Archeologický výzkum pozůstatků  staré těžby je disciplinou poměrně  mladou, jejíž vypovídací  hodnota a interpretační možnosti jsou teprve podrobovány zkouškám a jejíž specifické metodické postupy se dosud nacházejí ve stadiu vzniku.  Základní metodou  výzkumu bezesporu  zůstává i  v tomto případě povrchový průzkum, zvláště vzhledem k mnohdy neúměrné materiální  a technické náročnosti  terénního odkryvu zaniklých  báňských děl.  Výsledky povrchového  průzkumu mohou být umocněny kombinací s jinými  metodami prospekce a s geodetickým zaměřením. Otázky, k jejichž řešení průzkum přispívá,   můžeme   rozdělit    do   třech   základních   okruhů: 

1. ložiskově-geologické (typ a tvar ložiska, druh zájmové suroviny a její kvalita)

2. báňsko-technické (určení typu otvírkových a dobývacích metod, rozsahu a produktivity těžby)

3. historické (datování prací, širší ekonomicko-sociální souvislosti včetně vztahu k osídlení)

     Povrchový  průzkum zaniklých  těžebních areálů  je však spojen s řadou specifických  problémů, které jej odlišují od průzkumu  "tradičních" typů  archeologických památek.  Vedle problémů s datováním těžební činnosti či s určením suroviny, jež byla předmětem zájmu  (zvláště na ložiscích polymetalických rud), činí největší obtíže stanovení rozsahu a techniky těžby. Určení obojího závisí podstatnou měrou na co nejpřesnější klasifikaci terénních reliktů.  Zatímco pro popis podzemních báňských děl, stejně jako typů a tvarů ložisek surovin, existuje podrobná geologická a montanistická terminologie (např.Rozložník-Havelka a  kol.1987, 37-47; Stočes1954), povrchové stopy starého dolování,  které jsou do značné míry mimo ústřední zájem obou  disciplin, jsou v jakémsi terminologickém  "vakuu". Většina  užívaných termínů  je neujasněná a pro některé typy objektů  český ekvivalent chybí. Základní pojmy  pro  popis  povrchových   báňských  reliktů  jako  je např.pinka, obval, odval, propadlina  apod. se běžně užívají jako  synonyma, což  je, vzhledem  k diametrálním významovým rozdílům mezi nimi, nepřípustné a  může to vést k četným nedorozuměním  a mylným  interpretacím. Na  tento problém bylo upozorněno  v  geologické  literatuře  (Kužvart-Böhmer 1972, 103), žádná  zainteresovaná vědní disciplina  však dosud nepřistoupila  k vypracování  přesných definic  a k ujednocení používaných termínů.  Ani v zahraničí,  pokud je nám  známo, neexistuje všeobecný klasifikační  systém, vycházející z typologie povrchových reliktů, pokud  nebereme v úvahu některé dílčí, tématicky omezené pokusy (např. Düsterloh 1967,50n.).

     Východiskem našeho návrhu je předpoklad důsledného rozlišování mezi  primárními a sekundárními  relikty těžby (Zapletal  1968, 258-289;  1978) a  dále klasifikace primárních objektů podle příslušnosti k  jednotlivým fázím a typům hornických prací na ložisku. Při tom se soustřeďujeme především na definici základních prvků  mikroreliéfu - vytvoření typologie složených povrchových tvarů nebo celých báňských areálů by předpokládalo srovnání  většího množství obdobně zpracovaných vzorků ze širokého území.

     Hornické práce  na ložisku rozdělujeme  na práce kutací (prospekční), přípravné  - otvírkové a  vyřizovací a těžební (dobývací), přičemž přípravná fáze  u staré povrchové a přípovrchové těžby obvykle odpadala. Zvláštním typem jsou práce likvidační, spočívající u staré těžby především v zasypávání těžních jam hlušinou (zakládání). Určení intenzity a techniky zakládání má pro interpretaci povrchových montánních tvarů podstatný význam.

     Kutací objekty (též šurfy) mohou být povrchovým průzkumem  od těžních  objektů obtížně  odlišitelné. Nejčastěji se lze  setkat s  pozůstatky mělkých  kutacích rýh, vyhledávací (obr.1:A1)  jsou  spíše  delší,  víceramenné,  zatímco rýhy, sloužící k ověření (obr.1:A2)  např.dalšího průběhu žíly bývají kratší, kolmé na podélnou osu dobývek. Druhým základním tvarem  jsou zaniklé  kutací  jámy  v podobě  menších obvalů (obr.1:A3), které se od reliktů těžních šachtic odlišují nápadně menšími  rozměry nebo umístěním  mimo ložiskové pásmo. Kutací práce  se však často  v případě negativního  výsledku ihned zahrnovaly, takže nemusejí být vždy v terénu patrné.  

      V  případě  vlastní  těžby  rozlišujeme  podle způsobu a hloubky mezi těžbou povrchovou, přípovrchovou a hlubinnou. Za  povrchovou  považujeme  těžbu  takovými objekty, jejichž plošné rozměry  převyšují jejich hloubku.  Objekty mají nejčastěji  opět podobu  příkopů s  odvalem po  jedné nebo obou stranách,   oproti   kutacím    rýhám   ovšem   mohutnějších (obr.1:B1)  anebo podobu  nepravidelné, jámové  nebo svahové sníženiny  s plochým  či členitým  dnem a  různě formovanými stěnami  (obr.1:B2,3)  (podrobnou  terminologii  těchto lomů (zemníků) vypracoval Zapletal 1978). Zvláště tento typ dobývek může být zaměnitelný s propadlinami, přesné určení  je však nezbytné pro stanovení techniky těžby na ložisku.

     Zvláštním typem reliktů povrchové těžby jsou pozůstatky po rýžování  - získávání volného kovu  nebo těžkých minerálů promýváním  aluviálních a  deluviálních rozsypových ložisek. Jednotlivé  rýžovací techniky  obšírně popsal  na lokalitách severní Moravy  J.Novák, k ověření  obecnější platnosti jeho podrobné klasifikace (Novák 1988)  bude třeba podniknout důkladné srovnání s jinými  regiony. V souvislosti s rýžováním bylo již několikrát zdůrazněno, že frekventovaný termín sejpy by správně měl  označovat pouze haldy prorýžovaného materiálu, nikoliv  i odvaly z nadložní  skrývky apod. (Zapletal 1978, 244).

     Nejběžnějším  způsobem  dolování   byla  po  celý  raný a zčásti i vrcholný středověk těžba přípovrchová - exploatace  svrchních pásem  ložiska formou  drobných úklonných nebo svislých šachtic (podle typu ložiska a průvodní horniny), na něž navazoval systém chodbic a nevelkých komor, bezprostředně sledující  zrudnělé pásmo. Pokud  bylo ražení vodorovných dobývek z různých důvodů příliš náročné, byly šachtice situovány hustě vedle sebe; pro tento typ těžby se užívá i název duklování  (z  německého  der  Duckelbau,  příklad  viz Frei 1967).  Terénním   reliktem  přípovrchové  těžby   je  obval (obr.1:C1), skládající se ze  zaniklé, někdy i částečně propadlé těžní jámy - šachtice  a z přiléhající hromady hlušiny - odvalu (haldy - viz pozn.1),  který je většinou  umístěn prstencovitě či půlměsícovitě po obvodu  reliktu těžní jámy. Obvaly mohou být seřazeny  za sebou do obvalového  tahu v případě žilného typu  ložiska (německý  ekvivalent: perlschnurartige Pingen) nebo jsou  sekupeny na ploše, v  obvalových polích (u jiných než žilných typů ložiska - viz pozn. 2).

     Jistý mezistupeň mezi povrchovou a přípovrchovou těžbou představují úzké podélné dobývky s kolmými nebo strmými stěnami a značnou, někdy i  několik desítek m dosahující hloubkou (viz např. Kratochvíl F.1952,  obr.1), tedy jakési "negativy" vydobytých žilných struktur (obr.1:C2). Výstižné české pojmenování zatím chybí, v JZ Německu a Alsasku-Lotrinsku se používá označení der Verhau (Fluck 1990, 68; Steuer-Zimmermann 1990, 89).

     Propadlinou (depresí) označujeme sníženiny, vzniklé výlučně  propadnutím nebo  sesednutím podpovrchově  vydobytých a nezaložených prostor (obr.1:C3),  tedy až druhotně, procesem, který již s vlastní těžbou nemá nic společného. Deprese proto nikdy nejsou obklopeny odvalem vytěžené hlušiny. Pouze na tento  typ reliktu lze vztáhnout  termín pinka, jehož význam však  u nás bývá, po  vzoru německého názvosloví (Langhammer 1935, 423), běžně a nesprávně rozšiřován i na vlastní dolovací objekty,  obvaly. Z tohoto  důvodu doporučujeme význam termínu pinka v  odborných textech jasně definovat nebo od něj ustoupit. Propadliny  mohou, podobně jako obvaly, vytvářet tahy (pokud vznikly  zřícením štol, překopů, sledných chodeb a jiných horizontálních báňských děl) nebo pole (převážně nad dobývkami). S  depresemi mohou být nejsnáze zaměnitelné plošné povrchové dobývky, případně i větrací šachtice, které se, pokud to bylo možné, razily dovrchně.

     Zatímco povrchová  a přípovrchová těžba  se zaměřuje na svrchní partie ložisek, zpravidla na jejich oxidačně- cementační zónu, hlubinná těžba  je již náročnějším podnikem, vyžadujícím  důkladnější  řešení  problémů  s dopravou horníků a rudy, odváděním či odčerpáváním důlní vody a větráním. Řádově se jedná o exploataci  ložiska v hloubkách několika desítek až  set metrů (pozn. 3). Typickým  objektem hlubinné těžby  je dědičná štola, která má za  úkol podsednout a odvodnit místo těžby. Relikty štol se nacházejí nejčastěji při úpatí svahů, někdy  i ve  značné vzdálenosti  od prostoru  dolu, a lze je jednoznačně  identifikovat buď  podle zachovaného  ústí nebo podle charakteristických jazykovitých odvalů (obr.1:D2). Dědičné štoly se často dodnes projevují vytékající vodou. Štola  byla v  mnoha  případech  zároveň i  dobývacím objektem; v extrémním případě, např.při těžbě  v prudkém svahu, nahrazovala i svislou  těžní jámu (tak tomu bylo  třeba v Brandes v JZ  Alpách -  Bailly-Maitre 1987, 298).  Posoudit charakter takové těžby je samozřejmě velmi obtížné a je nutno postupovat individuálně.  Podobně je tomu  i u reliktů  těžních jam hlubinného dolování, které se od obvalů odlišují obvykle jen většími  rozměry a  větší kubaturou,  případně jiným  tvarem přiléhajícího odvalu (obr.1:D1).

     Na zaniklých těžebních polích  se setkáváme s jednotlivými typy  a kategoriemi objektů v  čisté podobě jen zřídka, běžné jsou naopak jejich kombinace nebo superposice jak jednotlivých objektů, tak i celých jejich skupin. To samozřejmě možnosti prospekce výrazně snižuje. Přesto však není přílišná skepse či resignace na vypovídací schopnosti archeologického  průzkumu zaniklých  báňských areálů  opodstatněná, což ostatně dosvědčuje i  řada překvapivých výsledků průzkumných akcí tohoto  druhu v zahraničí.  Kromě podrobné klasifikace, vycházející  z funkčních  rozdílů mezi  objekty a  z poznání vztahů mezi objektem a  jeho nadzemním projevem, však závisí výsledek průzkumu zvláště na míře propojení poznatků archeologických,  montanistických  a  ložiskově-geologických  a na sledování mnohdy  velmi úzkého vztahu  mezi těžebními areály a specialisovaným hornickým osídlením.

POZNÁMKY

1/ Termín  halda má v literatuře  mnoho speciálních významů, které zde není třeba rozvádět. L.Zapletal (1968,258n.) např. doporučuje rozlišovat haldy s  materiálem z povrchových dolů (výsypky) a haldy vzniklé hlubinnou těžbou (odvaly). Nejčastěji se však pojmů halda  a odval užívá jako synonym (Petránek 1983,75), čehož se přidržujeme.

2/ Tvar  obvalového areálu není vždy  takto přesně definovatelný, což  ztěžuje možnosti určení  typu ložiska podle  povrchových reliktů. Běžným mezistupněm je husté pole nepravidelně umístěných obvalů  (neseřazených jednotlivě za sebou), které však je zřetelně orientováno. Pro tento typ obvalového areálu by bylo možno používat termín obvalový pruh.

3/ Určit jednoznačné  rozlišující kriterium mezi přípovrchovou  a hlubinnou  těžbou  je  velmi obtížné,  ne-li nemožné. J.Waldhauser např. dává přednost mechanicky stanovené hloubkové hranici 10 m (Waldhauser 1988,pozn.101).

LITERATURA

Bailly-Maitre, M.-Ch.  1987:  Le  site  de  Brandes-en-Oisans (Huez-Isere), XIIIe-XIVe  siecles, in: Mines  et métallurgie en  Gaule et dans les  provinces voisines (Actes du colloque), Caesarodunum  XXII, Univ. de Tours, Paris, 297 - 306.

Düsterloh, D. 1967: Beiträge zur Kulturgeographie des Niederbergisch-Märkischen Hügellandes. Bergbau und Verhüttung vor 1850 als Elemente der Kulturlandschaft. Göttinger geogr. Abh. 38. Göttingen.

Fluck, P. red. 1990:  L´Archéologie des mines et  de le métallurgie.  Panorama des  sites Vosgiens.  Pierre et terre No34 (mai 1990). Strasbourg.

Frei, H. 1967: Der frühe  Eisenerzbau im nördlichen Alpenvorland, Jahresbericht  der Bayerischen Bodendenkmalpflege 6/7 - 1965/66, 67 - 137.

Kratochvíl, F.  1952:  O  horninách  a  o  rudním  výskytu  u  Pláničky vjv. od Klatov, SbÚÚG 19, 311 - 320.

Kužvart, M. -  Böhmer, M. 1972: Vyhledávání  a průzkum ložisek nerostných surovin. Praha.

Langhammer, O. 1935: Hornicko - hutnický slovník, vydání česko - německé. Praha.

Novák, J. 1988: Měkké dolování zlata na řece Opavě,  Studie z dějin hornictví 20, 37-55.

Petránek, J. red. 1983:  Encyklopedický  slovník geologických  věd I. - II. Praha.

Rozložník, L. - Havelka, J. - Čech, F. - Zorkovský, V. 1987: Ložiská nerastných surovín a ich vyhĺadavanie. Praha.

Steuer, H. - Zimmermann, U. Hrsg. 1990: Erze, Schlacken und Metalle.  Früher  Bergbau  im  Südschwarzwald. Freiburger  Universitätsblätter, Hft.109. Freiburg.

Stočes, B. 1954: Základy hornictví. Praha.

Waldhauser, J.  1988: Čtyřúhelníkové  valy u  Třebska na Příbramsku  (Příspěvek  k  hypotéze  J. V. Bezděky  o vztahu keltských kultovních míst  k dolování), Vlastivědný sb. Podbrdska 38 - 39/1987, 279 - 312.

Zapletal, L. 1968:  Geneticko-morfologická klasifikace antropogenních  forem reliéfu,  Acta Univ. Pal. Olom., Geographica - geologica 8, 239 - 426.

     -  1978:  Geografie  kamenolomů,  štěrkoven, pískoven a hlinišť v Československu,  Acta Univ. Pal. Olom., Geographica - geologica 17, 197 - 225.

Poznámka: Text článku se liší od podoby, publikované ve Studiích z dějin hornictví 23/1993, která utrpěla neuváženými redakčními zásahy.