Pocta Profesoru E. Neustupnému

V lednu r. 2007 se v historických prostorách plzeňské radnice konalo slavnostní zasedání vědecké rady Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Jeho účelem bylo slavnostní udělení první pamětní medaile Fakulty filozofické zakladateli katedry archeologie na Západočeské univerzitě v Plzni profesoru PhDr. E. Neustupnému, CSc. Děkan Fakulty filozofické Doc. PhDr. Ladislav Cabada, PhD. udělil tuto poctu prof. Neustupnému za jeho významný příspěvek k rozvoji evropské a české archeologie, zásadní přínos k založení Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni a za mimořádné zásluhy o institucionalizaci vzdělávání a výzkumu v oboru archeologie na fakultě. Udělení pamětní medaile profesoru Neustupnému je v první řadě osobní poctou této přední osobnosti evropské archeologie, zároveň ji ale chápeme jako projev uznání významu našeho oboru na půdě západočeského univerzitního pracoviště.

M. Gojda





Projev doc. Pavla Vařeky

Vaše magnificence, spectabilis, honorabiles, vážené dámy, vážení pánové,
dovolte mi říci několik slov při vzácné příležitosti udělení pamětní medaile Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni prof. Evženu Neustupnému.
Po mnohaletém působení v Archeologickém ústavu Akademie věd spojil profesor Neustupný svou vědeckou dráhu na samém sklonku minulého století se Západočeskou univerzitou v Plzni. Začal tak působit ve městě, ke kterému jej pojí také rodinné kořeny. Před více než osmi lety, na podzim roku 1998, položil prof. Neustupný základy budoucí katedry archeologie založením oddělení v rámci tehdejšího Ústavu sociálních a politických věd na právnické fakultě. V následujícím roce 1999 významně přispěl ke zřízení Fakulty humanitních studií. Prof. Neustupný ovšem od počátku usiloval o prosazení koncepce ukotvené ve středoevropském akademickém prostředí pod tradičním názvem filozofická fakulta. K jejímu vzniku, jakožto druhé filozofické fakulty v Čechách, došlo přejmenováním FHS v roce 2004. Připomeňme tehdejší sugestivní argumentaci, že si Plzeň filozofickou fakultu zaslouží.
Pevnou součástí naší fakulty tvořila od počátku katedra archeologie, kterou prof. Neustupný organizačně vybudoval a vytvořil základní obrysy studijního programu, který dnes zahrnuje všechny tři stupně od bakalářského až k doktorandskému. V Plzni tak vzniklo čtvrté univerzitní pracoviště v České republice pěstující tuto disciplínu. Při zpětném pohledu nás stále překvapuje až neuvěřitelná dynamika vývoje katedry archeologie. Vzpomeňme jen, že před pouhými 6 lety studovalo tento obor zhruba 30 studentů a na katedře byli zaměstnáni jako internisté 3 vyučující. V současnosti působí na tomto pracovišti a jeho oddělení výzkumných projektů více než 20 archeologů a dalších specialistů, zejména přírodovědců. S počtem 250 studentů bakalářského a magisterského studia se tato katedra, spolu s brněnským Ústavem archeologie a muzeologie, stala největší v republice. Růst pracoviště zatím završilo doktorandské studium, jehož koncepce vypracovaná prof. Neustupným byla schválena v loňském roce.
Je třeba zdůraznit, že od počátku formoval prof. Neustupný katedru důsledně jako badatelské centrum zaměřené na empirický i teoretický výzkum. Díky jeho působení zakotvilo teoretické myšlení, nekonvenční přístupy a náročné metody ve výuce i v badatelské činnosti.
Můžeme bez nadsázky konstatovat, že se Prof. Neustupný zásadním způsobem zasloužil o utváření hodnot české i evropské vědy, ke kterým se naše fakulta hlásí a současně výrazně spoluvytvářel základní znaky, intelektuální prostředí a tradici této dosud mladé instituce. Udělení pamětní medaile Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni je tak výrazem hlubokého uznání klíčového přínosu prof. Evžena Neustupného pro vznik, formování a rozvoj této instituce.


Projev Prof. Neustupného

Vážené dámy a pánové,
Děkuji za čest, že jako prvnímu mi byla udělena pamětní medaile Fakulty filozofické. Tato pocta je mi milá už proto, že z ní cítím dobrý vztah fakulty nejen ke své osobě, nýbrž i k pracovišti, které jsem zde jako svoje pozdní dítko založil.
Děkuji doc. Vařekovi za jeho proslov, který jen celkem málo připomínal nekrolog. Neměl jinou možnost než přistoupit ke svěřenému tématu objektivně, na základě svých empiricky orientovaných pozorování mé osoby a studia literatury. V následujících minutách bych chtěl říci něco o sobě zevnitř nebo alespoň s použitím znalostí, které nejsou veřejně přístupné. Mí žáci, kteří absolvovali přednášku SLS, znají rozdíl mezi externím a externalizovaným lidským světem a individuálním světem, který není postižitelný ani archeologickými ani jinými prameny do té doby, než je vyjádřen navenek, tj. externalizován. Pokusím se svůj individuální svět částečně a krátce přiblížit.
Tento svět charakterizuje na jedné straně jeho sepětí s mou individuální minulostí, které se dotknu, a na druhé straně je směrován vědomím budoucnosti - určité touhy po budoucnosti, která je možná nerozumná.
Přejdu teď ke své minulosti. Charakterizuje ji vzpomínka mého plzeňského dědečka na to, jak si v jeho dětství v Třebsku u Příbrami lidé večer vyprávěli o robotě, na kterou dospělí ve svých mladších létech všichni chodili. Dnešním lidem robota připadá jako středověk, ale v mojí osobní historii (a možná i v historii některých z vás) není tak daleko. Říkám svým studentům, že minulost je blízko.
Narodil jsem se 15 let po první světové válce, ale do školy jsem šel už za 2. světové války, jejíž mladší úsek si dobře pamatuji. Ačkoliv s malými výjimkami jsem neměl bezprostřední kontakt s okupačními a válečnými ukrutnostmi, přece mi byla válka dobrou průpravou k absolvování dalších desítiletí.
Naučil jsem se, že hlavním problémem života nemusí být čestné stýkání s jinými individui nebo diskuse s nimi, nýbrž vyrovnání s cizí institucí, s cizí mocí, která je zaštítěna násilím.
Toto poznání do mne vstupovalo nenápadně a často asi i bez mého vědomí, například když cestou do školy jsem se se svými spolužáky zastavoval u policejního komisařství a na zarudlých plakátech četl jména Čechů, které Němci předchozího dne popravili pro sabotáž své války nebo pro šíření tzv. nepřátelské propagandy. Ostatně doma jsme měli povinně na knoflíku radia cedulku s nápisem "Pamatuj, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá vězením nebo i smrtí". Mohl bych uvádět mnoho dalších příkladů a rozvíjet, jak takové zkušenosti formují lidskou mysl; přinejmenším trochu cynizmu mi z té doby zůstalo dodnes.
Chtěl bych alespoň částečně externalizovat jinou oblast svého individuálního světa ve smyslu přednášky SLS. Je to oblast motivací, které mohou být dost odlišné od zdůvodnění, jaké lidé pro svoje chování předkládají - ať už si tu odlišnost uvědomují či nikoliv.
Zkušenosti z války jsem totiž potřeboval i v následujících desítiletích, kdy tuto zemi prostřednictvím komunistické strany a dalších institucí ovládl Sovětský svaz. Tehdy, a zejména po roce 1968, když jsem měl velmi reálnou možnost emigrovat a jinde se dobře uplatnit, jsem zastával stanovisko, že někdo v této zemi musí zůstat a žít a třebas v limitované míře udržovat a rozvíjet českou kulturu až do doby, kdy bude lépe. Nekomunistické mocnosti daly tehdy jasně najevo, že situaci nově vzniklou po roce 1968 budou tolerovat a bylo zde jen málo objektivního prostoru pro naději. Říkám otevřeně, že si nemyslím, že jediná cesta tehdy vedla k sebeobětování spojenému s vírou, že problémy za nás vyřídí zahraničí.
Kolaboranti mají podobnou víru jako je zůstat a žít, ta ale vede ke spolupráci s  mocí za účelem alespoň malého osobního prospěchu. Mou ideologií nebylo přizpůsobení ale žití za účelem aktivní práce, snahy po tvoření. V Archeologickém ústavu ČSAV jsem jako jediný dostával pracovní smlouvy na 3 měsíce dopředu, později na půl roku dopředu a musel jsem opustit teoretická témata; ale podařilo se mi aktivně pracovat. Je pravděpodobné, že nebýt těchto skutečností, vyvíjela by se má odborná kariéra jinak. Jsou to ale dějiny a nemá smysl rekriminovat.
Vždycky jsem intenzivně pociťoval sounáležitost s komunitami, v nichž jsem žil, a se svými předky a předchůdci; cítil jsem, že jejich vlastnosti, dobré i špatné, jsou mými vlastnostmi a jejich krajina je mou krajinou. Nešel jsem ale rozhodně tak daleko, abych se považoval za Slovana nebo za Evropana ve smyslu občana Evropské unie. Jsem ovšem hrdý na to, čeho mí evropští předkové dosáhli nejméně od eneolitu až do nejnovější doby.
Asi se sluší, abych něco řekl o svém vztahu k Plzni. Tuto město, rodiště mého otce a místo spojené s minulostí mé rodiny mnoha pouty, se stalo mým částečným domovem v posledním desítiletí. Kdysi jsem 10 let takto strávil v Mostě v expozituře Archeologického ústavu ČSAV. S Plzní má Most jedno společné, a sice to, že to není Praha. Jsem hluboce přesvědčen, že exkluzivita Prahy, mého rodiště, by neměla zastiňovat jiná města a vytvářet z nich tzv. regiony, které mají automaticky nižší hodnotu než centrum. Srovnatelnou hodnotu zde ovšem musí někdo vytvořit a já jsem se snažil k tomu přispívat, i když jsem si vědom, že to není úkol snadný.
Mohlo by se zdát, že filozofická fakulta v Plzni je typická externalita, stala se však nenásilným a příjemným rámcem mého snažení. Všechno není stoprocentně ideální, ale rád potkávám své kolegy z akademické obce i další spolupracovníky, z nichž vzpomínám alespoň paní Pavlíkovou: radost ze setkávání je pro mne nepochybnou známkou toho, že fakulta je dobrým rámcem pro individuální aspirace.
Do Plzně jsem ovšem přišel hlavně kvůli studentům a velká část z nich mne nezklamala, i když při zkoušce minulý týden jich zase téměř třetina propadla. Mým hlavním cílem ovšem je, aby na základě archeologie rozvinuli svůj duchovní potenciál. Své studenty považuji za jeden ze smyslů svého života a s utajenou radostí sleduji, jak v nich možná některé aspekty mé individuality přežijí.
Ačkoliv jsem hledal přátele i v zahraničí, byla mi úplně cizí myšlenka, že jsme principiálně horší než oni. Jinak řečeno, nemyslel jsem si, že je namístě pocit malosti a dokonce jsem takou myšlenkou opovrhoval. Domníval jsem se, a v tomto duchu jsem zakládal a vedl katedru archeologie v Plzni, že máme na to patřit mezi nejlepší archeology nejen ve střední Evropě, ale vůbec. Snad to bude platit i v budoucnosti. Proto mne vždy dráždila myšlenka, že bychom měli být regionální institucí, třebas nejlepší v českém regionu.
Jsem si vědom toho, že mnohé lidské cíle se ukáží jako nerealizovatelné. V tak malé (to znamená početně malé) komunitě, kterou vytvářejí Češi, je málo osob, které mají všechny vlastnosti, potřebné k vedení ostatních k významným cílům. Čím dále, tím více si myslím, že toto je hlavní problém našeho národa.
Život každého individua přináší porážky, které jiní lidé chápou jako změnu osobní pozice nebo jiný neúspěch. Může to být takhle jednoduché, ale často jde o nezdar celé sítě myšlenek individuálního světa. Bylo vždy zásadou mého života nevzdat se ani v okamžiku, kdy jsem prohrál. To neznamená neuznat porážku, ale zamyslet se nad tím, proč jsem byl poražen. Je to těžké, protože každý z nás má tendenci svoje chování omlouvat a pak ho opakovat; mnozí mají také tendenci svádět svůj neúspěch na druhé.
Archeologie je do značné míry věda o pravidelnostech, strukturách lidského jednání; dříve se také mluvilo o zákonitostech. Ve smyslu SLS jsou to témata lidského sociálního světa, ať už ve formě externí nebo interní, která je externalizována a druhými lidmi akceptována.
Současně s tím existuje i v archeolozích individuální svět, jehož zvláštní útržky jsem se zde snažil naznačit. Je to jen jeden aspekt naší archeologické existence, a nepochybně by bylo naivní ho stavět nad svět externalizovaný. A to přesto, že z individuality vychází mnoho tvůrčí iniciativy.

Děkuji za pozornost.