Pravěké válečnictví se nestuduje často jako teoretický problém, ačkoliv je v tomto směru potencionálně slibné. Literatura o pravěké archeologii Evropy je stále ještě plná naivních vyprávění o válkách neolitu a /nebo doby bronzové, často ve spojení s předpokládanými migracemi. Jejich modelem jsou války mladší doby železné nebo časného středověku v Evropě, obvykle ve formě převzaté z romantického dějepisectví; mnoha archeologům se to zdá být "zřejmý" přístup. Ale existuje nějaké alternativní vysvětlení archeologických pramenů?

Chtěl bych upozornit na dobře napsanou knihu Viktora Šnirelmana (Voyna i mir v ranney istorii chelovechestva. Moskva: Ruská akademie věd, Ústav etnologie a antropologie, 1994. 2 svazky. Cena neudána.) a současně připojit svoje poznámky. Autor pracuje v moskevském ústavu etnografie.

První (Šnirelmanův) svazek recenzované knihy pojmenovaný "U pramenů války a míru" je celý věnován etnografickým skupinám, které strukturálně odpovídají evropskému pravěku. Druhý svazek, napsaný J.I.Semenovem a A.I.Peršicem, nemá přímou souvislost s pravěkou archeologií a proto jsem jeho diskusi k tomuto článku nepřipojil.

První část prvního svazku rozebírá předchozí teorie o starých válkách. Úvodní kapitola je rozdělena do pěti částí, které pojednávají o psychologickém, etologickém, kulturním, neoevolucionistickém a funkcionalistickém přístupu. Stručný text je napsán na základě západní literatury. Ačkoliv většina odkazů se vztahuje na práce publikované v sedmdesátých létech a dříve, nezdá se, že by to dílo negativně ovlivnilo.Kapitola II pojednává o problémech pramenů o pravěkém válečnictví. Šnirelman rozvíjí Venclovy myšlenky (Vencl 1984) a klasifikuje prameny na archeologické, ikonografické, paleoantropologické, etnografické (plus etnohistorické), linguistické a folkloristické.

Samy archeologické prameny sestávají ze zbraní, brnění, fortifikací, hrobů bojovníků, depotů obsahujících zbraně apod. Šnirelman se domnívá, že absence takových pramenů neznamená, že nějaká populace žila mírumilovně. První specializované zbraně se vyráběly z kovu, což znamená, že patří ("s velmi vzácnými výjimkami") době bronzové a železné (autor zjevně nebere ohled na eneolitické zbraně jako jsou kamenné sekeromlaty a dýky). Mnoho zbraní a zejména mnoho kusů brnění se nezachovaly, neboť byly vyrobeny z pomíjivých materiálů. Některé fortifikace (ohrady, palisády) mohly mít praktickou funkci, ale přítomnost koster v příkopech podle Šnirelmana dokazuje, že jiné byly vojenskými obrannými zařízeními. Skalní rytiny a sošky jsou často informativní, ale v mnoha případech vznikají potíže s rozpoznáním pravého významu jejich stylizace. Rytiny je kromě toho obtížné datovat.

Šnirelman je dosti kritický k mnoha názorům fyzických antropologů, které se týkají důkazů násilí. Praktiky jako je zabíjení lidí těžkými holemi, skalpování, lov lebek a kanibalismus, všechny spojené se starým válečnictvím, by měly být teoreticky odhalitelné na kosterních zbytcích, ale v pramenech se vyskytují zřídka.

Autor souhlasí s myšlenkou, že etnografie a etnohistorie představují významný zdroj poznání starého válečnictví neboť pouze ony mohou poskytnout komplexní obraz jevu. Současně s tím upozorňuje na fakt, že prameny shromažďované v nedávných létech etnografy jsou často zkresleny, neboť jsou založeny na informacích od osob, které nikdy osobně nevedly nějakou válku, a když mluví  o "původním" stavu, mají jiné zájmy než je přesné vylíčení faktů. Autor také věří, že charakter původního válečnictví komunit popisovaných etnografií se mohl podstatně změnit kontaktem s Evropany. Zejména obchod s kožešinami, otroky a spojenectví s Evropany, kteří vedli války mezi sebou a s místními kmeny, mohly mít v tomto směru význam. Kontaktní situace byly běžné od 17. století; jejich výsledkem byly nové druhy ekonomického válečnictví. Války se staly nejen častějšími, nýbrž také krutějšími, neboť někdy byly vedeny prostřednictvím nových zbraní získaných od Evropanů. Tak například železné hroty šípů, železná brnění a skutečné obranné konstrukce se na severozápadní Sibiř dostaly kontaktem s Rusy, keří pronikali do této oblasti v 17. 18. století.

                    Folklor je třeba používat opatrně, neboť kromě živých skutečných dat je plný etnocentrických soudů, emocionálních důrazů a někdy vychloubání. Podle Šnirelmana by linguistika mohla pomoci historikům válek rekonstrukcí dávné vojenské lexiky, ale zatím to zůstává teoretickým požadavkem.

                    Kapitola III je plně věnována definici války. Existují tři možné přístupy k problému. První je založen na kritériu organizační struktury, typická definice tohoto druhu říká, že válka je organizovaný ozbrojený konflikt mezi skupinami populace. Jiná skupina definic je spojena s příčinami a/nebo účelem válek. V takových definicích se předpokládá ekonomická nebo politická příčina. Třetí přístup je spojen s technickým aspektem války (například "válka je otevřené nepřátelství zahrnující boj s pomocí luku a šípů").

                    Šnirelman věří, že pravěké války mohou být vymezeny svou odlišností od současných válek (rozměry, organizace, cíle) a svou odlišností od jiných druhů pravěkých bojů (způsobených krevní mstou, vnitroskupinovou odplatou za čarodějnictví apod.). Jeho vlastní definice integruje organizační, příčinný a technický princip. Poznamenává, že pravěké války byly charakterizovány hlavně následujícími znaky: malé rozměry, krátké trvání, identifikací bojujících skupin s rodinnou organizací, téměř úplné chybění specificky vojenské organizace, chybění hierarchické podřízenosti a jakéhokoliv centrálního systému velení, a převahou sociálních, rituálních a psychologických stimulů nad ekonomickými cíly.               

                    Druhá část svazku je věnována  Úsvitu války a míru. Diskutuje charakter války v jednotlivých případech etnografických skupin, které strukturálně odpovídají pravěku. V kapitole I, zjevně míněné jako pojednání o nejstarším období, které není pokryto etnografickými analogiemi, Šnirelman začíná výklad "agonistickým chováním zvířat", jak je rozebíráno evolucionistickou biologií. Často se předpokládá, že agresivita, hojně kombinovaná s teritorialitou, je vysoce adaptivní druh chování ve světě zvířat, ale Šnirelman nevěří na jeho univerzalitu. Nedá se prokázat, že by se objevovalo u všech primátů, a její intenzita a formy závisí na prostředí. Přesto Šnirelman nachází nápadné podobnosti mezi chování lidí a zvířat, zejména vyšších opic. Opice bojují uvnitř skupin, napadají individua jiných skupin, je u nich dobře dosvědčena xenofobie a podezíravost ve vztahu k individuím jiných skupin, tj. znaky, které připomínají formování tzv. "pseudodruhu" u lidí. Zdá se, že toto všechno probíhá na základě individuální zkušenosti, nepředává se to dědičností. Podle Šnirelmana tyto rysy představují vzorec chování, který není specifický pro lidi, nýbrž objevují se již ve zvířecím světě, přesněji u primátů.

                    Kapitola II pojednává o "ozbrojených konfliktech u pohyblivých lovců a sběračů". O takových konfliktech se často věří, že jsou spojeny jednak s lidskou teritorialitou (pokusy zmocnit se důležitých zdrojů), jednak s obranou teritoriality. Šnirelman má jistě pravdu, když říká, že teritorialita je velmi diferencovaný pojem, protože existuje mnoho forem "vlastnictví" k teritoriu (kmenové, komunitní, rodinné, možná založené na mythologické a náboženské zkušenosti), a ochota "vlastníků" přijmout cizince je spojena s hustotou zdrojů.

                    Etnografické prameny obsahují četné popisy násilí mezi lovci a sběrači, ale neexistovalo uchvácení půdy a plenění. Vážným problémem, který se často stával příčinou bojovnosti, byl únos žen, jinak bojování mezi skups žen, jinak bojování mezi skupe nám zdají být malicherné. Přestoupení principu nenarušitelnosti individuálního nebo kolektivního postavení vedlo k hněvu, který mohl skončit násilím, jež vyzývalo k pomstě. Tento princip také platil pro případy porušení teritoriálních práv.

                    Situace se mohla vyvinout do plné války s bitvami, v nichž se mohlo účastnit nějakých 1300 osob. Násilí bylo zaměřeno proti členům nějaké skupiny (nikoliv nutně proti viníkům) na základě kolektivní zodpovědnosti. Byly dva druhy válečných aktivit: neočkávané přepady a formální bitvy vedené podle přísných pravidel. Na tomto stupni vývoje nebyly žádné specializované zbraně, které by sloužily výlučně ve válečných konfliktech. Nejobvyklejší bojové prostředky byly hole a palice, ale oštěpy a bumerangy byly také užívány často, podobně jako štíty pro osobní ochranu.

                    Šnirelman diskutuje roli kanibalizmu, způsoby uzavírání míru, služby heroldů a obecně osob, které byly pokrevně příbuzní s oběma stranami konfliktu, a úlohu žen, které byly nejen strážkyněmi míru, nýbrž zjevně plnily ve válce všemožné role. Uzavírání míru bylo záležitostí stařešin, a často obě strany sporu si přály skončit nepřátelství alespoň dočasně. Existovaly nečetné případy více nebo méně stálého meziskupinového nepřátelství, které vedlo k víceméně trvalé válce.

                    Větší část kapitoly II je vzhledem k bohatství dokladů věnována Austrálii. Na konci kapitoly však Šnirelman rozebírá doklady, které jsou k dispozici v jiných částech světa. Nenachází žádné podstatné regionální rozdíly mezi stěhovavými lovci a sběrači.

                    Kapitola III pojednává o "ozbrojených konfliktech u usedlých a polousedlých lovců, rybářů a sběračů".  Takové lidské skupiny, přes svoje neproduktivní hospodářství, byly schopny akumulovat pozoruhodné zásoby potravy, zůstat na jednom místě po dlouhou dobu a vyvinout komplikovanou sociální strukturu, která připomíná časné zemědělce. Šnirelman diskutuje aljašské a sibiřské Eskymáky, zejména ty, kteří žijí kolem Beringova moře. Jejich válčení charakterizoval mnoho speciálních rolí, které v konfliktu pravidelně zastávaly jednotlivé osoby (nejenom heraldi, ale také zvědové, vyvolávači nenávisti, ochránci člunů), částečně specializovaní svou výbavou (válečníci s brněním, palicemi, oštěpy). Luk se šípy se staly standardními zbraněmi. Existovaly počátky fortifikací.

                    Taktika opět zahrnovala jak přepady (často realizované pomocí člunů) a otevřené bitvy sestávající z individuálních soubojů. Děti prodělávaly fyzický výcvik. Neexistoval vážnější strach ze smrti, neboť o lidech, kteří sešli násilnou smrtí, se věřilo, že budou žít šťastný posmrtný život.

                    Mír byl podporován nejenom manželstvím a partnerstvím, ale hlavně prostřednictvím obchodních vztahů: trhy navštěvovaly tisíce lidí různého etnického původu a různých jazyků. Obchod tvořil protiváhu k válce.

                    Společenské vztahy, a v důsledku toho válčení, byly ještě vyvinutější na severozápadním pobřeží Ameriky. Bylo mnoho příčin osobních konfliktů, a jakýkoliv konflikt se stával záležitostí celé komunity a/nebo celého klanu, což často vyvolávalo ozbrojené  sváry a války. Instituce otroctví [nevolnictví] a stratifikace společnosti komplikovaly mstu v případě zabití, což vedlo k určování pravidel trestu: bylo třeba vzít do úvahy jak postavení zabitého tak i vraha. Pokrevní vztahy přes etnické hranice byly hodnoceny výše než etnická zpřízněnost.

                    Zásahy do osobních práv jakožto důvody pro válku byly doplněny uchvácením půdy obsahující přírodní zdroje a zajímání žen a někdy dětí s tím, aby se z nich stali otroci. Nešlo ovšem jen o zdroje: stejně hodnotné byla prestiž ze získání heraldických předmětů, jmen, písní atd. nepřítele.

                    Soubor nástrojů používaných k boji byl rozšířen a obsahoval luk se šípy, prak, oštěp, dřevěné a kostěné palice, kamenné dýky a sekeromlaty. Vznikla tendence stavět osady na nepřístupných místech a opevňovat je někdy palisádami.

                    Nejsou spolehlivé zprávy o počtu obětí: někteří autoři věří, že jich bylo zanedbatelné množství, zatímco jiní mluví o vyhubení celých komunit. Šnirelman se domnívá, že v tomto směru mohly existovat regionální rozdíly. Intenzita válčení se mohla zvýšit 19. století v důsledku obchodu s Evropany, ale archeologické prameny dosvědčují, že zde byla už dlouho před prvními kontakty. Na rozdíl od konfliktů v 19. století, které často měly ekonomické kořeny, dřívější války měly silný rituální aspekt.      

                    Název kapitoly IV zní "Lov lebek jakožto zvláštní druh ozbrojeného boje". Šnirelman se domnívá, že lov lebek byl sociorituálním komplexem, který vyžadoval neustálé válčení. Uvádí archeologické příklady, ale jako člověk kompetentní pro případ etnografických společností, nemá zřejmě bezprostřední znalost archeologické literatury. Ačkoliv lov lebek byl běžný u mnoha časných zemědělců, je rovněž dosvědčen v případě lovců, rybářů a sběračů. Posledně uvedené skupiny však praktikovali lov lebek jen v případě, že měli vysoce efektivní neproduktivní hospodářství a dostatečně rozvinutou společenskou strukturu. Rovněž to vyžadovalo určitý soubor duchovních ideí. Podle příkladů, které uvádí Šnirelman, bylo pro tyto krvavé praktiky mnoho důvodů. Nejabstraktnější ideou za nimi bylo, že hlava nepřítele byla nadána zvláštní mocnou silou.

                    Aby se zbavili pomsty, lovci lebek někdy organizovali dálkové výpravy do vzdálenosti až 500 nebo 1000 mil od jejich vlastních vesnic. To vyžadovalo dobré zeměpisné znalosti a muselo být zajištěno spolehlivé zásobování potravou po dobu výpravy. Nesení potravy a péče o bojovníky byla někdy úkolem žen, které muže doprovázely. U skupin praktikujících lov lebek bylo efekticní vůdcovství nutnou potřebou.

                    Šnirelman diskutuje možné příčiny, které různí autoři udávají pro lovectví lebek. Uzavírá, že to nebylo ani získání nové půdy, ani získání cenných předmětů, a braní zajatců bylo proti logice lovu lebek. Šnirelman dává přednost vysvětlení, že příčina byla v ideologických představách o kolektivní duši apod.

                    Poslední a nejkratší kapitola (V) se zabývá "rozvojem vojenského umění u časných zemědělců a pastevců". Podle názoru Šnirelmana je toto téma zajímavé  z hlediska problému počátku plenění v souvislosti s vyšší úrovní ekonomického vývoje. V této kapitole se Šnirelman zabývá výlučně případem Nové Guineje, kde se válečnictví nejrozsáhleji studovalo.

                    Jednodušší zemědělci, ačkoliv ničili nepřátelské vesnice a posvátná místa, poráželi stromy, zabíjeli jejich prasata atd., brali domů žádnou kořist, protože nepřátelské území bylo obydleno nebezpečnými nepřátelskými duchy, kteří byli ve všem; bylo nebezpečné používat věci vyrobené nepřáteli a dokonce i požívat potravu z jejich území.

                    Existují doklady pro získávání nových území válkou, ale to často byl vedlejší účinek konfliktů vznikajících z jiných důvodů. V některých případech se lidé půdy zmocňovali vojenskou silou jen kvůli příliš přísným předpisům, které znesnadňovaly redistribuci volné půdy v rámci klanu. Šnirelman uzavírá, že příčinou vedení válek nebyla s malými výjimkami snaha zmocnit se cizího území. V některých případech ovšem musely zbytky komunit zdecimované válkou opustit svoje území a hledat útočiště u svých příbuzných. Když se vzpamatovaly, vrátily se někdy do svých dřívějších sídel, pokud jejich dřívější území už nebylo obsazeno jejich přáteli nebo příbuznými.

                    Celkem vzato s počátkem produktivního hospodářství začalo pravidelní válečnictví z důvodu vlastnických konfliktů, a takové konflikty se staly běžnými i uvnitř společnosti. Msta za jakoukoliv urážku mohla být neekvivalentní: za jednoho vlastního mrtvého mohlo být zabito několik osob. Mstu bylo možno odložit a kumulovat; to vytvářelo mezi skupinami populace permanentně napjaté nepřátelské vztahy. Války  se skupinami patřícími jiným kmenům byly násilnější než války uvnitř kmene (které zjevně převládaly).

                    Jako jinde, existovaly dva základní druhy válek: přepady a formální bitvy. Bitvy byly obvykle nekrvavé; mohlo se jich účastnit až několik set osob, ale velmi málo lidí skutečně bojovalo: byla to rituální válka. Devastující přepad mohl následovat, pokud jedna ze stran bitvu prohrála. Na Nové Guineji byla úmrtnost vyplývající z válečnictví dosti vysoká: u mužů 20 až 30 procent, u žen 6 až 16 procent.

                    Ve východní části ostrova, kde byly velké vesnice, lokality mohly být obklopeny palisádami a/nebo jinými zábranami, zatímco na západě, kde obyvatelstvo bylo rozptýleno do izolovaných domácností, by to nemělo žádný smysl. Ale západní kmeny kopaly příkopy na nejnebezpečnějších úsecích svých hranic (sic!), a často hloubily podzemní tunely  k úniku z domů v případě přepadu.

                    Jakýkoliv zločin, včetně smrti člověka, bylo možno za určitých podmínek kompenzovat, ale kompenzace byly vysoké (až trojnásobek "hodnoty" škody, například 30 až 150 prasat v případě lidské smrti).

*** 

Až potud Šnirelman. Je zřejmé, že jeho kniha není o archeologii, avšak knihy tohoto druhu jsou pro archeology nepostradatelné. Na jiném místě jsem argumentoval, že archeologické prameny sestávají z mrtvých soudobých  předmětů, které mohou být vráceny do života pouze prostřednictvím modelování (Neustupný 1967, 1993, 1995a). Aby se toho dosáhlo, modely se odvozují teoreticky z pozorování živých společností nebo z popisu živých společností prostřednictvím přirozeného jazyka. Populace popsané etnografií jsou jedním z možných zdrojů modelů pro archeology. Modelování ovšem nelze ztotožnit s použitím tzv. etnografických analogií, protože modely jsou teorie, nikoliv vyprávění založená na událostech; k výstavbě modelu je většinou zapotřebí odvodit z etnografických popisů teoretická zobecnění.

                    Problém s etnografií spočívá v tom, že příliš často hovoří jazykem jiným než archeologie, a to vytváří obtíže při jejím efektivním použití archeology. Odvodit teorii užitečnou pro archeology jako model, je často zapotřebí zahájit etnografický výzkum. To je časově náročné a málokterý archeolog je metodologicky vybaven k patřičnému provedení takové práce. Není divu, že použití etnografie často končí použitím etnografických analogií, což bylo po velkou část tohoto století právem kritizováno. Šnirelmanova kniha je v tomto směru mimořádná, neboť neboť teoretické poznání primitivního válečnictví odvozuje v podobě, která je téměř připraveny pro archeologické použití.

                    Srovnání mezi prehistorickými a "etnografickými" společnostmi spočívá na myšlence, že tyto dva druhy společností jsou v nějakém ohledu strukturálně podobné. Jistě nejsou identické, neboť jejich prostředí (jak společenské tak přírodní) a jejich časová trajektorie jsou odlišné. K vytvoření schůdného modelu je zapotřebí odfiltrovat to, co je podmíněno specifickým prostředím a časovou trajektorií. Jen pak může být srovnání úspěšné. Ti, kdo používají etnografické analogie, se však o to často nestarají: dvě společnosti považují za analogické v kterémkoliv ohledu, protože mají nějaké pozorované podobnosti. Někdy, v případě kritičtějšího přístupu k etnografickým analogiím, se prehistorická a etnografická společnost považují za shodné v některých vybraných oblastech kultury, jejichž možné specifické podmínění prostředím a/nebo časovou trajektorií se však nediskutuje.

                    Šnirelmanova etnografie končí zemědělci Nové Guineje, kteří jsou strukturálně na úrovni středoevropského neolitu. Říkám středoevropského, neboť v severní a západní Evropě se slovo "neolit" rovněž používá k označení nálezů současných se středoevropským eneolitem nebo dobou měděnou (Lichardus 1991), což je období velmi odlišné. Je překvapující, že jak středoevropský eneolit tak doba bronzová mají v etnografických pramenech velmi málo odpovídajících skupin, jestliže vůbec nějaké, a to se nezdá být náhoda. Je mnoho etnografických skupin, které odpovídají neolitu a pak době železné, ale téměř nic mezi tím.

                    Může to být způsobeno skutečností, že evropský eneolit a doba bronzová jsou jsou období založená na orném zemědělství mírné zóny, původně pokryté opadavými lesy, a současně na na závislosti na kovech s řídkým výskytem jako je měď a cín (Neustupný 1967). To vyžaduje nejen určité přírodní podmínky, které se nevyskytují příliš často,, ale také kulturní podmínky jako je ochočení hovězího dobytka (hlavní tažné síly), a vytvoření specifických typů specializace, které vedly k pevným směnným sítím. Tam, kde se tyto podmínky v pravěku na konci skutečného neolitu vyskytly, další vývoj nevyhnutelně vedl se středo/severo/západoevropskému typu pravěké společnosti. Proto nejsou žádné moderní etnografické skupiny, které by odpovídaly středoevropskému eneolitu a době bronzové.

                    Zdá se, že je to z těchto důvodů, že Šnirelman nediskutuje válečnictví, které odpovídá středoevropskému eneolitu a době bronzové; etnografie zjevně nemá žádné prameny pro tato období. Současně se zdá, že to byla právě tato doba, která v dějinách vojenství přinesla mnoho nového. Objevují se nejstarší specializované zbraně - kamenné sekeromlaty, nejdříve v kultuře michelsberské a nálevkovitých pohárů, pak ve šňůrových skupinách (s bojovými sekeromlaty). První dýky se objevují na počátku eneolitu, na jeho konci (zvoncovité poháry) a ve starší době bronzopoháry) a ve starší době bronzody nedalo použít pro boj, protože jsou buď velmi malé nebo jsou vyrobeny tak, že by nemohly vydržet skutečné rány. V některých podobdobích eneolitu a doby bronzové se objevují rozsáhlé a vypracované "fortifikace", a i ty mohly sotva soužit jako skutečná obrana proti lidskému nepříteli (Neustupný 1995a). Jsou důkazy hojně rozšířeného násilí asi mezi sousedními komunitami, a ještě nelítostnější násilí směřovalo proti cizincům. To všechno vyžaduje vážné studium, které zatím ve větším měřítku ani nezačalo. Metodologickým problémem je to, jak vybudovat teoretický model vhodný pro takovou situaci.

                    Existují dvě skupiny problémů, které se často v minulých létech diskutovaly v západoevropské archeologii, kterých si však Šnirelmanova kniha téměř vůbec nepovšimla. Jsou to problémy moci a (možného) symbolického smyslu starého válečnictví. Obě tyto myšlenky vznikly v souvislosti s tzv. postprocesuální archeologií (Hodder 1991, Shanks a Tilley 1987 atd.), a určitě by byly velmi plodné při teoretickém vysvětlení etnografických faktů. Šnirelman dosti často zmiňuje princip neporušitelnosti osobního postavení, "náboženské" aspekty válek atd., takže je pravděpodobné, že takové přístupy by byly produktivní. Současně je zřejmé, že otázky významu starých válek pojaté v termínech moci a  symbolického smyslu nebyly otázkami paradigmatu, které řídilo etnografii  v době většiny terénních pozorování. Bylo by proto třeba extrapolovat z nedostatečných textových dokladů v etnografických popisech; mohlo by to ovšem být vrcholně produktivní pro etnografii i archeologii.

                    Evoluční narace, kterou Šnirelman produkuje, je nezvyklá jak v procesuální tak i postprocesuální archeologii. Nebyla běžná ani v tradičním paradigmatu. Intelektuálně pochází z evolucionismu 19.století, který přežil v Sovětském svazu v důsledku jeho státní ideologie. Konečným zdrojem byla Ancient Society L.H.Morgana (Morgan 1963, první publikace 1887), replikovaná a částečně přizpůsobená marxistickým myšlenkám B.Engelsem v jeho "Původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu" publikovaném v r. 1884. Je zajímavé zaznamenat, že sovětští etnografové se nikdy nevzdali pokusů o rekonstrukci univerzální historie toho, co nazývali předtřídní perioda lidstva, výhradně na základě etnografických pramenů, zcela podle vzoru jejich velkého mistra B.Engelse. V určitém slova smyslu je Šnirelmanova kniha prodloužením této snahy tím, že zmiňuje, ale nepoužívá archeologické prameny.

                    Protože Šnirelman nepředstírá, že jeho závěry mají univerzální platnost a velmi silně zdůrazňuje faktové doklady, lze jej stěží obviňovat z dogmatičnosti. Máme jeho knihu odložit proto, že je založena na určitých evolucionostických premisách? Je evolucionistická perspektiva, na níž je kniha založena, něco tak špatného, jak se to domnívá většina archeologických paradigmat tohoto století? Evolucionismus určitě není všeobecně platným vysvětlením časové trajektorie lidské společnosti, neboť je příliš mnoho společenského, co se jednoduše mění v čase aniž by docházelo k nějakému směrování, které evolucionismus předpokládá.  Současně s tím ovšem existují některé části lidského světa, u nichž lze uvažovat o směrované změně, nebo alespoň o takové, která může být v části trajektorie nahrazena směrovanými změnami. Citujme například rostoucí transformaci povrchu Země do artefaktů a ekofaktů, některé demografické procesy (jako je snižující se úmrtnost a prodlužování individuálního života). Válečnictví je dalším jevem, jehož změny lze vysvětlit sérií kroků takových, že část tého série je směrovaná.

                    Vysvětlení směrovaných změn svádí, neboť obvykle vede k pokusům o zodpovězení velkých otázek, které si klade sebeuvědomující se lidstvo. Podle mého názoru je takové tázání legitimní, a archeologie by se měla snažit, aby přispěla k jeho osvětlení. Jestliže současná paradigmata takové otázky do svých programů nezahrnují, budou tato paradigmata změněna.

  LITERATURA  

Hodder,I. 1991. Reading the Past. Current approaches to interpretation in archaeology. 2nd edition. Cambridge: Cambridge University Press 

Lichardus, J. (ed.) 1991. Die Kupferzeit als historische Epoche. Symposium Saarbrücken und Otzenhausen 6.-13.11.1988 (Saarbrücker Beiträge zur Altertumskunde). Bonn: R.Habelt 

Morgan, L.H. 1963. Ancient Society or Researches in the Lines of Human Progress from Savagery through Barbarism to Civilization. Cleveland: Meridian Books 

Neustupný, E. 1967. K počátkům patriarchátu ve střední Evropě - The beginnings of patriarchy in Central Europe (Rozpravy ČSAV 77/2). Praha. 79 p.. 

Neustupný, E. 1993. Archaeological Method. Cambridge: CUP 

Neustupný, E. 1995. The significance of facts. Journal of European Archaeology 3.1:189-212. 

Shanks, M. and C.Tilley 1987. Social Theory and Archaeology. Cambridge: Polity Press 

Vencl, S. 1984. Otázky poznání vojenství v archeologii - Problems relating to the knowledge of warfare in archaeology (Archeologické studijní materiály 14). Praha: AÚ ČSAV