Klasifikace povrchových stop po zaniklé těžbě surovin (Příspěvek k metodice povrchového průzkumu) Karel Nováček
|
Katedra
archeologie |
Archeologický výzkum pozůstatků staré těžby je disciplinou poměrně mladou, jejíž vypovídací hodnota a interpretační možnosti jsou teprve podrobovány zkouškám a jejíž specifické metodické postupy se dosud nacházejí ve stadiu vzniku. Základní metodou výzkumu bezesporu zůstává i v tomto případě povrchový průzkum, zvláště vzhledem k mnohdy neúměrné materiální a technické náročnosti terénního odkryvu zaniklých báňských děl. Výsledky povrchového průzkumu mohou být umocněny kombinací s jinými metodami prospekce a s geodetickým zaměřením. Otázky, k jejichž řešení průzkum přispívá, můžeme rozdělit do třech základních okruhů:
ložiskově-geologické (typ a tvar ložiska, druh zájmové suroviny a její kvalita)
báňsko-technické (určení typu otvírkových a dobývacích metod, rozsahu a produktivity těžby)
historické (datování prací, širší ekonomicko-sociální souvislosti včetně vztahu k osídlení)
Povrchový průzkum zaniklých
těžebních areálů je však
spojen s řadou specifických problémů,
které jej odlišují od průzkumu "tradičních"
typů archeologických památek.
Vedle problémů s datováním těžební činnosti či s určením
suroviny, jež byla předmětem zájmu (zvláště
na ložiscích polymetalických rud), činí největší obtíže stanovení
rozsahu a techniky těžby. Určení obojího závisí podstatnou měrou na co
nejpřesnější klasifikaci terénních reliktů.
Zatímco pro popis podzemních báňských děl, stejně jako typů a
tvarů ložisek surovin, existuje podrobná geologická a montanistická
terminologie (např.Rozložník-Havelka a
kol.1987, 37-47; Stočes1954), povrchové stopy starého dolování,
které jsou do značné míry mimo ústřední zájem obou
disciplin, jsou v jakémsi terminologickém
"vakuu". Většina užívaných
termínů je neujasněná a pro některé
typy objektů český ekvivalent
chybí. Základní pojmy pro
popis povrchových
báňských reliktů
jako je např.pinka, obval,
odval, propadlina apod. se běžně
užívají jako synonyma, což
je, vzhledem k diametrálním
významovým rozdílům mezi nimi, nepřípustné a
může to vést k četným nedorozuměním
a mylným interpretacím. Na
tento problém bylo upozorněno v
geologické literatuře
(Kužvart-Böhmer
1972, 103), žádná
zainteresovaná vědní disciplina však
dosud nepřistoupila k vypracování
přesných definic a k
ujednocení používaných termínů. Ani
v zahraničí, pokud je nám
známo, neexistuje všeobecný klasifikační
systém, vycházející z typologie povrchových reliktů, pokud
nebereme v úvahu některé dílčí, tématicky omezené pokusy (např. Düsterloh
1967,50n.).
Východiskem našeho návrhu je předpoklad důsledného rozlišování
mezi primárními a sekundárními
relikty těžby (Zapletal
1968,
258-289;
1978) a
dále klasifikace primárních objektů podle příslušnosti k
jednotlivým fázím a typům hornických prací na ložisku. Při tom se
soustřeďujeme především na definici základních prvků
mikroreliéfu - vytvoření typologie složených povrchových tvarů
nebo celých báňských areálů by předpokládalo srovnání
většího množství obdobně zpracovaných vzorků ze širokého území.
Hornické práce na ložisku
rozdělujeme na práce kutací (prospekční),
přípravné - otvírkové a
vyřizovací a těžební (dobývací), přičemž přípravná fáze
u staré povrchové a přípovrchové těžby obvykle odpadala. Zvláštním
typem jsou práce likvidační, spočívající u staré těžby především v
zasypávání těžních jam hlušinou (zakládání). Určení intenzity a
techniky zakládání má pro interpretaci povrchových montánních tvarů
podstatný význam.
Kutací objekty (též šurfy) mohou být povrchovým průzkumem
od těžních objektů obtížně
odlišitelné. Nejčastěji se lze setkat
s pozůstatky mělkých
kutacích rýh, vyhledávací (obr.1:A1)
jsou spíše
delší, víceramenné,
zatímco rýhy, sloužící k ověření (obr.1:A2)
např.dalšího průběhu žíly bývají kratší, kolmé na podélnou
osu dobývek. Druhým základním tvarem jsou
zaniklé kutací
jámy v podobě
menších obvalů (obr.1:A3), které
se od reliktů těžních šachtic odlišují nápadně menšími
rozměry nebo umístěním mimo
ložiskové pásmo. Kutací práce se
však často v případě negativního
výsledku ihned zahrnovaly, takže nemusejí být vždy v terénu patrné.
V případě
vlastní těžby
rozlišujeme podle způsobu
a hloubky mezi těžbou povrchovou, přípovrchovou a hlubinnou. Za
povrchovou považujeme
těžbu takovými objekty,
jejichž plošné rozměry převyšují
jejich hloubku. Objekty mají nejčastěji
opět podobu příkopů s
odvalem po jedné nebo obou
stranách, oproti kutacím
rýhám ovšem
mohutnějších (obr.1:B1)
anebo podobu nepravidelné,
jámové nebo svahové sníženiny
s plochým či členitým
dnem a různě formovanými
stěnami (obr.1:B2,3)
(podrobnou terminologii
těchto lomů (zemníků) vypracoval Zapletal
1978). Zvláště
tento typ dobývek může být zaměnitelný
s propadlinami, přesné určení
je však nezbytné pro stanovení techniky těžby na ložisku.
Zvláštním typem reliktů povrchové těžby jsou pozůstatky po rýžování
- získávání volného kovu nebo
těžkých minerálů promýváním aluviálních
a deluviálních rozsypových ložisek.
Jednotlivé rýžovací techniky
obšírně popsal na lokalitách
severní Moravy J.Novák, k ověření
obecnější platnosti jeho podrobné klasifikace (Novák
1988)
bude třeba podniknout důkladné srovnání s jinými
regiony. V souvislosti s rýžováním bylo již několikrát zdůrazněno,
že frekventovaný termín sejpy by správně měl
označovat pouze haldy prorýžovaného materiálu, nikoliv
i odvaly z nadložní skrývky
apod. (Zapletal 1978,
244).
Nejběžnějším způsobem
dolování byla
po celý
raný a zčásti i vrcholný středověk těžba přípovrchová -
exploatace svrchních pásem
ložiska formou drobných úklonných
nebo svislých šachtic (podle typu ložiska a průvodní horniny), na něž
navazoval systém chodbic a nevelkých komor, bezprostředně sledující
zrudnělé pásmo. Pokud bylo
ražení vodorovných dobývek z různých důvodů příliš náročné, byly
šachtice situovány hustě vedle sebe; pro tento typ těžby se užívá i název
duklování (z
německého der
Duckelbau, příklad
viz Frei 1967). Terénním
reliktem přípovrchové
těžby je
obval (obr.1:C1), skládající se ze
zaniklé, někdy i částečně propadlé těžní jámy - šachtice
a z přiléhající hromady hlušiny - odvalu (haldy - viz pozn.1),
který je většinou umístěn
prstencovitě či půlměsícovitě po obvodu
reliktu těžní jámy. Obvaly mohou být seřazeny
za sebou do obvalového tahu
v případě žilného typu ložiska
(německý ekvivalent:
perlschnurartige Pingen) nebo jsou sekupeny
na ploše, v obvalových polích (u
jiných než žilných typů ložiska - viz pozn. 2).
Jistý mezistupeň mezi povrchovou a přípovrchovou těžbou představují
úzké podélné dobývky s kolmými nebo strmými stěnami a značnou, někdy i
několik desítek m dosahující hloubkou (viz např. Kratochvíl F.1952,
obr.1), tedy jakési "negativy" vydobytých žilných struktur
(obr.1:C2). Výstižné české pojmenování zatím chybí, v JZ Německu a
Alsasku-Lotrinsku se používá označení der Verhau (Fluck
1990, 68; Steuer-Zimmermann
1990, 89).
Propadlinou (depresí) označujeme sníženiny, vzniklé výlučně
propadnutím nebo sesednutím
podpovrchově vydobytých a nezaložených
prostor (obr.1:C3), tedy až
druhotně, procesem, který již s vlastní těžbou nemá nic společného.
Deprese proto nikdy nejsou obklopeny odvalem vytěžené hlušiny. Pouze na
tento typ reliktu lze vztáhnout
termín pinka, jehož význam však
u nás bývá, po vzoru německého
názvosloví (Langhammer 1935, 423), běžně a nesprávně rozšiřován
i na vlastní dolovací objekty, obvaly.
Z tohoto důvodu doporučujeme význam
termínu pinka v odborných textech
jasně definovat nebo od něj ustoupit. Propadliny
mohou, podobně jako obvaly, vytvářet tahy (pokud vznikly
zřícením štol, překopů, sledných chodeb a jiných horizontálních
báňských děl) nebo pole (převážně nad dobývkami). S
depresemi mohou být nejsnáze zaměnitelné plošné povrchové dobývky,
případně i větrací šachtice, které se, pokud to bylo možné, razily
dovrchně.
Zatímco povrchová a přípovrchová
těžba se zaměřuje na svrchní
partie ložisek, zpravidla na jejich oxidačně- cementační zónu, hlubinná těžba
je již náročnějším podnikem, vyžadujícím
důkladnější řešení
problémů s dopravou horníků
a rudy, odváděním či odčerpáváním důlní vody a větráním. Řádově
se jedná o exploataci ložiska v
hloubkách několika desítek až set
metrů (pozn. 3). Typickým
objektem hlubinné těžby je
dědičná štola, která má za úkol
podsednout a odvodnit místo těžby. Relikty štol se nacházejí nejčastěji
při úpatí svahů, někdy i ve
značné vzdálenosti od
prostoru dolu, a lze je jednoznačně
identifikovat buď podle
zachovaného ústí nebo podle
charakteristických jazykovitých odvalů (obr.1:D2). Dědičné štoly se často
dodnes projevují vytékající vodou. Štola
byla v mnoha
případech zároveň i
dobývacím objektem; v extrémním případě, např.při těžbě
v prudkém svahu, nahrazovala i svislou
těžní jámu (tak tomu bylo třeba
v Brandes v JZ Alpách -
Bailly-Maitre 1987,
298).
Posoudit charakter takové těžby je samozřejmě velmi obtížné a je
nutno postupovat individuálně. Podobně
je tomu i u reliktů
těžních jam hlubinného dolování, které se od obvalů odlišují
obvykle jen většími rozměry a
větší kubaturou, případně
jiným tvarem přiléhajícího
odvalu (obr.1:D1).
Na zaniklých těžebních polích se
setkáváme s jednotlivými typy a
kategoriemi objektů v čisté
podobě jen zřídka, běžné jsou naopak jejich kombinace nebo superposice jak
jednotlivých objektů, tak i celých jejich skupin. To samozřejmě možnosti
prospekce výrazně snižuje. Přesto však není přílišná skepse či
resignace na vypovídací schopnosti archeologického
průzkumu zaniklých báňských
areálů opodstatněná, což
ostatně dosvědčuje i řada překvapivých
výsledků průzkumných akcí tohoto druhu
v zahraničí. Kromě podrobné
klasifikace, vycházející z funkčních
rozdílů mezi objekty a
z poznání vztahů mezi objektem a
jeho nadzemním projevem, však závisí výsledek průzkumu zvláště
na míře propojení poznatků archeologických,
montanistických a
ložiskově-geologických a
na sledování mnohdy velmi úzkého
vztahu mezi těžebními areály a
specialisovaným hornickým osídlením.
POZNÁMKY
1/
Termín
halda má v literatuře mnoho
speciálních významů, které zde není třeba rozvádět. L.Zapletal (1968,258n.)
např. doporučuje rozlišovat haldy s materiálem
z povrchových dolů (výsypky) a haldy vzniklé hlubinnou těžbou (odvaly).
Nejčastěji se však pojmů halda a
odval užívá jako synonym (Petránek 1983,75), čehož se přidržujeme.
2/
Tvar
obvalového areálu není vždy takto
přesně definovatelný, což ztěžuje
možnosti určení typu ložiska
podle povrchových reliktů. Běžným
mezistupněm je husté pole nepravidelně umístěných obvalů
(neseřazených jednotlivě za sebou), které však je zřetelně
orientováno. Pro tento typ obvalového areálu by bylo možno používat termín
obvalový pruh.
3/
Určit jednoznačné
rozlišující kriterium mezi přípovrchovou
a hlubinnou těžbou
je velmi obtížné,
ne-li nemožné. J.Waldhauser např. dává přednost mechanicky stanovené
hloubkové hranici 10 m (Waldhauser 1988,pozn.101).
LITERATURA
Bailly-Maitre,
M.-Ch. 1987:
Le site
de Brandes-en-Oisans (Huez-Isere),
XIIIe-XIVe
siecles, in: Mines
et métallurgie en Gaule et
dans les provinces voisines (Actes
du colloque), Caesarodunum XXII,
Univ. de Tours, Paris, 297 - 306.
Düsterloh,
D. 1967: Beiträge zur Kulturgeographie des Niederbergisch-Märkischen Hügellandes.
Bergbau und Verhüttung vor 1850 als Elemente der Kulturlandschaft. Göttinger
geogr. Abh. 38. Göttingen.
Fluck,
P. red. 1990: L´Archéologie des
mines et de le métallurgie.
Panorama des sites Vosgiens.
Pierre et terre No34 (mai
1990). Strasbourg.
Frei,
H. 1967: Der frühe Eisenerzbau im
nördlichen Alpenvorland, Jahresbericht der
Bayerischen Bodendenkmalpflege 6/7 - 1965/66, 67 - 137.
Kratochvíl,
F. 1952:
O horninách
a o
rudním výskytu
u Pláničky vjv. od Klatov,
SbÚÚG 19, 311 - 320.
Kužvart,
M. - Böhmer, M. 1972: Vyhledávání
a průzkum ložisek nerostných surovin. Praha.
Langhammer,
O. 1935: Hornicko - hutnický slovník, vydání česko - německé. Praha.
Novák,
J. 1988: Měkké dolování zlata na řece Opavě,
Studie z dějin hornictví 20, 37-55.
Petránek,
J. red. 1983: Encyklopedický
slovník geologických věd
I. - II. Praha.
Rozložník,
L. - Havelka, J. - Čech, F. - Zorkovský, V. 1987: Ložiská nerastných surovín
a ich vyhĺadavanie. Praha.
Steuer,
H. - Zimmermann, U. Hrsg. 1990: Erze, Schlacken und Metalle.
Früher Bergbau
im Südschwarzwald.
Freiburger Universitätsblätter,
Hft.109. Freiburg.
Stočes,
B. 1954: Základy hornictví. Praha.
Waldhauser,
J. 1988: Čtyřúhelníkové
valy u Třebska na Příbramsku
(Příspěvek k
hypotéze J. V. Bezděky
o vztahu keltských kultovních míst
k dolování), Vlastivědný sb. Podbrdska 38 - 39/1987, 279 - 312.
Zapletal,
L. 1968: Geneticko-morfologická
klasifikace antropogenních forem
reliéfu, Acta Univ. Pal. Olom.,
Geographica - geologica 8, 239 - 426.
- 1978:
Geografie kamenolomů,
štěrkoven, pískoven a hlinišť v Československu,
Acta Univ. Pal. Olom., Geographica - geologica 17, 197 - 225.
Poznámka:
Text článku se liší od podoby, publikované ve Studiích z dějin hornictví
23/1993, která utrpěla neuváženými redakčními zásahy.