|
|
|
 Obr.1. Celkový pohled na plochu výzkumu od jihu. |
Terénní
výzkum Katedry archeologie ZČU v Plzni se zaměřil na jihozápadní
část areálu zkoumaného v roce 2000. Plocha byla označena jako
sonda 1/2000 a byla rozdělena do 7 sektorů o velikosti 3 x 3 m
(sektory 39 – 46). Mezi nimi byly ponechány bloky o šířce 0,6
m, které byly vyměřeny v rámci jednotného systému užívaného
na celé lokalitě. Dodatečně jsme otevřeli další sektory na západní
a jižní straně plochy, které zasahovaly k okraji areálu ohroženého
stavbou. Na západní straně šířkově navazovaly na stávající síť
3 sektory (42, 50, 59); jejich atypickou délku (5,34 m) podmínil
rozsah areálu staveniště, kde byla provedena skrývka. Na jižní
straně byla zkoumaná plocha rozšířena sektorem 58 (10 x 2,6 m),
jehož cílem bylo propojení stratigrafických vztahů v navazujících
východních sondách zkoumaných O. Kotyzou a M. Sýkorou a v sektorech
45 a 46. V závěrečné etapě odkryvu byly rozebrány některé
kontrolní bloky v těch částech zkoumané plochy, kde to bylo
nezbytné pro vyřešení terénní situace. Celkem byla terénním výzkumem
katedry archeologie prozkoumána plocha o rozloze 190,5 m2.
Odkryv
v sondě 1/2000 sledoval základní problémové okruhy řešené
celým výzkumným projektem na Dómském vrchu, zaměřil
se však také na řešení specielních otázek v rámci dlouhodobé výzkumné
strategie katedry archeologie ZČU. K nim se řadí především
studium formálních a prostorových vlastností sídlištních reliktů,
artefaktů a ekofaktů. Analýza těchto vlastností umožní zkoumat
prostorovou a funkční strukturu sídlištního areálu, zejména z vrcholně
středověkého sídelního horizontu, který poskytuje reprezentativní
vzorek sídlištní situace.
 Obr.2. Ukázka kresebné dokumentace. |
Situace v sondě 1 byly odkrývány po přirozených stratigrafických jednotkách (vrstva, výkop, konstrukce, styková plocha) a popisovány podle jednotného systému užívaného Katedrou archeologie. Stratigrafické jednotky byly označeny čtyřmístným číslem v rámci jedné numerické řady (1001 – 100x; první číslo určuje příslušnost stratigrafické jednotky k situacím v sondě 1, další trojčíslí označuje číslo stratigrafické jednotky – 001 – 00x). Celkem bylo odkryto a dokumentováno více než 1600 stratigrafických jednotek. Jednotlivé odkrývané úrovně byly plošně dokumentovány (měřítko 1:20) a nivelovány . Nivelován byl také povrch všech vrstev, stykových ploch a dna výkopů. Po odkryvu sektorů byly dokumentovány řezy (1:20) a rozebrány vybrané kontrolní bloky. Průběžně jsme pořizovali fotografickou dokumentaci na diapozitivy a Okresní vlastivědné muzeum v Litoměřicích zajišťovalo dokumentaci na videokameru. Nálezy byly v rámci stratigrafických jednotek evidovány v sektorech, některé artefakty byly zaměřeny polohově a výškopisně (kovy, sklo, strusky, štípaná industrie, některé keramické a kostěné artefakty).
 Obr. 3. Způsob získávání vzorků rybích kostí - proplavení vrstvy na hrubším sítu. |
Z každé
vrstvy byl odebrán vzorek změřeného objemu k proplavení. Za tímto
účelem byla přímo na terénní výzkumné základně zřízena flotační
linka, kde byly vzorky po odebrání proplaveny. Flotace probíhala
nejprve v barelu o objemu 60 l, kde byly vzorky vrstev rozmíchány
ve vodě a plovoucí frakce botanických makrozbytků byla
zachycena na sítu s oky o velikosti 0,25 mm. Další etapy flotace
probíhaly na hrubším sítu o velikosti ok 2,0 mm, kde byly
zachyceny další ekofakty (zejm. další botanické makrozbytky, drobné
zvířecí kosti – především obrovské množství rybích kostí a
šupin, ulity měkkýšů, skořápky) a drobné artefakty. Výsledky
flotace se zaznamenávaly do flotačního denníku. Z vrstev, které při
flotaci poskytly velké množství ekofaktů, příp. drobných artefaktů,
byly odebrány další vzorky, případně byly proplaveny celé (např.
některé výplně jam s množstvím zuhelnatělých obilek, ale
také výplň neolitické jámy, ze které bylo flotací získáno množství
štípané industrie).
Odkryv
sledované plochy sloužil současně jako terénní praxe studentů
archeologie na ZČU v Plzni. Hlavním cílem praxe je, aby studenti
dokázali samostatně (pod dohledem pracovníků katedry archeologie)
realizovat odkryv části zkoumané plochy, včetně dokumentace terénních
situací a terénní evidence nálezů. Na terénní část praxe
navazuje postexkavační etapa, realizovaná v zimním semestru, ve
které studenti provádějí zpracování a vyhodnocení částí
plochy, které v létě odkrývali. Výstupem praxe jsou dílčí nálezové
zprávy zpracované studenty, které tvoří části celkové nálezové
zprávy vypracované katedrou a připravované publikace.
Pro
realizaci takto koncipované praxe byli studenti rozděleni do týmů.
Každý tým je zodpovědný za odkryv a zpracování jednoho z 11
zkoumaných sektorů (koordinaci výzkumných prací a jejich supervizi
prováděl vedoucí terénní praxe, na odkryv a dokumentaci dohlíželi
dva vědečtí asistenti katedry – Mgr. A. Horáčková a Mgr. L. Šmejda
a v době odkryvu množství náročných situací byl přizván
další archeolog katedry). Zpracování terénního výzkumu v současnosti
probíhá na Katedře archeologie. Zahrnuje tyto části:
A)
zpracování a vyhodnocení terénního výzkumu: vytvoření databázového
systému zkoumané lokality, který obsahuje popis stratigrafických
jednotek, evidenci a popis fotografií (diapozitivy jsou scanovány) a
digitalizovanou terénní dokumentaci - plány a řezy. Studenti současně
provedou analýzu stratigrafických vztahů a vytvoří stratigrafické
matice jednotlivých sektorů.
B)
základní zpracování nálezů: laboratorní ošetření nálezů
keramiky a kostí (mytí, lepení, příp. doplňování sádrou),
evidenci
nálezů (databáze nálezů), uložení a evidenci nálezů v depozitáři
katedry (konzervaci některých druhů nálezů – např. kovy, sklo
atd., stejně jako základní separaci, evidenci a vyhodnocení ekofaktů
zajišťujeme subdodavatelsky na dalších odborných pracovištích).
C)
Textace dílčích nálezových zpráv
Podloží
lokality je tvořeno mocnou sprašovou návějí nasedající na
pleistocénní štěrkopískovou terasu, která pokrývá opukový skalní
podklad. Sprašové podloží je na zkoumané ploše téměř rovné s nepatrným
sklonem od západu k východu: na západním okraji sondy dosahuje podloží
nadmořské výšky 173,38 m a při východním okraji činí niveleta
podloží 173,32 m n. m. Téměř rovný povrch této části Dómského
vrchu potvrzuje další kóta při východním okraji velké zahloubené
stavby 1500, která činí také 173,32 m n. m. Ve vzdálenosti cca 23 m
východně od západního okraje zkoumané plochy tak činí výškový
rozdíl necelých 10 cm.
 Obr. 4. Sonda 1/sektor 42 – jámy 1568 a 1561 kultury s vypíchanou keramikou po vybrání výplně. |
Na
sprašové podloží nasedá půdní typ tvořený tuhou hnědou
plastickou hlínou s nahodilými kamínky, kameny a oblázky, který
dosahuje mocnosti 0,5 – 0,7 m. Odkryv prokázal, že se půdní typ
vyvinul z větší části až v holocénu. Nejstarší
archeologické objekty jsou hloubeny do báze půdního typu a ve vyšších úrovních
zjišťujeme další ojedinělé jámy a kůlové jamky. Zbarvení výplní
objektů je totožné či téměř totožné s barevným odstínem
půdního typu a identifikaci archeologických situací tak umožňuje
zejména odlišná konzistence vrstev ve výplních. Množství objektů,
které se podobají kůlovým jamkám, je navíc pozůstatkem kořenového
systému stromů novodobého parku a výsledkem aktivity hlodavců (tvar
a orientace těchto „jamek“ umožňuje ve většině případech
jejich správnou interpretaci). Ojedinělé nálezy drobných zlomků
pravěké keramiky zjišťujeme ve všech úrovních půdního typu;
jejich koncentrace však narůstá v horních úrovních
(zejm. do hloubky cca 0,2 m pod povrchem), kde se objevují také zlomky
raně středověké keramiky.
Předběžně
byly datovány dosud pouze 2 pravěké objekty. Rozsáhlý výkop tvořený
dvojicí jam (stratigrafické jednotky 1561
a 1568) zachycený v sektoru 42 poskytnul nálezy kultury s vypíchanou
keramikou. Celkové rozměry objektu činí min. 3 x 1,5 – 1,9 m a
hloubka dosahuje 0,8 m. Do stejného období zřejmě náleží další
menší jámy zachycené v blízkosti a zřejmě též některé kůlové
jamky odkryté v sektoru 50.
Na
rozhraní sektorů 39, 40, 42 a 43 (křížení bloků) byl zjištěn
objekt (stratigrafická jednotka 1294),
který datujeme do doby římské. Jáma nepravidelně oválného půdorysu
o velikosti 3 x 1,2 – 1,4 m byla hloubena z vrchní části půdního
typu a její hloubka činila 0,7 – 0,8 m. K dalším objektům,
které se stratigraficky řadí do pravěkého osídlení lokality, náleží
jáma oválného půdorysu o velikosti 3,4 x 1,5 – 1,7 m a 2 jámy
nepravidelně kruhového půdorysu o cca 1 m a hloubce cca 0,3 m
(stratigrafická jednotka 1607;
hloubena do báze půdního typu) a 0,6 m (stratigrafická jednotka 1563).
S výjimkou ojedinělých
zlomků raně středověké keramiky zjištěné v horní úrovni půdního
typu nasedají situace z raného středověku až na jeho povrch,
resp. jsou do povrchu půdního typu hloubeny. V sondě 1/2000 se až
na ojedinělé výjimky nedochovaly vrstvy nebo souvrství z doby
existence přemyslovského hradiště. V některých případech
nasedala tenká vrstvička (či její zbytek) na povrch půdního typu
(např. v sektoru 42 s nálezy keramiky z nejstarší fáze
hradiště z 10. století). Zdá se, že hradištní souvrství zaniklo
v důsledku mladší sídelní aktivity, zejména ve vrcholném středověku
nebo se nedochovalo v důsledku eroze (nepatrný sklon terénu zjištěný
při okraji vrchu v sondě 1/2000 dále k východu narůstá).
Výrazné relikty hradištního osídlení představují tak pouze
objekty zahloubené do půdního typu a podloží.
Předběžně řadíme
do tohoto období 6 výkopů. Nejhlubším objektem je obilní jáma
odkrytá v sektoru 45. Jáma hruškovitého tvaru dosahovala
hloubky 2,7 m, průměr hrdla činil 1 m a v nejširší spodní části
dosahovala šířka 1,7 m. Z výplně bylo flotací získáno množství
botanických makrozbytků, rybích kostí, šupin a dalších ekofaktů.
Z velkého spektra
zahloubených objektů dokumentovaných výzkumem litoměřického hradiště
evidujeme dále oválnou jámu 1084
o min. délce 2,5 m a šířce 1,5 m (tzv. vanovitá jáma), kterou porušila
vrcholně středověká jáma 1409
(sektor 41).
V sektoru
58 byla částečně odkryta jáma oválného půdorysu 1530 o velikosti 1,95 x 1,2 m a hloubce 0,65 m a jáma zřejmě
kruhového půdorysu 1658 o průměru
cca 1 m a hloubce 0,4 m, kterou porušila zahloubená stavba 1034.
Ve dně vrcholně středověkého
objektu 1441 (sektor 42) se zachovala spodní část raně středověké
jámy 1383 nepravidelně oválného
až osmičkovitého půdorysu. Velikost dochovaného zbytku jámy činila
1,2 x 0,5 – 0,8 m. V sektoru
39 se podařilo odkrýt 2 jámy, které řadíme do období existence
hradiště: jámu 1471 (cca 2 x 1 m) a jámu 1455 (průměr cca 1,5 m).
S výjimkou obilní
jámy funkci těchto objektů nelze spolehlivě určit.
Naprostá většina
archeologických situací na zkoumané ploše se řadí do 13. století
a můžeme je spojovat s neúspěšným založením města v polovině
13. století. V sondě 1 se podařilo odkrýt část parcely z doby
lokace města s minimálně dvěma vývojovými fázemi.
Archeologické situace dokumentují zástavbu, množství výrobních a
dalších aktivit, jejichž relikty po celkovém vyhodnocení významně
přispějí (stejně jako další vrcholně středověké parcely na této
lokalitě) k poznání nejstarší etapy vývoje českých měst.
Archeologické situace
vrcholně středověkého horizontu osídlení nasedají přímo na
povrch půdního typu či sporadicky dochované relikty vrstev z raně
středověkého období. V některých částech plochy jsou
relikty hradištního osídlení odděleny od vrcholně středověkých
situací vrstvou přemístěné spraše 1007
o kolísající mocnosti 0,01 – 0,3 m. Tato vrstva představuje zřejmě
jednorázovou úpravu terénu – planýrku před založením vrcholně
středověkého města. Vrstva 1007 vyplňuje terénní nerovnosti (např. prosedající výplně
starších objektů) a všechny vrcholně středověké objekty tuto
vrstvu porušují.
K nejvýznamnějším
objektům vrcholně středověkého sídelního horizontu se řadí 2
zahloubené stavby, které vedle sloupových a kůlových jam představují
jediné pozůstatky dřevěné zástavby parcely (kamenné konstrukce
nebyly doloženy).
 Obr. 5. Sonda 1/sektor 58 – zahloubená stavba 1500, vstup s relikty schodiště. |
Pouze zčásti byla
odkryta zahloubená stavba obdélného půdorysu orientovaná ve směru
západ – východ (stratigrafická jednotka 1500).
Její hloubka činila 2,1 – 2,3 m, délka vnějších okrajů
dosahovala 8,5 m, délka vnitřní části 7,4 m a šířka byla 4,5 m.
V ploše zkoumané dr. O. Kotyzou byla odkryta severní část a
jihozápadní okraj byl zachycen v sektoru 58 sondy 1/2000. Stěny
hloubené ve spraši byly svislé a pravidelné, dno ploché, mírně se
svažující od západu k východu. Horní části stěn vyhloubené
v půdním typu byly šikmé až konvexní a nálevkovitě se rozšiřovaly,
což může souviset s mechanismem zániku horních partií výkopu
stavby. Západní okraj výkopu stavby se zahloubil do již zaplněného
žlabovitého výkopu 1034
(viz níže). Do zahloubené stavby se sestupovalo pravoúhle zalomeným
schodištěm. Horní část schodiště o šířce max. 1 m byla
orientovaná od severu k jihu a tvořily ji 3 stupně
vyhloubené v podložní spraši. Dřevěnou konstrukci vlastního
schodiště může naznačovat dvojice kůlových jamek při okraji druhého
schodového stupně. Vstup do zahloubené části od severu indikuje
kromě schodiště také ústupek v obdélném půdorysu výkopu
stavby. Horní část schodiště vede na úzkou plošinu v jihozápadním
rohu stavby a lomí se k východu, kde pokračování této
komunikace dokládá pouze šikmý sklon dna stavby. Dno západní části
stavby se schodištěm je o 1 m zvýšené a z tohoto stupně byl přístupný
také sklípek vtesaný do severní stěny výkopu stavby. Sklípek o délce
1,8 m měl úzké hrdlo (průměr 0,5 m) a rozšiřující se zadní částí,
jejíž maximální šířka činila 1 m. V interiéru zahloubené
stavby se nezachovaly žádné stopy dřevěných konstrukcí. Z doby
existence stavby pochází zřejmě pouze vrstva tmavě šedé tuhé
plastické hlíny 15001 o
mocnosti 0,02 – 0,04 (střední část) – 0,12 – 0,2 m (při stěnách)
uložená na podlaze. Ostatní vrstvy výplně spojujeme se zánikem
objektu (jednorázovým ?), který předběžně řadíme do 2. poloviny
13. století.
Druhá zahloubená pravoúhlá
stavba (stratigrafická jednotka 1034) je situována cca 2 m dále k západu a je orientována
ve směru jihozápad – severovýchod. Stavba byla s výjimkou
jihozápadního rohu prozkoumána celá. Vnitřní rozměry činily 4,8
m (severozápadní a zřejmě též jihovýchodní stěna) x 4,3 m
(severovýchodní a zřejmě také jihozápadní stěna). Vnější rozměry
dosahovaly 6,5 - 7,75 x 5,75 m a hloubka 1,3 – 1,35 m. Dno bylo ploché,
pravidelné, s nepatrným sklonem od západu k východu. Stěny
objektu, které se zahlubovaly do půdního typu a sprašového
podloží, byly šikmé nebo konkávní, stupňovité a značně
nepravidelné. Je otázkou, do jaké míry stěny výkopu zjištěné
odkryvem odrážejí původní situaci či jsou výsledkem zánikových
procesů (výkop stavby se zaplňoval zřejmě postupně – stavební jáma
byla po zániku dlouhodoběji otevřená, což mohlo způsobit postupnou
destrukci stěn; viz níže). V jihozápadní stěně zjišťujeme
relikt šíjového vstupu (vzhledem ke stratigrafické situaci nelze
vyloučit jeho druhotné vyhloubení) o max. šířce 1,3 m s několika
drobnými kůlovými jamkami, na který mohly navazovat dřevěné
schody.
 Obr. 6. Sonda 1/sektory 45, 46, 58 – východní část zahloubené stavby 1037; v jihovýchodním rohu stavby patrný otisk zařízení kruhového tvaru (káď ?). |
Ve dně stavby se
kvalitně zachovaly relikty vnitřní dřevěné konstrukce. Jako nosné
vertikální konstrukční prvky sloužily mohutné kůly v rozích,
po kterých se zachovaly sloupové jámy s plochými dny o vnějším
průměru 0,5 – 0,6 m a vnitřním 0,3 – 0,4 m, které dosahovaly
hloubky 0,5 m (sloupovou jámu v nezkoumaném jihozápadním rohu můžeme
analogicky k ostatním předpokládat). Podél severozápadní,
jihozápadní a jihovýchodní stěny se mezi sloupovými jámami
zachovaly žlábky hluboké 0,1 – 0,14 m a široké 0,1 – 0,15 m
(SZ, JZ stěna) a 0,2 m (JV stěna), které dokládají dřevěnou
konstrukci stěn. Situování žlábků na středy sloupových jam
indikuje drážkovou konstrukci (pravděpodobně vodorovné konstrukční
prvky – kuláče, půlkuláče či trámy zasazené do svislých drážek
ve sloupech; nelze však vyloučit ani umístění vodorovných prahů
mezi sloupy a svislé konstrukční prvky výplní stěn zasazené do
prahů a překladů). V severovýchodním rohu, za sloupovou jámou,
byla šikmo do stěny vyhloubena jáma nepravidelně oválného půdorysu
o velikosti 2 x 0,8 m snad skladovací funkce (sklípek, skrýš ?). Stěny
této jámy respektovaly starší mladohradištní obilní jámu (stěny
se v jedné části téměř dotýkaly), která se zřejmě ještě
ve vrcholném středověku projevovala prosedáním výplně.
V jihovýchodním
rohu stavby se dochoval jediný relikt vnitřního vybavení. Dřevěné
zařízení neznámé podoby a funkce (káď, vinný lis ?) nepravidelně
kruhového půdorysu o velikosti 1,6 x 1,77 m bylo zapuštěno 0,1 m do
podlahy a při okrajích se dřevěná prkna tvořící obvod (stěny)
zařízení zahloubila až 0,2 m. Podél severozápadní části obvodu
bylo zařízení podloženo několika kameny. Otisk porušil žlábek
podél stěny stavby (respektuje však sloupovou jámu), což dokládá
druhotné usazení tohoto zařízení do interiéru – zřejmě bylo
zasazeno do částečně rozebrané dřevěné stěny. Výkop stavby se
zaplňoval postupně (viz níže) a podle charakteru nálezů mohl sloužit
určitou dobu jako odpadní jáma.
Stavby
1500 a 1037 byly odděleny žlabovitým výkopem (stratigrafická
jednotka 1034) orientovaným
od severoseverozápadu k jihojihovýchodu o délce 4,8 m. Žlab široký
v jižní části 1 – 1,1 m se v severní části rozšiřuje
(šířka činí 1,4 – 1,6 m), jeho stěny jsou podhloubeny a dno je výrazně
členěno. Funkci tohoto objektu neznáme. Jeho vztah k zahloubené
stavbě 1034 nelze zjistit
(objekty byly současné ?), ale stavba 1500 vznikala v době, kdy tento žlab byl již zaplněn a západní
okraj výkopu 1500 stavby žlab porušil.
Odkryvem
se nepodařilo zjistit žádný přímý stratigrafický vztah obou
zahloubených pravoúhlých staveb. Nejmladší vrstva z vrcholného
středověku 1509, která překrývá
výplň stavby 1500 nasedá
také na výplň stavby 1034.
Z nepřímých indicií však vyplývá, že stavba 1034
je nejpravděpodobněji starší, než stavba 1500
(sloužila jako obydlí v době, kdy stavba 1037 zanikla a na jejím
místě bylo situováno pyrotechnologické pracoviště).
Nadzemní zástavbu dokládají
pouze kůlové jamky a sloupové jámy, kterých se podařilo odkrýt více
než 40. Naznačují nadzemní dřevěné konstrukce nesené sloupy či
kůly, jejichž podobu však nedokážeme rekonstruovat. Výraznější
indicií nadzemní zástavby může být volná plocha severozápadně
od stavby 1034 s absencí
zahloubených objektů, kde nacházíme výlučně kůlové a sloupové
jámy.
Ve střední a severovýchodní části zkoumané plochy dokumentujeme koncentraci objektů a zařízení, které můžeme spojit s pyrotechnologickou výrobou. Kromě koncentrace nálezů strusek zjišťujeme charakteristické typy objektů s výrazně propálenými stěnami a dny. K nejzajímavějším se řadí objekt předběžně interpetovaný jako výheň (stratigrafická jednotka 1156). Objekt je tvořen kanálem 3,1 m dlouhým, jehož dno mírně stoupá k severozápadu (max. hloubka v jihovýchodní části činí 0,45 m). Kanál, ve kterém předpokládáme umístění dmychadla, ústí do výhně nepravidelně kruhového půdorysu o průměru dna 0,45 x 0,5 m. Spodní část je mírně podhloubena a dno nese výrazné stopy propálení do červena. Výheň sloužila v době, kdy zahloubená stavba 1034 již zanikla a její částečně zasypaný výkop (cca kóta 173,20 m n. m.) sloužil jako předpecní jáma, ze které byla výheň obsluhována. Vrstvy vyplňující zahloubenou stavbu v této úrovni obsahovaly velké množství strusek dokládajících zpracování a výrobu železa, ale také metalurgii neželezných kovů. Setkáváme se také s četnými nálezy skla, sklovité hmoty (skelná pasta), velkým množstvím tyglíků i běžných keramických nádob, které nesou stopy velkého žáru a struskovitých natavenin na stěnách.
Výkop 1156 porušuje starší žlabovitý výkop 1061, který je také orientován k severozápadu. Vztah tohoto výkopu k výhni nelze prokázat ani vyloučit (starší či další obslužný kanál ?).
Kumulace
tří objektů, které interpretujeme předběžně jako tzv. vyhřívačky,
byly odkryty v sektorech 40, 43 a v bloku mezi nimi. Jedná se
o mělce zahloubené jámy (1040,
1041, 1090) nepravidelně oválného půdorysu o velikosti 0,5 – 0,6 x
0,6 – 0,7 m s výrazně do červena propálenými stěnami a dny.
Objekty vyplňovaly vrstvy popela a uhlíků, které zjišťujeme i v jejich
okolí.
U
některých dalších objektů v této části zkoumané plochy
nelze vyloučit souvislost s výrobními aktivitami (velké množství
strusek, popela a uhlíků ve výplních), např. u jam 1173, 1194, 1003
nebo 1149. Tyto aktivity naznačují také některé vrstvy nasedající
na půdní typ a překrývající některé objekty, které prokazují více
fázi výrobních procesů na parcele. Koncentraci vrstev se stopami
propálení a množstvím uhlíků dokumentujeme také v západní
části sektoru 50.
 Obr. 7. Sonda 1/sektor 50 - odkryv výplně jámy 1392 (13. stol.); výplň obsahovala množství zuhelnatělých obilek a hrachu. |
Naprosto
převažujícím typem objektu jsou jámy rozličných půdorysů,
velikosti a hloubek, které se zahlubují do půdního typu, planýrky
tvořené vrstvou 1007, příp. do vrstev a souvrství z vrcholného
středověku. Jedná se celkem o 16 jam (1003,
1084, 1149, 1156, 1173,
1194, 1291, 1333,
1392, 1409, 1441,
1443, 1463, 1560,
1594). Největší koncentraci takových jam dokumentujeme v západní
a severozápadní části zkoumané plochy (okrajové části parcely
?). U některých z nich můžeme uvažovat o odpadní (sekundární
?) funkci: např. velká jáma nepravidelného půdorysu 1333
nebo rozsáhlá mělká jáma 1441.
O funkci objektů v okamžiku zániku mohou svědčit v některých
případech nálezy z výplně, např. jáma 1392
byla vyplněna množstvím zuhelnatělých obilek a hrachu. Lineární výkop
1156 na severním okraji
zkoumané plochy, který vykliňuje v sektoru 40, může představovat
ohražení parcely (tento lineární útvar pokračuje ve stejném směru
dále k východu).
Aktualizace: 26. března 2001
|