Archeologie ve třetím tisíciletí

Evžen Neustupný

Publikováno roku 2000 v Archeologických rozhledech 52.3, 412-416, 395.

 

 

Od poloviny pátého tisíciletí před Kristem, tedy u nás od počátku eneolitu, lidé vytvářeli relativně trvalé a nápadné artefakty typu předmegalitických a megalitických hrobů, mohyl a dalších symbolických staveb podobného charakteru. V jiných končinách světa to mohly být jiné lidské výtvory a mohlo se tak stát jindy. Zdá se však, že artefakty tohoto charakteru, ať už měly jakoukoliv formu, poprvé v dějinách lidem markantně připomínaly minulost: byly to první lidské artefakty, u nichž už pravěkým lidem muselo být zřejmé, že je nevytvořili jejich současníci. Tyto stavby se tak staly artefaktovou pamětí lidstva a lidé si v určitém slova smyslu jejich prostřednictvím minulost vytvářeli. K rozpoznání minulosti a budoucnosti jako společenských kategorií tedy došlo dlouho předtím, než lidé začali používat písmo, a zejména dlouho předtím, než vědomě zaznamenávali minulé události v psané podobě.

Spolu s minulostí se v této době vytvářela také budoucnost, neboť budoucnost bez minulosti nemá smysl. Mám pochopitelně na mysli minulost a budoucnost jako strukturální opozice v rámci lidského světa, nikoliv jednoduše minulý a budoucí gramatický čas založený na individuální paměti; minulost gramatického času zřejmě existovala už od počátku mladého paleolitu.

 Památky

Artefaktovou paměť lidstva moderní lidé vhodně nazývají památky. Památkami se zabývá archeologie, která tento pojem rozšířila i na  takové pozůstatky minulosti, které, přesně vzato, pro minulé lidi samy artefaktovou pamětí nebyly, ale jsou jí pro nás.

Pro současné lidstvo mají památky, tj. artefaktová paměť lidí, nepopiratelný význam. Je to nejen proto, že minulost, kterou dokumentují, produkuje jako protiklad budoucnost, nýbrž také proto, že archeologické památky jsou svou artefaktovou povahou blízké  současným lidem, kteří každodenně naplňují své životní prostředí artefakty a uprostřed nich pak prožívají svůj život. Jsou to právě tyto skutečnosti, které vytvářejí mimořádnou atraktivnost naší discipliny pro širokou veřejnost.

Nebudu zde blíže rozebírat roli památek působících na nás a naše současníky bezprostředně jako artefaktová paměť. Soustředím se na několik velmi obecných myšlenek, které vyplývají z toho, že památky jsou současně archeologickými prameny. Pokusím se také na tomto základě ukázat, jak archeologie může ve třetím tisíciletí velmi podstatně přispět k sebeuvědomění lidstva.

Artefakty

Archeologie může obohatit nový obraz světa především okruhem otázek, které vycházejí z artefaktu, tj. z jejího základního pojmu, který je současně základní kategorií lidského světa vůbec. Artefakt vznikl jako oddělení části zvířecího těla a její relativní osamostatnění. Tím se artefakt vymkl působení přírodní dědičnosti, takže

·        artefakt včetně znalosti jeho produkce může dědit ve společnosti kdokoliv,

·        tempo změn artefaktu uniká pomalosti biologického času a přírodní omezenosti prostředí,

·        rozměry artefaktu v podstatě překročují jakékoliv omezení a

·        jeho formální rozrůznění je dáno jen stupněm fantazie, což umožňuje symbolickou úlohu artefaktů v procesu komunikace

·        jeho oddělenost od lidských těl způsobuje, že jej lze velmi  rychle nahrazovat jinými artefakty, takže v každém  okamžiku je k dispozici  celá řada "výměnných" orgánů, které nadto lze postupně nebo střídavě sdílet s jinými lidmi.

Za krátkou dobu existence artefaktů dosáhl lidský svět takových změn Země, jaké dřívější příroda neznala.

Platí nejen to, že lidé vytvořili artefakt, nýbrž i to, že artefakt vytvořil lidi: lidská společnost a artefakty jsou neoddělitelné, což prokazuje náš každodenní život. Myslím, že není náhodou, že teoretická věda existenci artefaktu přehlédla a nevytvořila žádnou obecnou teorii artefaktů. Archeologie stojí k takové teorii ze všech věd nejblíže.

Environmentalismus

Je nepochybné, že člověk vznikl a rozvíjí svou existenci kumulativním vytvářením a spotřebováváním artefaktů, a že tímto vytvářením artefaktů nejen produkuje svoji společnost, nýbrž také nevyhnutelně ale neintencionálně vtiskuje přírodě i řadu ekofaktových tj. nechtěných vlastností (například produkuje odpad, znečištění a devastaci okolí). Tak se stále větší část přírody přeměňuje na lidský svět. Archeologie podává svědectví, jak tato humanizace světa dosahuje rostoucí intenzity a objemu a,  při zmíněné absenci teorie artefaktů, je  hlavní disciplinou, která je zodpovědna za vědecké vysvětlení těchto skutečností.

Lidské artefakty mají věcný charakter (nepřesně se říká, že jsou hmotné), ale přesto patří do lidského světa, nikoliv do přírody; to platí i tehdy, kdy už ztratily svůj původní účel a staly se z nich archeologické památky. Právě věcný charakter archeologických pramenů způsobuje, že musí být zkoumány rovněž metodami přírodních věd a je nepochybné, že takový trend studia se stane pro archeologii třetího tisíciletí velmi významný.

Ekonomie

Dvacáté století přineslo mezi archeologická témata také minulou ekonomii. Většina archeologů se přikláněla k názoru, že ji produkuje převážně lidská nouze, snaha o přežití v podmínkách, kdy lidský pokrok byl ještě nedostatečný.

Nechci zde rozvíjet problematické téma pokroku, ale musím zdůraznit, že o roli nouze v lidském světě se začalo pochybovat už ve dvacátém století, nejdříve v kulturní antropologii. Ačkoliv je nepochybné, že nouze občas v lidské společnosti existovala, přece jen nebyla hybatelem dějin. Celá archeologie  počínaje obdobím mladšího paleolitu prokazuje tzv. nápadnou konzumaci, tj. výrobu a spotřebu artefaktů, která daleko překračuje nutnost diktovanou snahou o přežití. Jde například o spotřebu mladopaleolitické industrie nepotřebně rafinovaných tvarů, a přes neolitické jednorodinné domy dlouhé až 40 metrů a přemisťované po velmi krátké době a přes nehajitelné tzv. fortifikace  dosahuje až ke středověkým katedrálám. V tomto smyslu lidé vždy "plýtvali", což z jedné strany vyvrací teorie o úloze nouze v dějinách, z druhé strany to zajímavým způsobem osvětluje autentický lidský charakter.

Domnívám se, že třetí tisíciletí vysvětlí ekonomiku jako základ vztahů v lidském světě, ovšem nikoliv v marxistickém smyslu boje proti něčemu, nýbrž ve smyslu pozitivním, tj. ve smyslu tvorby lidského světa, a to nikoliv ve smyslu výroby nezbytností, nýbrž ve smyslu stále rostoucí tvorby a spotřeby. Takové pozitivní vidění světa, které zdůrazňuje tvoření a nikoliv zápas a nouzi, mimo jiné prokazuje neudržitelnost teorií o třídním boji jakožto hybateli dějin, ale také neudržitelnost  intelektuálských výzev k askezi.


[na začátek]


Kolektivismus versus individualismus

Archeologie má co říci i ke starému sporu mezi kolektivismem a individualismem. Dlouho se zdálo ( a zdálo se to i archeologům), že naše disciplina pojednává výlučně o dřívějších kolektivech, ať to byly etnické jednotky historizující archeologie, kdysi poznamenané nacionalismem, nebo pozdější komunity či jiné celky. Takové pojetí archeologie víceméně vylučovalo úvahy o roli jednotlivců v minulosti založené na archeologických pramenech.

Postprocesualismus přišel s tématem individua, ale pouze ho deklaroval: podle mého názoru nepřinesl metody, jakými by bylo možno se k individuu přiblížit na základě archeologických pramenů. (Snahy postprocesualismu o zachycení individuality, pokud se přímo nedovolávají tzv. vcítění, mají vždy blízko k nezdůvodněnému subjektivismu.)

Přesto se domnívám, že individuálno je v archeologických pramenech detekovatelné. Nedostaneme se k němu ovšem eskamotáží s relativistickými pojmy postmodernizmu. Stačí si jen uvědomit, že každý artefakt (přesněji artefaktová entita) je individuálním produktem individuálního tvůrce a tak svědčí o nějaké jedinečné události: jeho vzniku, zániku a podobně. Minulost, osvětlovaná archeologickými prameny, se proto naplňuje obrovským počtem událostí dokládajících individualitu lidského tvoření. Takový přístup se může stát novým základem historických narací v prvních desítiletích příštího tisíciletí. Současná archeologie sice ustupuje od výlučně historického zájmu tradičních směrů a obrací se rovněž k zájmům antropologickým, avšak historické problémy spojené se zachycením konkrétních jednotlivin přece zůstávají jejím významným tématem.

Archeologické prameny

Když lidé vytvářejí svůj svět, produkují živé artefakty, které se stávají památkami, jakmile jejich primární účel zanikne. Z hlediska archeologie jako vědy jsou památky artefaktovými archeologickými prameny. Kategorie archeologických pramenů však kromě toho zahrnuje ještě ekofakty a prameny přírodní, které obojí památkami nejsou. Zde bych chtěl upozornit na nebezpečí nahrazování archeologie památkářským přístupem, který se vpodstatě obírá jen památkami a o ostatní druhy archeologických pramenů se nestará.  Je nepochybné, že příští tisíciletí zde má bohatý zdroj uvažování a bohatý zdroj aktivit. 

Pokud se týče ochrany archeologických pramenů (mám na mysli ochranu zákonem), je zde vlastně  velmi mnoho posunuto do třetího tisíciletí. Bude zapotřebí nejen rozumného přístupu zákonodárců, nýbrž i rozumného přístupu archeologů. Nová úprava musí přitom vycházet z teoretického, to je vědeckého rozboru problému. Snaha vytvořit úřednickou disciplinu ochrany archeologických památek, která by byla odtržena od archeologie jako vědy, je bohužel evropskou tendencí, ale doufám, že příliš hluboko do třetího tisíciletí nepřežije.

 Budoucnost

Místo toho, abych se rozsáhleji zabýval prognózováním, pokusil jsem se zmínit hlavní problémy, které naše disciplina má na počátku nového tisíciletí. Na závěr bych se z této úrovně posunul směrem ke konkrétnějšímu obrazu naší discipliny v budoucím období. Myslím, že by bylo neseriózní předvídat více než budoucnost bezprostřední.

Archeologové budou vycházet ze své centrální problematiky vztahu člověka a artefaktu (i když posléze mohou řešit všechny aspekty minulosti) a  korigují tak přebírání své náplně z jiných oborů, například z historie psaných zpráv. To mimo jiné umožní znovusjednocení archeologie, která se - zejména u nás - v uplynulých desítiletích rozdělila téměř na dvě discipliny. K tomuto sjednocování nepochybně přispěje i důsledná aplikace teorie lidského světa a aplikace archeologické metodologie za podmínek rozsáhlých informačních sítí.

Velmi podstatně se bude měnit analýza archeologických pramenů v terénu, tedy to, co se běžně označuje jako terénní výzkum. Drasticky ubude destruktivních výzkumů památek a radikálně se prohloubí metody nedestruktivní. Zmnoží se přínos terénních výzkumů ekofaktových a přírodních pramenů, zejména takových, kde odběr vzorků tyto prameny naruší jen málo. V případě destruktivních výzkumů, které nelze úplně zastavit, budou rozpracovány systémy maximálního vytěžení informací (jde o problém hledání něčeho, aniž bychom věděli, co hledáme). Dojde také k opakovanému detailnímu studiu nálezů a vzorků z dřívějších výzkumů, včetně studia jejich kontextů.

To všechno by nebylo uskutečnitelné bez splnění základní podmínky: bude vytvořena pevná vazba mezi empirickým a teoretickým výzkumem. Všechno nové poznání vzniká sice na základě archeologických nálezů, ale není myslitelné bez teoretických modelů, které kladou adekvátní otázky. Jedině zpětná vazba mezi teorií a empirií, a to v každém oboru archeologické činnosti, může zajistit, že práce v archeologii bude poskytovat uspokojení archeologům i všem ostatním.


[na začátek]


Postavení české komunity

Jen velmi stručně naznačím mezinárodní postavení české archeologie ve třetím tisíciletí. Chtěl bych doufat, že se něco změní v rozdělení vědeckých komunit na minority a hlavní proudy. V tomto okamžiku nevidím postavení minoritní české archeologické komunity jako rovnoprávné, a to ani v podmínkách práce, ani v jejích výsledcích, neboť tzv. komunity hlavního proudu si rozdělují naši disciplinu tak, jak to odpovídá jejich objektivním podmínkám a potřebám. Početní růst naší archeologické komunity může přinést změnu jen za předpokladu, že současně s růstem kvantitativním poroste i kvalita.

Rozhodně nechci doporučovat nějakou českou cestu, která by nás oddálila od jiných komunit, ale neměli bychom se bránit prosazování vlastních myšlenek. Jednostranné napodobování jiných komunit a nekritické přijímání jejich paradigmat nás stejně do rovnoprávného postavení nepřivede. To nejhorší, co nás v tomto směru může potkat, je ideologie malosti, zásada držet se při zdi, a snaha za každou cenu kritizovat své blízké kolegy, ignorovat jejich úspěchy či neúspěchy, případně nekriticky pochlebovat některým vládnoucím paradigmatům. To všechno jsou projevy maloměšťáctví, na které sice máme objektivně nárok, ale neměli bychom se s ním smiřovat.

Archeologie, která pohlíží na svět z perspektivy desetitisíců až milionů let, kdy se Země postupně zaplňovala artefakty, ukazuje člověka jako mimopřírodní entitu, která tvoří svůj lidský svět. Pohled z minulosti dává tušit i budoucnost naší discipliny: v archeologii je skryta velká potence sebepoznání člověka.

Post scriptum

Je poučné si přečíst další práce, které na podobné téma v poslední době vznikly, které jsem však neměl k dispozici, když jsem psal svůj text. Chtěl bych vyzvednout některé body, v nichž se od nich odlišuji.

·        Především jsem zjistil, že můj text není o tom, co si myslí jiní, nýbrž o tom, k čemu jsem dospěl v uplynulých 45 létech. To neznamená, že bych na nic nenavazoval - naopak ve velmi obecných tézích cítím úzkou návaznost na předchozí myšlení v archeologii i v jiných oborech, ale jednotlivé myšlenky se snažím integrovat do svého pohledu, nikoliv je analyticky vyzvedávat.

·        Necítím velmi úzkou návaznost na historii zpracovávanou prakticky výlučně na základě psaných pramenů. S takovou historií máme sice společnou část teoretických otázek (druhá část je společná s antropologií), ale nemyslím si, že bychom měli přebírat základní otázky těchto disciplin, protože ty jsou částečně zkresleny charakterem psaných pramenů. Naopak, měli bychom prosadit myšlenku, ke které celá archeologie směřuje (a vždy směřovala), že totiž základem lidského světa a jeho událostí je artefakt, výsledek lidského tvoření, který v rukou člověka produkuje - přímo či nepřímo - nejen člověka samotného, nýbrž i ostatní lidský svět. Jde o pozitivní proces, nikoliv negativní bojování nebo zápas o cokoliv (třídní boj je v této souvislosti jen jedním příkladem okrajového negativizmu a škarohlídství).


[na začátek]