkých předmětů (zejména šperků a keramiky), narazíme na spoustu problémů. Tak např. většina archeologických vyobrazení předvádí fragmenty, neúplné předměty nebo věci nějak deformované. Chybění částí z organických hmot spolu s nezvyklým tvarem vytváří nepochybně v mnoha případech obtížně rozluštitelná zobrazení. Terénní kresby obsahují hranice sond, místa vedení profilů nebo různé značky, které laik obtížně oddělí od pozitivní informace. Podobně je tomu ale i s řadou terénních fotografií, které by často potřebovaly dlouhý komentář vysvětlující, co vlastně zobrazenují. Tyto problémy nelze paušálně řešit rekonstrukcemi: nejen proto, že se nelze vzdát autencity památek (která má pro laika velký význam), ale i proto, že věrohodná rekonstrukce, která by měla požadovanou výtvarnou úroveň, je vlastně samostatným výzkumným úkolem, kterým se archeologové zřídka zabývají. Kromě toho jsou takové rekonstrukce velmi drahé. Odhaduji, že vybavení učebnice adekvátní kombinací rekonstrukcí a zobrazení autentických objektů, je pracnější a mnohem dražší než napsání textu. To je v rozporu s politikou nakladatelů, kteří se domnívají, že "obrázky" by vlastně měly být zadarmo, protože se jednoduše odněkud převezmou.

Autor učebnice musí také brát určitý ohled na koncepci celé učebnicové řady, kterou pro případ "Lidí v dějinách" vytvořil Vratislav Čapek. Tato koncepce byla velmi přínosná jednak tím, že kladla velký důraz na každodenní život v minulosti (a tak umožnila předvést pravěkou kulturu mnohem detailněji než běžné učebnice soustředěné na "historické" události), jednak tím, že požadovala doprovodit každou kapitolu tzv. příběhem, konkrétním a živějším líčením nějakého detailního úseku (texty tištěné modrou barvou, kromě str. 14, 15 a 53, kde je typografickým omylem text vytištěn černě). Takový "příběh" se dá snadno vybrat na základě psaných pramenů, ale v případě pravěku je to velmi obtížný problém; ve všech případech nejsem sám spokojen s tím, jak jsem tento problém vyřešil.

S celkovou koncepcí učebnice souvisí ještě následující poznámka. Byla zde představa o určitém počtu "témat" (na pravěk připadla nakonec "témata" dvě), která měla být členěna do víceméně stejného počtu "obrazů" (toho, co nakonec má v učebnici charakter kapitol). Z nejrůznějších důvodů nelze ovšem takové pravidelné rozdělení dějin provést. Snaha podřídit se mu alespoň částečně mne vedla k zařazení samostatné kapitoly o mezolitu, která je možná vzhledem k rozsahu a logické struktuře učebnice nadbytečná.

Někteří kolegové, kteří učebnici četli, byli toho názoru, že text je pro děti na základní škole příliš obtížný; mohu se snad přiznat, že takové podezření jsem měl původně i já. To ale kupodivu kontrastovalo s míněním zkušených pedagogů a lidí, kteří neměli žádné předchozí znalosti o pravěku. Teprve postupně jsem si uvědomil, že archeologové do obtížnosti započítávají "novost" nebo lépe řečeno nezvyklost některých pasáží pro ně samé a to, že by na základě dosavadních zkušeností s obdobnými texty očekávali něco jiného.

Ačkoliv učebnice a populární práce není totéž, zdá se mi, že mnoho z předcházejících odstavců je možno vztáhnout také na tzv. populárně-vědeckou literaturu.

Myslím, že mnoho míst učebnice prozrazuje moje přesvědčení, že "archeologie není pro minulost, ale pro současnost, a že není pro archeology, nýbrž pro všechny" (Neustupný 1991, 364). Tuto tézi nelze chápat jako služebnost archeologie nějaké momentálně módní ideologii; dobrá archeologie je však nutně spojena s problémy, které řeší "její" společnost. Přitom si myslím, že archeologie, jakožto součást vědy, musí řešit daleko větší počet a větší okruh otázek, než kolik se jich současná společnost ptá, neboli nutně by měl existovat určitý přetlak nabídky nad poptávkou; kromě toho věda bude řešit také otázky, jejichž aktuálnost se vyjeví až za dlouhou dobu. Nejsem si jist, do jaké míry jsou taková dezideráta realistická v případě české archeologie; začíná se ukazovat, že obavy z její provincializace nebyly bezpředmětné (Neustupný 1993b, 130).

Existují některé problémy, kde je třeba odstranit ideologické nánosy minulého režimu. Jde například o vznik soukromého vlastnictví, které bylo ještě v nedávné minulosti vykládáno jako určitá katastrofa, která lidstvo potkala. Dále jde např. o správné zhodnocení významu duchovní sféry v počátcích lidstva (to souvisí se symbolickými systémy; minulá ideologie zde měla mnoho styčných bodů s naivním přírodovědným materialismem) atd. Restituce nekomunistického myšlení jde až k takovým detailům jako je datování "před Kristem" a "po Kristu", které patří k naší intelektuální tradici bez ohledu na náš vztah k církvím. Jde ale také o to, alespoň se zmínit o Rómech, naší největší menšině, aby jejich existence nebyla z našich škol vůbec vytlačena bez jakékoliv zmínky.

Nepochybně by nebylo dobré snažit se všechno obrátit na ruby, ale myslím, že takové nebezpečí ani nehrozí. Mnoho lidí si stále ještě plete tradice s komunistickou minulostí a konservatismus se zpátečnictvím. V učebnicích dějepisu to ještě haraší třídními boji, selskými vzpourami a dělnickými stávkami (nepochybně to jsou určitá platná témata) a vím o nejméně jedné vysoké škole, kde se v r.1996 vyučovalo o prvobytně-pospolné společnosti.

Roli alespoň částečného vyrovnání s minulostí neplní ani texty, třeba vyráběné profesionálními archeology, pokud se omezují na tradicionalistické pojetí archeologie jako směsi klasifikace, evolucionistického pohledu na vznik člověka a několika romanticky zabarvených "historických" příběhů. Tím méně ji může plnit text laika, zpravidla vybraný z notně zastaralé archeologické literatury.

Jsem přesvědčen, že pravěk dává tak výjimečnou příležitost pro vysvětlení některých důležitých myšlenek "antropologického" charakteru (o jejichž existenci se jinak český školák nikdy nedozví - pojem artefaktu, kultury, civilizace apod.), a že dějiny našeho pravěku jsou natolik významné pro pochopení našeho místa v Evropě, že rozsah učebnice není nadměrný. Kořeny našich počátků jsou přece v pravěku a neměli bychom připustit, aby byly vysvětlovány mýtem o našem slovanství, ať už v jeho nacionalistické nebo komunistické podobě. Pravěk ukazuje tu část minulosti, kterou máme společnou s ostatními evropskými národy. Je to minulost, na kterou můžeme být hrdi; také proto, že jsme zatím významným způsobem přispívali k jejímu poznávání.

Literatura

Kuna, M. 1986: Artifacts as tools and signs: On the interpretation of the earliest metallurgy of copper. Archaeological Objectivity in Interpretation, Vol.2, Theme 2, Section B (pre-print z World Archaeological Congress, Southampton).

Kuna, M. 1989a: Soziale und oekonomische Faktoren der Entwicklung der fruehen Kupfermetallurgie in Suedost- und Mitteleuropa. XIV. Internationales Symposium, Praehistorica XV:33-38. Praha: Universita Karlova.

Kuna, M. 1989b: Brandýsko v proměnách času (průvodce expozicí). Brandýs n/L: Okresní muzeum.

Kuna, M. 1995: Pre-historic prehistory. In: M. Kuna - N. Venclová (eds.), Whither archaeology?. Papers in honour of Evžen Neustupný, 43-51. Praha: Archeologický ústav.

Megaw, V. - R. Megaw 1995: The prehistoric Celts: Identity and contextuality. In: M.Kuna and N.Venclová, Whither archaeology ? Papers in honour of Evžen Neustupný, 230-245. Praha: Archeologický ústav.

Modderman, P.J.R. 1970: Linienbandkeramik aus Elsloo und Stein (Analecta Praehistorica Leidensia III). Leiden.

Modderman P.J.R. 1986: On the typology of the houseplans and their European setting. In: Pavlů, Rulf and Zápotocká 1986, 383-394.

Neustupný, E. 1976: Paradigmata ve středoevropském neolitu a eneolitu - Paradigmata im mitteleuropäischen Neolithikum und Äneolithikum. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity E 20-21, 125-132.

Neustupný, E. 1982: Prehistoric migrations by infiltration - Infil`tracija kak forma drevnich migracij. Archeologické rozhledy 34, 278-293.

Neustupný, E. 1984: Archeologická prospekce s využitím pravděpodobnostních metod - Prospecting by means of probabilistic methods. In: Nové prospekční metody v archeologii (Výzkumy v Čechách, Supplementum 1984), 105-130. Praha: Archeologický ústav.

Neustupný, E. 1985: K holocénu Komořanského jezera - On the Holocene period in the Komořany Lake area. Památky archeologické 76, 9-70.

Neustupný, E. 1991: Kam česká archeologie? - Whither Bohemian archaeology?. Archeologické rozhledy 43, 361-370.

Neustupný, E. 1993b: Czechoslovakia: the last three years. Antiquity 67, 129-134.

Neustupný, E. 1995a: The significance of facts. Journal of European Archaeology 3.1, 189-212. Neustupný, E. 1995b: Úvaha o specializaci v pravěku - Thoughts on specialisation in prehistory. Archeologické rozhledy XLVII, 641-650.

Neustupný, J. 1976: Archaeological comments on the Indoeuropean problem. Origini 10, 7-18.