Studie se pokouší rekapitulovat základní vývojové tendence a charakterizovat současný stav archeologického výzkumu v oblasti středověké těžby a zpracování rud v Čechách. Snaží se upozornit na některé problémy a nedostatky, provázející tuto specializovanou oblast bádání, jak ve sféře sběru a analýzy dat, tak na úrovni teorie a interpretace. Česká středověká archeologie by měla systematickým propracováváním analytických a interpretačních možnosti svých pramenů zvýraznit svůj podíl na řešení technologických, ekonomickosociálních, sídelních, kulturních a ekologických otázek spojených se středověkou exploatací surovin.

1. Úvod

2. Retrospektiva základních směrů bádání

3. Charakteristika současného stavu a perspektiv výzkumu: oblast sběru a analýzy dat

4. Interpretace

4.1. Tradice a inovace ve vývoji technologických procesů

4.2. Ekonomické a sociální aspekty

4.3. Ekologické aspekty

4.4. Kulturní identita výrobců

Literatura

Pokusíme-li se v bibliografiích české středověké archeologie z posledních několika let nalézt práce zaměřené na problematiku těžby a zpracování rudných surovin, seznáme, že ve velmi lakonickém výčtu titulů dominují spíše kratší, dílčí studie různorodé tématickou orientací i druhem použité metody, často vzniklé jako výsledek autorova jednorázového zájmu. Individualizace naší vědy je právě v této oblasti vidět snad nejvíce. Problém minulé exploatace surovin a historických technologií představuje značně specializované badatelské pole, na němž nelze výrazněji postoupit vpřed bez mezioborové spolupráce, podmíněné ovšem kvalifikovaným dialogem mezi archeologem a specialisty v exaktních disciplínách. Tomuto požadavku se v našich podmínkách daří vyhovět jen v omezené míře. To je, jak se zdá, jednou z hlavních příčin současného značně nerovnoměrného stavu výzkumu těchto otázek v Čechách a velmi obtížného srovnávání izolovaných a metodologicky různorodých výsledků. S výjimkou koncepčně řešené problematiky železářství v éře přímé výroby stojí výzkum v dalších oblastech na samém začátku nebo již delší dobu stagnuje. Do celkové situace technologicky orientované archeologie se samozřejmě promítají i obecné problémy naší středověké archeologie, jakými je nízká míra publikovanosti dat nebo často příliš úzký komparativní a teoretický rámec. Existují zde však také otázky a problémy specifické, z nichž alespoň některým bude věnována pozornost v dalším textu. V žádném případě však v rámci této studie nelze vyčerpat celý rozsáhlý okruh otázek spojených s montánní archeologií a archeometalurgií, stejně jako nemůže upozornění na některé možnosti řešení nahradit podrobná syntetická zpracování dílčích témat (1).

Poprvé v naší archeologii zdůraznil význam studia exploatace surovin J. L. Píč (1890, viz též Čihák 1890), v době, kdy již byl jak geologicko - montanisticky, tak právně - historicky orientovaný výzkum starého dolování plně rozvinut. Ložiskový průzkum spojený s dokumentací terénních pozůstatků po zaniklé těžbě a s vesměs velmi pečlivou rešerší písemných pramenů byl proveden na mnoha rudných ložiscích i výskytech v Čechách, zejména v období obnovující se konjunktury těžby koncem 40. a v průběhu 50. let 20. století a také později. Výsledkem je dlouhá řada publikací i rukopisů (J. Kořan, J. Koutek, V. Čech, J. Kratochvíl, F. Kratochvíl a další, vesměs mladší autoři), představující solidní, bohužel zatím jen nedostatečně využívané východisko pro montánně archeologickou prospekci. V téže době se objevila také základní mineralogicko - montanistické kompendium (Kratochvíl 1957-1966) a důležité syntézy dějin hornictví a hutnictví (Kořan 1946; 1955; 1988; Majer 1991). Teprve v první polovině 70. let se na ložiskový průzkum, v tomto případě ložisek zlata v Českém masivu, podařilo důsledně navázat terénní archeologický výzkum, který během svého takřka třicetiletého trvání shromáždil důležité poznatky, zejména o těžbě zlata z jihočeských ložisek, jak rozsypových, tak primárních (zejména Kudrnáč 1982; 1991; Fröhlich 1992; Waldhauser 1989 aj.). V poslední době však tato linie výzkumu ztrácí na intenzitě (Kudrnáč 1999).

Druhou tématickou oblastí, jejíž výzkum je koncepční a rozvinutý, je raně středověké železářství a kovářství. Dlouhodobý výzkumný úkol, řešený především R. Pleinerem z ARÚ Praha, byl čerstvě završen syntetickým zpracováním tématu v rámci široce komparativního pohledu na celou éru přímé výroby železa (Pleiner 2000). Výzkum raně středověké siderurgie v Čechách vychází z materiálového rozboru surovin, artefaktů a strusek, konfrontovaného s výpovědí experimentů a (zatím bohužel spíše sporadických) archeologických výzkumů železářských a kovářských pracovišť. Výjimku představují doklady intenzivního železářství v pražské oblasti z mladší fáze raného středověku (Pleiner 1953; Beranová 1979; Fridrichová 1984; Stehlíková 1984; Dragoun 1987; Richterová 1991; Vařeka 1997; Zavřel 1997; Nováček 2000b; Havrda - Podliska - Zavřel 2001 a další práce). Od vrcholného středověku nelze vývoj železářského hutnictví na základě archeologických pramenů souvisle sledovat, neboť specializovaný terénní výzkum ještě nezačal. Lepší situaci shledáváme u zpracování železa, počínaje výzkumy kovářských pracovišť (2) a konče rozborem výrobků a kovářských technik (Pleiner 1982; 1991a aj.). Postmedievální železářství a proces zavádění technologie nepřímé výroby železa zatím nejsou archeologicky dokumentovány vůbec.

Výčet prací z oblasti těžby a zpracování polymetalických rud zahrnuje nemnoho izolovaných prací s velkým tematickým rozptylem a s rozdílným metodickým přístupem, neboť tato sféra výzkumu je dlouhodobě opomíjená (např. Komárek 1954; Turek 1956; Charvátová - Valentová - Charvát 1985; Kudrnáč 1987; Daněček a kol. 1994; Šrein - Šreinová - Kozumplíková - Holodňák 1995; Profantová 1998; Svoboda 1998; Ernée - Militký - Nováček 1999). Doklady zlatnictví a kovolitectví - písemné i archeologické - z českých měst shrnula před časem D. Stehlíková (Stehlíková 1983a; 1983b; 1984). Autorka se rovněž jako první u nás pokusila o podrobnější třídění hutnické a kovolitecké keramiky. Okrajově byly sledovány také další středověké výrobní činnosti spjaté s tepelným zpracováním kovů, jako např. mincovnictví (Hejna - Radoměrský 1958; Muk - Hus 1985).

Z obecnějších otázek věnovala česká archeologie středověku pozornost zejména vztahu mezi těžbou rud a osídlením (Richter 1981; Bárta 1991; Nováček 1994; Rous 1998; Obst - Rous 1999) a jen v malé míře ekonomicko - sociálním aspektům výroby či zpracování kovů (např. Kudrnáč 1984; Baštová - Bašta 1991; Meduna 1993).

Lze souhlasit s J. Kudrnáčem (1999, 170), že se u nás v současné době možnosti, které skýtá terénní výzkum montánních pozůstatků, takřka nevyužívají. Nenahraditelné informační ztráty způsobil zejména archeology nepodchycený útlum rudného hornictví na počátku 90. let, kdy došlo k nedokumentované likvidaci řady historických důlních prostor s autentickými stopami hornické činnosti, důlní infrastruktury, vystrojení a nástroji (zejména středověké partie Kaňku a dalších dolů kutnohorského revíru: Cílek 1994). Destruktivně však v tomto směru působí i současná rudní prospekce, případně další archeologicky nedokumentované aktivity v oblastech se zaniklou těžbou (lze namátkou uvést hledání "štěchovického pokladu" v prostředí zachovalých středověkých zlatodolů, nešetrné sanace některých historických dobývek v Kašperskohorském revíru apod.). Dokumentací podzemních reliktů těžby se dnes v různé míře a kvalitě zabývají pouze některé amatérské skupiny v rámci České speleologické společnosti, jejichž výsledky se do archeologického povědomí dostávají jen omezeně. Průzkum podzemních hornických děl je provázen nejen značnými technickými překážkami, ale je také neobyčejně náročný metodicky, neboť vypovídací hodnota důlních prostor silně kolísá; díla jsou zpravidla přístupna pouze ve fragmentech a pokud byl jejich profil v minulosti přetesán či je souvisle zasintrován, pak nelze příslušný úsek stratigraficky zařadit (Svoboda 1998, 5). Metodiku průzkumu by bylo třeba dlouhodobě rozvíjet a kultivovat. V těch případech, kdy bylo možné průzkum a podrobnou dokumentaci důlních prostor zkombinovat s dendrochronologickou analýzou nalezených prvků důlní výstroje, s environmentálními výzkumy, popřípadě i s archeologickou sondáží uloženin, výzkum výrazně obohatil znalosti o hornické technologii, chronologii těžby na ložisku a mnoha dalších souvisejících otázkách (např. Ancel at al. 1992).

Neméně opomíjený je v současné době povrchový průzkum zaniklých areálů těžby. Povrchový průzkum je ve sféře montánní archeologie jasně nejproduktivnější metodou výzkumu, neboť umožňuje bez technicky a materiálně náročných procedur získat základní informace o ložiskových podmínkách těžby, její technologii, rozsahu, produktivitě a datování, popřípadě i o širších prostorových souvislostech. Podmínkou je ovšem vhodně zvolená metodika a co možná nejpodrobnější klasifikace reliktů včetně užívání jednoznačné terminologie (Nováček 2000a; Novák 1988; Večeřa 1996; 1998; 1999). Komplexní průzkum, zahrnující nejen vlastní areály těžby, ale celou hornickou krajinu, nám citelně chybí u polymetalických ložisek, především u Kutné Hory - ve středověku jediného českého ložiska evropského významu. Poznání vlivu kutnohorského dolování na krajinu, sídelní strukturu, infrastrukturu a na celý soubor sociálně-ekonomických vztahů, zejména v počátečních obdobích aktivity, zůstává archeologie mnoho dlužna; tento stav nelze změnit bez důkladné inventarizace dochovaných terénních pozůstatků a publikace již získaného objemného nálezového fondu. Průzkum montánních reliktů v širším krajinném kontextu byl zatím zahájen na sousedním Čáslavsku (Tomášek - Starý 1999), na Havlíčkobrodsku (např. Rous 1998) a na Příbramsku (Nováček 1992).

Okolnostmi vynucené zúžení tematického spektra české montánní archeologie na problematiku těžby zlata má za následek současný nedostatečný stav znalostí o dalších fázích v technologickém řetězci výroby kovů - o úpravnických a hutnických provozech. Jejich význam či archeologická doložitelnost je v případě těžby zlata mnohem nižší než u polymetalických rud, výzkum těchto objektů je však z hlediska informačního přínosu mnohostrannější než výzkum vlastních pozůstatků těžby. Zejména důležitost výzkumu úpravnických metod pro celkový odhad efektivity hutnického procesu je ještě nedoceněna (Doonan 1994). Nedostatečný stav poznání provází i metalurgická zařízení, zejména objekty spojené s městským kovoliteckým řemeslem; přímé i nepřímé doklady zpracování kovů v českých preurbánních i městských centrech nechybějí, obvykle však nejsou analyzovány a uspokojivě publikovány.

Do okruhu otázek týkajících se sběru dat patří i zmínka o movitých metalurgických pozůstatcích (polotovary a meziprodukty, strusky, slitky kovů, ruda, technická keramika, uhlíky aj.), jejichž získávání a analýze často není věnována odpovídající pozornost, nejsou výjimkou ani případy nekvalifikovaného výběru či skartace těchto materiálů. Přitom tyto nálezy představují často jediné spolehlivé vodítko pro přesné určení technologického procesu, zpracovávané suroviny a funkce jednotlivých objektů, potenciálně i pro jejich datování (o případných možnostech exaktního datování strusek např. Bachmann 1982, 3). Většina položek z této nálezové kategorie patří mezi artefakty (včetně strusek, jejichž vznik i některé formální vlastnosti byly záměrným výsledkem hutnického procesu) (3) a zacházení s nimi, tj. prostorová identifikace v terénu a principy popisu a klasifikace, by se nemělo podstatně lišit od zacházení s jinými druhy artefaktů. Např. u strusek představují základní složku jejich popisu typologicko - morfologické znaky; důležitá je rovněž jejich kvantifikace v nálezovém kontextu, neboť výpočet kubatury odpadu může být podkladem pro odhad objemu produkce (k těmto otázkám podrobněji Pleiner 2000, 251 - 267). Samostatnou otázkou, kterou zde nelze podrobně rozvádět, je volba vhodné metody a výběr vzorků pro exaktní analýzy. Žádná z užívaných analytických metod neposkytuje úplnou informaci o struktuře a vlastnostech vzorků. Rychlý vývoj v této oblasti však přece jen vede k upřednostňování některých dokonalejších postupů, které se tak stávají určitým standardem, jehož výhodou je možnost široké komparace výsledků (např. užití metody elektronové mikroanalýzy - EMS). Naopak jiné analytické metody lze dnes již považovat za antikvované, jako např. metody kvalitativní prvkové analýzy, které - při značné podobnosti chemického složení většiny archeometalurgických materiálů - jsou spíše zdrojem omylů a zavádějících interpretací.

Důležitou složkou sběru dat o historických technologiích je odborný experiment. Na rozdíl od sklářství či keramických technologií se odbornými hutnickými a kovářskými experimenty v současné době v Čechách nikdo nezabývá a na již dosaženou úroveň experimentálního výzkumu (např. Pleiner 1991b) tak zatím nenavázala další etapa.

Pozůstatky povrchového dobývání rud - zejména těžby zlata z rozsypů, ale nejnověji též těžby železitých konkrecí na Slánsku (Anderle - Ježek - Zavřel 2000) - zatím pocházejí až z mladších období středověku a jejich výzkum má v Čechách určitou tradici. Ve výjimečných případech bylo možno pomocí povrchového průzkumu rekonstruovat dokonce i původní dolové rozměření, detailní postup a etapizaci těžby, spojené mnohdy se značnými změnami krajinného reliéfu a výstavbou různých, někdy i značně náročných technických zařízení (Zárybnický 1992; Večeřa 1999; Ernée - Nováček 2000).

Na většině významnějších českých ložisek staré zlatonosné formace a polymetalických rud (Pb - Ag - Zn - Cu) byl přechod k hlubinné těžbě nevyhnutelným krokem. Postup do primárních partií ložisek byl výrazným kvalitativním předělem v hornické aktivitě, který vyžadoval značné soustředění kapitálu, technických prostředků, surovin (dřevo, dřevěné uhlí) a rozvinutí celé řady nových hornických a hutnických technologií. Mnoho průvodních znaků hlubinné těžby (povrchová i hlubinná vodní díla, relikty dopravních zařízení a komunikací, velké hlušinové odvaly atd.) lze spolehlivě archeologicky dokumentovat, datace těchto objektů však obvykle činí problémy. Montánně archeologické výzkumy v některých oblastech, odkud k nám hornická technologie přicházela, v poslední době posunuly počátky hlubinné těžby stříbra značně níže (např. do 11. století ve Schwarzwaldu, kde se dolování poprvé uvádí roku 1028: Kolektiv 1990, 28, 175n.).

Výzkum technologických aspektů v oblasti hlubinného hornictví vidíme jako zásadně přínosný především ve třech oblastech: 1. určení chronologie a stratigrafie těžby, 2. odhad produktivity a efektivity horního díla, 3. způsoby řešení technických překážek. Pro první dva okruhy otázek má význam sledování způsobu rozměření dolového pole, otvírky a systému ražení chodeb (4), dále klasifikace různých technik rozpojování horniny (Verraes 1987), architektury a morfologie horizontálních děl (5) a konečně metod vlastní těžby (výstupkové a sestupkové dobývání, komorové metody). S otázkou efektivity horního díla úzce souvisí problém orientace v dolech, konkrétně problém rozšíření kompasu, o němž máme první zmínky z prostředí evropských dolů z doby kolem roku 1250 (Ziegenbalg 1984).

Řešení technických překážek v mnoha případech uvádělo v život pozoruhodné, v soudobém prostředí unikátní projekty, zejména ve sféře vodních děl a vodotěžních strojů (6). S jistým časovým odstupem byly technické principy hornických vodních projektů uplatněny i v jiném prostředí (městské komunální vodovody, rybniční hospodářství, stavby plavebních kanálů apod.).

Sledování technologických aspektů železářství v Čechách na prahu vrcholného středověku je úkol nadmíru komplikovaný absolutním nedostatkem pramenů. S rozpadem hradské soustavy a postupným vyhasínáním ekonomické funkce suburbií mizí i doklady železné metalurgie a shodou okolností se zmínky o ní od časného 13. století takřka vytrácejí i z písemných pramenů (Charvát 1985). Právě toto období přitom bylo v evropském železářství ve znamení radikálních technologických změn, spojených zejména s uplatňováním mechanické (vodní) energie při pohonu dmychadel a hamerních kladiv a v některých regionech s rozvojem tzv. nepřímé výroby železa (7). Zdánlivou výjimku v absenci domácích pramenů k železářství 13. století představují intenzivní hutnické provozy v prostoru pražského pravobřeží, zařazované podle již antikvované datovací konvence do 13. a na počátek 14. století (Stehlíková 1984, obr. 13). Nové zpracování těchto nálezů jasně svědčí jednak o zásadní prostorové změně už v 2. polovině 12. století, kdy bylo železářství vytěsněno z plochy vznikajícího Starého města (právně konstituovaného ve třicátých letech 13. století), jednak o slábnutí až úplném vymizení dokladů železářské prvovýroby z užší pražské kotliny během první poloviny 13. věku (Havrda - Podliska - Zavřel 2001). Je možno předpokládat, že z technologického hlediska jde hutnická zařízení tradičního typu, s ruční (resp. nožní) obsluhou dmychadel (8). Koncentrace pracovišť k vltavskému břehu, na plochu terasy IVa, nemá, jak se zatím zdá, žádné technologické opodstatnění (Nováček 2000b, cf. opačný názor Stehlíková 1984, 264). Jediným publikovaným železářským pracovištěm mimo pražské prostředí, u něhož lze připustit datování do 13. století (9), zůstává výrobní areál v Chýnicích (Krajíc - Matoušek 1985). Chýnická výroba se rovněž odehrávala ve zcela tradičním rámci. Lze předpokládat, že mohla tato ojediněle doložená, maloobjemová výroba kujného železa udržet krok s prudce rostoucí poptávkou po kovové surovině ve 13. století? Vysoká spotřeba kovu mohla být jen z malé části pokryta dovozem, i když se železo jako jedna z importovaných komodit od 2. poloviny 13. století objevuje (10). Nápadný nedostatek pramenů můžeme dát s velkou pravděpodobností do souvislosti se zásadními technologickými a prostorovými změnami v železářství již v tomto období - a nikoli až v 1. polovině 14. století, kdy byly prvně zaznamenány zprávy o železných hutích a hamrech využívajících vodní energii (zejména Kreps 1970; Hofmann 1971). Prokázání eventuálních starších fází těchto pracovišť se neobejde bez specializovaného terénního průzkumu, který v této fázi považujeme za skutečně prvořadý úkol technologicky orientované středověké archeologie. Stejnou důležitost bude mít i výzkum podoby a výrobního programu českých dýmaček, u nichž se zatím předpokládá, především ze surovinových důvodů, až do konce 16. století výlučné zaměření na přímou výrobu kujného železa (Demčík 1974, 77; Pleiner - Kořan - Kučera - Vozár 1984, 71 a dále).

Technologická úroveň neželezné metalurgie v Čechách před rokem 1300 byla zatím posuzována značně rezervovaně a vzhledem k absenci přímých pramenů se nejčastěji rekonstruovala na základě údajů ze soudobých či mladších technologických příruček (Theophilus Presbyter, Biringuccio, Agricola, Ercker a další). Možnost hutnického zpracování měděných rud byla dokonce pro toto období lakonicky odmítnuta (Kořan 1984, 66). Nové výzkumy doložily v době kolem roku 1300 používání úplného postupu výroby černé mědi z rudy, hypoteticky ovšem dotyčná výroba směřovala v prvé řadě k získání drahého kovu (Ernée - Militký - Nováček 1999). Rozborem technologických indicií bude nepochybně možno hlouběji osvětlit či přehodnotit i dosud nepočetné starší nálezy, včetně zatím nejdůkladněji publikovaného metalurgického pracoviště u Malína a Nových Dvorů na Kutnohorsku (Charvátová - Valentová - Charvát 1985). Předběžně - pouze na základě zveřejněných údajů - lze uvést, že zde působící řemeslník či skupina řemeslníků se jeví jako specializovaná skupina hutníků a kovolitců s neobyčejně vysokými technologickými znalostmi. Tito výrobci, jak se zatím zdá, ovládali, vedle zkoušení a rafinace stříbra, také destilaci zinku a odlévání liturgických předmětů z tohoto kovu. Dosud se předpokládalo, že se zinek v kovové podobě v Evropě začal produkovat až po roce 1740 (Craddock 1995, 317-321) a indicie zinkové metalurgie tak představuje v soudobé Evropě zcela ojedinělou výjimku. Sporadický výskyt středověkých či ještě starších zinkových předmětů je dosud spojován s produkcí a importem kovového polotovaru z asijských, především indických dílen (Zawar Mala Magra), ačkoli evropský původ některých antických solitérů není zcela vyloučen (Rehren 1999). Potvrzení metalurgie zinku na Kutnohorsku ve 13. století by postavilo místní hutnickou aktivitu do naprosto mimořádné pozice a otevřelo celou řadu dalších zajímavých otázek (11).

Technologie výroby stříbra je, vzhledem ke středověkému ekonomickému významu tohoto kovu, předmětem značné pozornosti - zatím ovšem hlavně v zahraničí. Znalost zolovňování a kupelace (odhánění), dosud jediného ve středověku prokázaného postupu při získávání stříbra z barevných kovů (12), byla archeometalurgicky doložena na hutnických lokalitách od počátku středověku (Harz: Brockner 1989a; Wiesloh u Heidelbergu: Hildebrandt 1993). Nejsou však výjimkou ani doklady společně prováděné metalurgie mědi, olova a stříbra (Brockner 1989a; Steuer 1993, 81), což svědčí o časné znalosti poměrně náročných operací spojených s odstříbřováním mědi ve střední Evropě. Znalost metod odstříbřování mědi je důkazem, že již raně a vrcholně středověká těžba stříbra se neorientovala pouze na rudy skupiny Pb - Ag - Zn, ale i na měďnaté rudy tzv. kyzové formace, které starší bádání (např. Kořan 1984, 64) jednoznačně spojovalo až s pozdějšími fázemi exploatace rudných ložisek (potvrzuji tím shodný názor Novákův 1984, 268). Již koncem 12. století je v Goslaru předpokládáno použití tzv. zolovňovací tavby (Brockner - Griebel - Koerfer 1995), což je metoda, která umožňuje prostřednictvím promyšlené skladby přísad do hutnické vsádky (olovo, barium, popř. silikátová struskotvorná přísada) získat stříbro i z velmi chudých Pb - Ag rud a kyzů (Bachmann 1993, 31-34). Tato metoda je logickým vývojovým předstupněm tzv. ságrování (vycezování) mědi, precizní a velmi efektivní technologie extrakce stříbra z měděných rud, která znamenala převrat v pozdně středověkém neželezném hutnictví, jejíž počátky však stále nejsou uspokojivě objasněny (srov. názor Suhlinga 1976, 50 o možných počátcích této metody již v alchymistických dílnách 12.-13. století). Záměrné přidávání baria (v podobě barytu BaSO4, který je častým doprovodným minerálem hydrotermálních polymetalických žil) bylo prokázáno i rozborem strusek ze 13.-14. století v saském Krušnohoří (Eckstein - Rehren - Hauptmann 1994, 125). Barium výrazně zvyšovalo efektivitu tavby (snižuje bod tání, snižuje viskozitu strusky a vytěsňuje olovo se stříbrem ze silikátových sloučenin, čímž eliminuje únik těchto kovů do strusky). Je málo pravděpodobné, že by se znalost těchto postupů umožňujících hospodárně využít i málo kovnatá ložiska stříbra neodrazila i v našem prostředí, otázkou zůstává, kdy k tomu mohlo dojít (13).

Technologický výzkum by se měl rovněž důkladně zabývat otázkou typů a konstrukce hutnických zařízení. V učebnicích Agricolově (Ježek - Hummel ed. 1933) i Erckerově (Vitouš ed. 1974), které vycházejí z česko-saské technologické empirie, se objevuje několik pokročilých typů hutnických a úpravnických zařízení, které nemají v soudobé Evropě obdoby a jejichž geneze je nejasná (Dziekoñski 1963, 327, tab. XV).

Technologii těžby a úpravy zlaté rudy z rozsypů i primárních ložisek věnovalo naše bádání značnou pozornost (Kudrnáč 1971; 1982; Fröhlich - Kurz 1980; Fröhlich 1992; Waldhauser 1989; 1991; Waldhauser - Daněček - Nováček 1993). Při extrakci kovu z rudy je - vedle běžné flotace - možno v Evropě nejpozději od sklonku raného středověku počítat s amalgamací (14). Spojování kamenů s miskovitými prohlubněmi s amalgamací (poprvé Kudrnáč 1971, 60) je ovšem omylem, tyto kameny sloužily jako podklad pod stoupové pěcholy při drcení rudy, což také potvrzují jejich nálezy z oblastí, které nelze spojovat s těžbou zlata (např. z cínových rýžovišť v Cornwallu: Austin - Gerrard - Greeves 1989, 175).

Doklady konečné rafinace zlata jsou, vzhledem k předpokládanému užívání jednoduchých, často přenosných zařízení (Stehlíková 1983a, 279), recyklaci tyglíků atd., velmi vzácné (Praha - Ungelt: Stehlíková 1984; mimo Čechy např. Goš - Karel 1992) a navíc u nich zpravidla chybí důkladné chemicko - mineralogické posouzení. Při rekonstrukci nejstarších cementačních postupů, jimiž bylo zlato oddělováno od jiných kovů (především stříbra), jsme proto zatím odkázáni na antické a středověké popisy (Diodoros, Theophilus Presbyter, Pseudo-Geber), aniž bychom mohli ověřit, jak byly tyto "kabinetní" znalosti užívány či rozvíjeny v praxi. Ve středověké Anglii se až do 13. století předpokládá používání tradičního, tzv. solného procesu (Bayley 1996, 70), spočívajícího ve vzniku chloridu stříbra a jeho oddělení od zlata při déledobém zahřívání pod bodem tání zlata. V pozdním středověku (již ve 14. století?) dochází k objevu možnosti cementace pomocí kyseliny dusičné (Bayley, op. cit.). Nejpozději v 16. století se pak objevuje cementační metoda sulfurizací za použití antimonového činidla (tzv. "antimonum crudum", sulfid antimonu); její první doklad pochází z archeometalurgických nálezů v Kolíně nad Rýnem (Rehren 1996) a první zevrubný popis od Agricoly (Ježek - Hummel ed. 1933, 381n.).

S výjimkou uvedené metalurgie mědi nevíme o technických podmínkách výroby obecných kovů (olovo, cín, rtuť, antimon) ve středověkých Čechách takřka nic. V Harzu byly v 9.-12. století používány oba základní způsoby výroby olova z galenitu, jednostupňová metoda pražně reakční i dvoustupňový postup pražně redukční, který je považován za vývojově mladší (Brockner 1989b, 73). Na Britských ostrovech jej např. uvedla do praxe až krize v zásobování dřevěným uhlím v 2. polovině 14. století (Blanchard 1981, 77). Potenciální užívání třetí metody, tzv. srážecího (precipitačního) tavení, o níž se letmo zmínil R. Pleiner (Pleiner - Kořan - Kučera - Vozár 1984, 55), zůstává otevřenou otázkou.

Vývoj středověkého evropského hutnění cínu (což je kov, který se redukuje obtížně a s velkými ztrátami) je stále velkou neznámou: není jasné, od jaké doby lze počítat s nástupem redukce rudy v šachtových pecích, postupně nahrazující starou, neefektivní pražně reakční metodu (McDonell 1993; Smith 1996; Crossley 1994, 195 zdůrazňuje inovační význam cínové metalurgie vzhledem k relativně časné aplikaci vodního pohonu v hutích). Rozvoj výzkumu dosud velmi fragmentárně poznaných lokalit v Krušných Horách a Slavkovském lese (Zárybnický 1987) by proto mohl přinést značný posun v poznání v celoevropském kontextu. Hornickou těžbu cínu a výrobu cínového polotovaru ve 14.-15. století dokládají nálezy hornických kahanů a odlévací formy na cínové pruty z opevněné lokality Loupežný na svahu Krušných Hor u Krupky (Klusáčková 1981).

Středověká zpracovatelská metalurgie (tepelné zpracování kovových polotovarů a slitin, odlévání a úprava předmětů) je činnost prostorově vázaná na protoměstská a městská centra a z vývojově technologického hlediska se jeví jako kontinuální: kvantitativní změny v této oblasti převažují nad změnami v kvalitě (inovacemi). Změny se zde prosazují spíše pozvolna a nemají tak radikální charakter jako změny v oblasti hornické a hutnické technologie; tento obraz však může být důkladným technologickým výzkumem v budoucnu značně modifikován. Zřetelný, byť v detailech ještě nezmapovaný vývoj prodělala kovolitecká a prubířská keramika: ve vrcholném středověku se objevují grafitové tyglíky, kupelky, střepy, testy, mufle, retorty a další tvary (Labuda 1992; von Osten 1998; Brzák 1999; Fröhlich - Klabouch 2000). Tyglíky s příměsí grafitu ve hmotě byly ve střední Evropě od 13. století vyráběny v Podunají (v oblasti zhruba mezi Pasovem a Vídní, Walcher 1997), případně i v jižních Čechách a na severní Moravě, a byly rozsáhle exportovány, dokonce až do kovoliteckých center u baltského pobřeží (Schäfer - Ansorge 1995; k otázce importu rakouských tyglíků do Čech Stehlíková 1983a, 280-282). V oblastech v dosahu dunajské říční plavby zřejmě probíhal i dálkový obchod s grafitovou hlínou, jejíž český původ není vyloučen (Felgenhauer-Schmiedt 1993, 105 -106; Walcher 1997, 157). Kupelky typické svým obsahem kostního popela, jehož příměs měla velký význam při rafinaci kovů, jsou nejdříve doloženy ze saského Krušnohoří 13.-14. století (Eckstein - Rehren - Hauptmann 1994).

Zatím velmi nedokonale jsme informováni o vývoji hutnických kovoliteckých zařízení; pozvolná změna v proporcích a v utváření podstav technické keramiky (od drobných, zaoblených k vyšším tvarům s plochým dnem) by mohla v hrubých rysech odrážet přechod od výhní k tzv. tyglíkovým pecím s roštovou konstrukcí (Bayley 1996, 68; doklady těchto pecí např. Schulze 1982; Kovalovszki 1995). Tato vazba však neplatí jednoznačně - existují doklady válcovitých tyglů s oblým dnem ve spojení s tyglíkovou pecí (Janssen 1987). Technologický výzkum zatím uspokojivě nevyřešil otázku odkud a v jaké formě bylo městské kovolitectví zásobováno surovinou, zejména v případě významných metalurgických center s velkou spotřebou. Navazujícím problémem je rekonstrukce technik při odlévání velkých uměleckých předmětů (zvony, skulptury, křtitelnice, chrámové dveře apod.). V několika případech se podařilo podrobně rekonstruovat celý postup počínaje zhotovením kovoliteckých forem podle kresebných předloh (Drescher 1986), přes jejich výzdobu a sesazení jednotlivých dílů až po odlití předmětu v předehřáté licí jámě (např. Haiduck 1998; Blaylock 1996; viz též starší přehled nálezů zvonařských dílen: Vellev 1977). Nálezy příslušných tavicích objektů jsou nepoměrně vzácnější a obvykle obtížně interpretovatelné, přesto lze zřejmě už hluboko ve středověku v Evropě předpokládat znalost tzv. plamenných pecí, jejichž použití umožňovalo dosáhnout kontinuálního odlití a tím i dokonalé homogenity velkých odlitků (Nováček v tisku).

Jako všechny technologické postupy v předmoderní době měly i metody výroby a zpracování kovů ve středověku konzervativní charakter. Přesné dodržování technologických kroků a průvodní zajišťování pověrečnými a magickými praktikami (15) bylo - především v raném středověku, ale i později - předpokladem úspěšného výsledku. Technické inovace se prosazovaly do praxe nejčastěji formou řetězce jednorázových, relativně rychlých změn, na jehož počátku pravděpodobně vždy stály hlubší sociálně - ekonomické motivace (zvýšená poptávka po kovech, nedostatek surovin k výrobě kovů apod.). Přesto lze již v období raného středověku dosvědčit značný invenční potenciál ve sféře technologií, který postupně - od 11. až 12. století - vedl k rozvoji rozmanitých, často paralelních způsobů a metod práce, kterými se bylo možno efektivněji přizpůsobit konkrétním podmínkám, jakými byly zejména kvalita, typ a dostupnost surovin a energetických zdrojů, či požadovaná kvalita výrobku. Zcela namátkou můžeme jmenovat takové "alternativní" inovační postupy, jakou bylo např. zavedení vodního pohonu a počátky nepřímé výroby železa, přechod k hlubinné těžbě primárních ložisek zlata, rozšíření tzv. zolovňovacího procesu v barevné metalurgii či souběžné vyvinutí několika metod rafinace zlata. Různé prvky, které předznamenávají rychlý technologický vývoj ve vrcholném středověku, nalézáme ve známém Theophilově kompendiu z 1. třetiny 12. století, i když reálný vliv tohoto spisu na soudobou kovodělnou technologii, která využívala především empirické, mezigeneračně předávané poznatky a tradice, by měl být posuzován kritičtěji.

V pozdním středověku - nejdříve od 14. století - by pak v některých odvětvích již bylo možno hovořit o zrychlujícím se, protoindustriálním technologickém vývoji, který se vyznačoval průběžným zdokonalováním (Blanchard 1981). V souvislosti s počátky evropské alchymie ve 13. století a její vedlejší složky - technické a experimentální chemie (Priesner 1996) - se také uvolňuje dosud pevná kauzální vazba mezi "společensko - ekonomickou objednávkou" a technickou inovací. Bohatý soubor rozmanitých, alternativních technických postupů s důrazem na kvantitativní aspekty, který nám přibližují renesanční hutnické a prubířské učebnice (Agricola, Biringuccio, Ercker a další), byl metodami alchymistické chemie nepochybně ovlivněn, i když se jinak autoři těchto děl k alchymistickým koncepcím převážně stavěli kriticky (Schuler 1994, 109-111). Otázkou pro archeologicko-technologický výzkum zůstává, které z těchto technologií byly všeobecně rozšířeny, které byly jen regionálními variantami podmíněnými tradicí či surovinou, a které z těchto postupů lze promítat hlouběji do středověku.

Technologicky orientovaná středověká archeologie směřuje svými interpretacemi především do oblasti ekonomických dějin. Konkrétně může podstatně přispět k zodpovězení otázek spojených se zaváděním inovací v technologiích (viz kap. 3.1.), s efektivitou výroby a s jejím časoprostorovým uspořádáním. Nelze opomenout ani možnosti rekonstrukce obchodních vazeb (např. Hook - Gaimster 1995; Gläser (ed.) 1999) či mnohovrstevné souvislosti exploatace surovin s vývojem sídelní struktury, kterým již byla věnována pozornost při jiné příležitosti (Nováček 1994).

Jedním z hlavních východisek pro ekonomické interpretace jsou archeologická zjištění, týkající se časové dynamiky a prostorového uspořádání výrobní činnosti. Z chronologických otázek nás v kontextu ekonomických dějin obzvláště zajímají možnosti datace počátků hornické činnosti na jednotlivých rudných ložiscích. Tyto možnosti jsou ovšem velmi omezené; svou roli tu sehrávají zejména mnohonásobně se opakující prospekční a exploatační cykly oddělené etapami stagnace těžby (Westermann 1984; pro české hornictví velmi stručně např. Majer 1996). Každý nový cyklus přitom pochopitelně zlikvidoval značnou část pozůstatků předchozích dolů. Za této situace má stanovování počátků těžební aktivity vždy hypotetický charakter a je nutno při něm vycházet z co možno nejširší pramenné základny, v níž by měly mít důležité místo prameny nepřímé (srovnání montánně archeologických nálezů s vývojem sídelní struktury a infrastruktury, paleoenvironmentální indicie a další). Písemné prameny jsou pro dobu před 16. stoletím z více důvodů nespolehlivé a při datování počátků těžby obvykle selhávají, což lze demonstrovat na regionech, kde již bylo možno archeologické a písemné prameny konfrontovat (cf. např. Kolektiv 1990). Mnoho významných těžebních areálů v Čechách ostatně nezanechalo žádné stopy v dokumentech (např. zlatodoly Vacíkov - Petráčkova Hora u Rožmitálu pod Třemšínem: Morávek et al. 1992, 89, či rozsáhlá pole rýžování a měkkého dolování zlata v permokarbonských rozsypech v Plzeňské pánvi, lokality Křivce, Manětín, Újezd u Radnic: Kudrnáč 1982).

Dynamika exploatace rud byla pochopitelně určena v prvé řadě vývojem poptávky po kovech. Vzrůst poptávky vyvolával dovoz kovu ze zahraničí, ale především podněcoval domácí prospektorské úsilí a snahu uvádět v život efektivnější technologie a způsoby organizace práce. V podmínkách středověku byly samozřejmě tyto snahy málokdy přímočaré, narážely na řadu překážek materiálně technického, právního, ale i mentalitního rázu a jejich efekt byly velice rozmanitý. Přesto je např. i archeologicky doložen přímý vztah mezi kritickým nedostatkem stříbra v říši v 10. století (v době stabilizace mincovního systému) a postupným hlubinným otvíráním významných stříbrorudných ložisek (Steuer 1993, 76-81). Podobně výrazné zvýšení poptávky a odpovídající reakci výrobní sféry je třeba předpokládat i v případě železa na počátku vrcholného středověku. Měď, další středověký kov prvořadého významu, byla na rozdíl od železa určena k výrobě nikoli základních výrobních nástrojů, nýbrž uměleckých a kvalitních užitkových předmětů, a její zpracování a spotřeba (stejně jako zpracování a spotřeba dalších barevných kovů) bylo doménou církevního a později zejména městského prostředí. V německých městských domácnostech vzrostla spotřeba neželezných kovů podle odhadu M. Hasse během 13.-14. století deseti až stonásobně (Hasse 1979). Na prudký vzrůst poptávky po mědi a cínu můžeme také v Čechách usuzovat z velmi početných předhusitských zpráv o řemeslnících pracujících s těmito kovy (Winter 1906, 153; Stehlíková 1983b). Archeologické nálezy dílen i výrobků zatím tento vývoj dostatečně nedokumentují, rovněž nelze ani odhadnout, jaká část surovinové spotřeby barevných kovů mohla být kryta z domácích rudných zdrojů.

Velmi důležitým zdrojem ekonomických interpretací je archeologické studium prostorových vztahů mezi jednotlivými články výrobního řetězce. U železářské výroby je takovým klíčovým momentem uvolnění prostorové vazby mezi surovinovými zdroji (rudným ložiskem a lesem jakožto zdrojem dřevěného uhlí) a hutní výrobou (16). Výroba železa a jeho prvotní zpracování do polotovaru přestává být převážně provozováno v malých, krátkodobých areálech v blízkosti surovinové základny (včetně poloh v intravilánech sídlišť) a přemisťuje se do stabilizovaných hutí a hamrů na vodních tocích, které se již nadále zpravidla vyznačují dlouhodobou kontinuitou. Tento proces mohl technologicky souviset i s počátky nepřímé výroby železa a byl provázen řadou dalších podstatných změn v ekonomice a organizaci výroby (viz kap. 4.1.2.). Již nejstarší prototypy vysokých pecí zřejmě musely být udržovány v provozu delší dobu bez přerušení a byly tedy neustále zaváženy palivem, rudou a struskotvornými přísadami, což bylo jistě technicky a organizačně značně náročné. Jistě je opodstatněná představa, že středověká nepřímá výroba železa stála do značné míry v ekonomickém protikladu k přímé výrobě v maloobjemových šachtových pecích a výhních, že byla provozována kapitálově silnými skupinami a zaměřena v prvé řadě na tržní účely (Tauber 2000, 128).

Výroba barevných a drahých kovů byla technologicky i počtem operací variabilnější a byla podřízena různým formám majetkoprávní reglementace. Není proto divu, že montánní výzkum dokumentuje nejrůznější podoby uspořádání této výrobní činnosti: od individuálních jednotek, provozujících těžbu, úpravu a vyhutnění rudy v malém množství na jednom místě (např. Schwabenicky 1987; Alper 1998) až po rozsáhlé krajinné protoprůmyslové komplexy, které dokládají vysokou míru prostorové organizace. V rámci těchto komplexů např. nebyl již v raném středověku nepřekonatelnou překážkou suchozemský nebo říční transport rudy na vzdálenost několika desítek kilometrů k centralizovaným úpravnám a hutím (Denecke 1978; Klappauf 1991; Hildebrandt 1993; Klein - Urban - Stephan - König - Bollingberg 1993, 293). Dálkový transport rudy se v těchto případech vysvětluje majetkoprávními okolnostmi a obtížnou dostupností energetických zdojů (vody, uhlí) v místě ložiska. Je vhodné si v této souvislosti povšimnout zcela opačné situace, která se vyvinula v Kutné Hoře - zde byly báňské a hutnické podniky situovány vždy pohromadě a zásobovány surovinami zvnějšku, postupně ze stále širšího okruhu, který nejpozději v 16. století přesáhl hranice české kotliny (Kořan 1950, 97-100).

Centralizace a stabilizace hutí v procesu výroby stříbra byla - podobně jako v železářství - jistě provázena či spoluvyvolána technologickými změnami (zavedení vodního pohonu dmychadel spojené s radikálně novým vnitřním uspořádáním a změnami v konstrukci huti). Současně se však výroba kovu přenesla tímto krokem na zcela jinou organizačně právní úroveň, charakterizovanou změnami ve struktuře těžařstva a v poměru mezi těžaři (resp. horníky), rudokupci (resp. hutníky) a regálním pánem (panovníkem) (např. Hásková 1971). Studiem časoprostorového vývoje hutí ve stříbrorudných revírech by bylo možno dokumentovat vývoj rudokupeckých organizací ve vztahu ke konkrétní hutnické praxi, organizační formy a míru specializace v procesu exploatace drahého kovu. V našem prostředí se předpokládá, že k centralizaci hutí došlo teprve v 16. století (Kořan 1950, 12; Bílek 1982, 89, pozn. 17), ve skutečnosti k ní však mohlo dojít mnohem dříve. Na druhou stranu ovšem dnešní absence dokladů malých "lesních" hutnišť v Čechách je nutno v prvé řadě přičítat takřka nulovému stavu výzkumu. Navíc je nutno upozornit, že interpretace prostorových vztahů mezi jednotlivými články v procesu exploatace drahých kovů nemůže být schematická a že jakákoliv apriorní kriteria je nutno přijímat jen s největší opatrností. Že i tak zdánlivě jednoznačný archeologický obraz, jaký představuje síť malých, "jednorázových" hutnických stanovišť v blízkosti dolů, může být z ekonomicko-sociálního hlediska interpretován různě, dokládá situace v horním Harzu 13. století, kde tuto prostorovou strukturu hutí lze konfrontovat s písemnými zprávami. Hutniště překvapivě nebyla majetkoprávní součástí příslušného individuálního (lénhavířského) těžebního podniku, neboť zprávy jednoznačně uvádějí dvě samostatné, specializované profesní skupiny - skupinu horníků (montani) a hutníků - uhlířů (cives de nemore, silvani) (Alper 1998). Váhu archeologických interpretací lze v těchto případech podpořit sledováním vztahu mezi výrobními (těžebními) a sídlištními areály (Nováček 1994, 167).

Široké interpretační možnosti nabízí archeologické výzkumy výrobních areálů ve vztahu k otázkám výrobní specializace a standardizace činnosti (obecně např. Petráň 1983, 31). Domácí archeologické příklady z dílenského prostředí umožnily již dříve konstatovat velké rozdíly v technologické náročnosti a ve spektru použitých technik, nástrojů a surovin a v kvalitě výrobků, zejména při srovnání městské a vesnické výroby (Richter - Smetánka 1983, 14, 17). Ve vztahu ke kovovýrobě lze upozornit, že zatímco doklady kovářského i kovoliteckého zpracovávání železa a barevných kovů v jedné dílně nejsou nijak výjimečné (např. Nováček 1998; 2000b), existence "univerzálních" hutnických sídlišť zpracovávajících rudy zatím nebyla v našem prostředí potvrzena (17).

Mnohem diskutabilnější podklady přináší archeologie pro úvahy o ekonomickém efektu exploatace surovin (odhady výtěžků, odhydy celkového objemu produkce podle kapacity výrobních zařízení či kubatury odpadu, vliv drahého kovu na ekonomické a fiskální systémy atd.). Zde lze obvykle dospět pouze k hrubým odhadům, které se však vesměs spíše blíží odhadům minimálním (Pleiner 2000, 128, 267). Jejich hodnotu může zvýšit projekce údajů do dlouhodobější, vývojové perspektivy. Ekonomický efekt těžby surovin (rud) je nutno posuzovat vždy v konkrétním sociálním prostředí a geopolitických souvislostech.

Před obtížný problém jsme postaveni při snaze promítat archeologická zjištění do ekonomickosociální sféry, neboť zde jsou možnosti archeologických pramenů asi nejvíce omezené. Týká se to zejména otázek organizačních modelů výroby a vztahu různých sociálních skupin k exploataci surovin či statutu jednotlivých účastníků procesu (Charvát 1992, 380; Meduna 1993; Ernée - Militký - Nováček 1999). Začlenění těchto otázek do archeologické teorie je však přesto plně relevantní, neboť se při uplatnění široce kontextuálního přístupu může podařit dílčí poznatky jednotlivých oborů propojit do celistvé hypotézy. Propracováváním metod analýzy a interpretace archeologických pramenů bude jistě možno podíl archeologie na řešení těchto otázek zvýraznit. V této souvislosti je vhodné upozornit na inspirativní skandinávský koncept "outland use study", krajinně - archeologického studia zaměřeného na sledování rozmanitých "alternativních" způsobů obživy venkovských komunit v rozdílných ekologických zónách, včetně odrazu těchto - někdy velmi specializovaných - výrobních činností v kulturních vzorcích a v sociální organizaci (Svensson 1997).

Také domácí výzkum by se měl více věnovat klíčové otázce vztahu mezi exploatací rud a poddanskou (vesnickou) ekonomikou. Ekonomické aktivity poddaných spojené s exploatací surovin a obecně veškeré nezemědělské aktivity středověkého venkova stojí dosud na okraji zájmu české medievistiky. Dlouhé období ekonomicky determinovaného marxistického studia přineslo paradoxně v tomto ohledu málo nového, přestože zkoumání příjmů a povinností poddaných bylo jedním z hlavních argumentačních východisek čtyřicetileté diskuse o sociální situaci předhusitského venkova a o příčinách husitského hnutí (Šmahel 1993, 414-432). Základní směr uvažování o těchto otázkách vytýčila historicko - materialistická koncepce F. Grause, sledující ovšem poddanskou ekonomiku zúženou optikou jejího vztahu k feudálnímu velkostatku a vrchnosti (Graus 1957; k jeho koncepci kriticky např. Čechura 1990, argumentující proti teorii feudálního velkostatku základním ekonomickým významem malorolnických hospodářství). Jako základní informační zdroj byly využity evidenční prameny hromadné povahy, zejména urbáře, tzn. písemnosti zaznamenávající výčet pravidelných poddanských povinností vůči vrchnosti. Příjmová rovina a životní úroveň vesnického obyvatelstva byla a stále je posuzována především prostřednictvím těchto pramenů, výlučně na základě odhadu efektivity zemědělské výroby. Nezemědělské činnosti jako potenciální zdroj příjmů byly dosud uvažovány jen ojediněle a se zjevnou nejistotou, jakou váhu tomuto faktoru přisoudit (např. Šmahel 1993, 431).

V urbariálních pramenech vskutku nacházíme zmínky o nezemědělských aktivitách velmi vzácně. Tento fakt je dozajista podmíněn povahou této kategorie pramenů a není tedy možno z absence zpráv činit jednoduché závěry. Nejenže mimozemědělské činnosti obvykle neměly zcela pravidelný ráz a nemohly se tedy stát fixní součástí poddanských povinností, ale především se naprostá většina těchto aktivit odehrávala mimo přímý emfyteutický vztah mezi vrchností a poddaným a těžko se tedy mohla přímo odrazit v písemnostech, vznikajících na základě tohoto vztahu.

Jiné druhy archivního materiálu nás ovšem o poddanských ekonomických aktivitách spojených s exploatací surovin informují nepřímo a nahodile a proto i sond do této problematiky je zatím k dispozici poskrovnu. V ojedinělých případech mohou být naše úvahy konkrétnější, jako např. v otázce říční voroplavby a obchodu s dřevem. Transport dřeva a dalšího zboží je na hlavních českých řekách (Vltava, Ohře, Labe) doložen od 13. století a až do předbělohorského období byl doménou poddaných. Ti plavili a prodávali již ve 14.-15. století především dřevo z vlastních lesů (jejichž rozsah musel být mnohem větší, než lze na základě pramenů předpokládat) nebo z lesů pronajatých od vrchnosti, popřípadě z obecních lesů. Objem dřevního obchodu byl na počátku 16. století, kdy máme nejstarší kvantifikovatelné údaje, značný (Holec 1971, 8, 15, 37). Také u dalších výrobních činností spojených s lesem a s exploatací nevyhrazených (regálními právy neomezených) surovin umožňují různé indicie v pramenech předpokládat značnou míru aktivní účasti poddaných: můžeme uvést např. uhlířství a dehtařství (sociální profil uhlířských korporací cf. Husa 1957, 10 a dále; též Pleiner - Kořan - Kučera - Vozár 1984, 72), těžbu a zpracování vápence (výroba tzv. selského vápna: Bednárik 1962) či těžbu a dopravu železné rudy k hutím (doklady poddanských těžařstev: Pleiner - Kořan - Kučera - Vozár 1984, 88).

Bezpochyby zvláštní místo v tomto výčtu zaujímá rýžování zlata: rozbor pramenů umožnil vyslovit závěr, že rýžování, které rovněž nespadalo do sféry panovníkova horního regálu, bylo převážně námezdní sezónní činností venkovského obyvatelstva, organizovanou nájemnými nákladníky, popřípadě samotnými vlastníky panství (Parma 1961). Nelze jistě vyloučit ani zcela individuální poddanské rýžování (18), o aktivní, samostatné roli venkovanů v této oblasti ostatně svědčí ještě v 1. polovině 16. století zápisy o původu dodaného zlata ve zlomcích účtů kutnohorské mincovny (Sakařová - Malá 1974, 48). Montánní archeologický výzkum posledních třiceti let zdokumentoval impozantní rozsah doložených či potenciálních aluviálních ložisek zlata v Čechách a přinesl doklady o konjunktuře v jejich těžbě ve 13.-14. století (Kudrnáč 1982; 1991). Potenciálně velké fiskální možnosti, které tato aktivita skýtala pro předhusitský venkov, dosud nebyly vzaty v úvahu. Archeologie by ovšem mohla nabídnout nejen prostou evidenci středověkého rýžování zlata, ale i kvalitativní rozlišení této činnosti podle technologie. Technicky nenáročné rýžování v aluviu jistě představovalo jiný stupeň kvality a efektivity práce než zpracovávání zlatonosných teras rozsáhlými povrchovými dobývkami (tzv. jílováním), které bylo podmíněno umělým přívodem vody, náročným přemisťováním hlušiny a systematickým rozměřením dílů (Novák 1988; Zárybnický 1992; Ernée - Nováček 2000). Jílování by v této souvislosti bylo možno pokládat za spíše organizovanou, krátkodobou a vysoce produktivní činnost, zatímco rýžování v nivě by mohly mnohem častěji charakterizovat přívlastky příležitostné, sezónní, maloobjemové, individuální. Pravděpodobnost tohoto modelu však musí prověřit terénní výzkum, sledující podobu a proměny těžební činnosti v souvislosti s vývojem struktury zemědělského zázemí a osídlení.

Pokládáme tedy za možné, že přístup poddaných k surovinám v rámci patrimonia byl omezován teprve v době rozvoje šlechtického režijního hospodaření, zatímco v předhusitském období mohla být výdělečná činnost realizující se nad rámec emfyteutického vztahu umožněna buď úplnou benevolencí ze strany feudála nebo různými podobami oboustranně výhodných vztahů, díky nimž mohl poddaný se surovinami poměrně volně disponovat (pronájem či prodej suroviny, odvádění části výrobku či zisku). Nezemědělské výrobní činnosti tak mohly značně diferencovat příjmovou rovinu zemědělského obyvatelstva, aniž se jejich stopa silněji otiskla do písemných pramenů patrimoniálního původu. Podrobná argumentace této hypotézy se vymyká z rámce této studie i možností archeologie; pokládal jsem však za potřebné upozornit na další interpretační možnosti archeologických pozůstatků středověkých nezemědělských aktivit, které zůstávají zatím nevyužity.

Privilegovaného sociálně právního postavení v rámci vesnické komunity velmi často požívali specializovaní výrobci a zpracovatelé železa v hutích a hamrech předhusitského období, i když uspořádání vztahů mezi železáři a vrchností mohlo nabývat řady konkrétních podob (Maur 1981). Archeologie má možnost status a životní standard železářů poodhalit zejména v těch případech, kdy se rezidence hutníků specifikují takovými termíny jako "propugnaculum" a "curia specialis" (Maur 1986, 43, pozn. 6), za nimiž si lze bezpochyby představit drobné opevněné sídlo či rezidenční dvůr (srovnej Anderle - Rožmberský - Švábek 1993, 269). Opevněná sídla různé úrovně a různého prostorově funkčního vztahu k dolování byla ovšem typickou součástí revírů s těžbou drahých kovů (Ernée - Militký - Nováček 1999, 226).

Hornictví a hutnictví bylo již v antické a posléze středověké společnosti činnostmi, které mohly vyvolat (a v některých případech prokazatelně vyvolaly) ekologickou nerovnováhu s dlouhodobými negativními důsledky, jejichž dopad se někde dokonce projevuje dodnes. Vlivy těchto činností na životní prostředí a krajinu měly především lokální, popřípadě regionální dosah. Jedním z takovýchto vlivů bylo dodnes identifikovatelné znečištění půdy a spodní vody těžkými kovy (Pb, Cu, Zn, Cd) - v extrémní podobě např. v okolí středověkých hutnišť v jižním Schwarzwaldu (Goldenberg 1993, 113) nebo v horním Harzu, kde má středověká kontaminace půdy i jeden "pozitivní" vedlejší účinek, totiž dokonalou konzervaci organických nálezů ve vrstvách v areálech hutnišť (Alper 1998). Této měřitelné kontaminace využívá řada metod jednak k vyhledávání ložisek a zaniklých, nadzemně nezřetelných těžebních areálů, jednak k paleoenvironmentálním výzkumům. Pozoruhodné výsledky v tomto směru přináší zejména chemické studium datovaných rašelinových profilů (obvykle v konfrontaci s palynologickými spektry), které poskytuje kromě jiného i možnost stanovení počátků a dynamiky exploatace kovů v okolních regionech (např. pro Bavorsko např. Küster - Rehfuess 1997; pro Šumavu Veselý - Almquist-Jacobson - Miller et al. 1993; pro jihozápadní Anglii West - Charman - Grattan - Cherburkin 1997 atd.). Znečištění ovzduší exhalacemi mohlo v některých případech dokonce překročit regionální rámec a dosáhnout i globálního rozměru, jak potvrzuje nedávno prokázaná kontaminace grónského ledu mědí, spojovaná s rozvojem evropské a čínské metalurgie přibližně od roku 2500 BP (Hong - Candelone - Patterson - Bourton 1996).

Celým komplexem jevů se hornictví a hutnictví zapsalo do podoby kulturní krajiny. Jako jeden z prvních se pokusil studovat tyto vlivy v konkrétní krajině D. Düsterloh (Düsterloh 1967, 99: změna mikroreliéfu těžbou, ovlivnění komunikační sítě, změna vodních toků budováním rybníků a náhonů, kácení lesů atd.). Velmi často jsou zdůrazňovány zvláště ty vlivy, které měly svůj původ v nadměrné exploataci dřeva pro účely dolování a hutnictví. Hodnocení vlivu těchto činností na lesy se ovšem velmi různí - nejen podle délky a intenzity dolování, geobotanických, stanovištních podmínek a předpokládané "přirozené" struktury lesního porostu v konkrétních regionech, ale také podle charakteru pramenů, s nimiž jednotliví autoři pracují. U nás publikoval průkopnické studie na toto téma historik J. Málek (např. Málek 1976), který hodnotí devastační vlivy hornické činnosti na Českomoravské vrchovině na věkovou a druhovou skladbu tamních porostů jako pouze dočasné a následnou plnou regeneraci smíšených lesů předpokládá do padesáti let. Archeobotanické výzkumy v některých velkých protoindustriálních regionech dospívají - zejména na základě rozboru uhlíků z uhlířských stanovišť - k odlišným závěrům. Na nápadně rychlou proměnu lesa se usuzuje z faktu, že velkoobjemové tvrdé dřevo (nejčastěji bukové) je v milířích záhy vystřídáno dřevem rychle rostoucích druhů (bříza, topol, olše, jehličnany včetně smrku), malého průměru a stáří (obvykle jen 10-15 let) (Hillebrecht 1982; Speier - Pott 1995, 248n.). Tato změna podle uvedených autorů svědčí o rozsáhlé degradaci lesů v hornických oblastech během pozdního středověku, o radikálním odlesnění a energetické krizi, která vedla až k úpadku těžby (Hillebrecht 1982, 128) či alespoň k razantnímu nástupu ochranných opatření a intenzivních metod lesního managementu v podobě pravidelného obmýtí kombinovaného s pasečným a kopaničářským hospodářstvím (Speier - Pott 1995, 254). Z botanického hlediska se přetěžení lesů ve 12.-14. století interpretuje jako nevratný zásah, který urychlil proces přeměny přirozených smíšených bučin ve stejnověké, především smrkové monokultury.

Rozpor mezi historickými a archeobotanickými výsledky nemusí být nutně vyřešen v jednoznačný prospěch té či oné hypotézy. Obecně lze jistě připustit, že v některých významných hornických revírech skutečně záhy došlo k vážným zásahům do struktury a integrity lesa (některé další příklady, počínaje už laténským železářstvím, uvádí Pleiner 2000, 126 - 129). Situace v každém hornickém regionu však byla specifická a závisela na mnoha okolnostech. Pro úplnost je třeba upozornit na jiné významné těžební oblasti, kde archeobotanický výzkum naopak konstatoval značnou stabilitu porostů a nepřítomnost známek degradace lesa (např. ve švábském Albu: Smettan 1995, 127 nebo v revíru Sulzburg: Ludemann 1999). Kromě výše zmíněných faktorů zůstává k objasnění řada dalších otázek - např. jaký mohl být podíl těžby dřeva podle jednotlivých způsobů užití (stavby, důlní výstroj, stroje, palivo atd.), v jaké míře docházelo v jednotlivých hornických oblastech k druhovému, věkovému či stanovištnímu výběru dřeva a jak lze v souvislosti s otázkami výběru posoudit reprezentativnost makrobotanických souborů z milířišť. Zatím publikované soubory dřevěného uhlí z českých středověkých hutnických lokalit jsou jednodruhové (např. Pleiner 1953, 380) i druhově smíšené (např. Opravil 1986) a v uplatnění druhového výběru zatím nebyla pozorována žádná zákonitost (další příklady druhového výběru, včetně pravěkých, viz Pleiner 2000, 116 - 118; Hajnalová 1995, 124). V širším středoevropském kontextu se spíše zdají převládat druhově smíšené soubory dřeva na výrobu uhlí nebo orientace na 1 - 2 dominantní druhy (např. buk a dub v revíru Sulzbach: Ludemann 1999). Některé nálezy ovšem svědčí o tom, že hutníci si byli vědomi rozdílných vlastností různých druhů dřevěného uhlí a uměli tyto rozdíly využít používáním nejvhodnějšího uhlí pro konkrétní hutnickou operaci (např. Kovalovszki 1995, 236) a že tedy alespoň v některých případech probíhal výběr druhu dřeva v uhlířství s ohledem na pozdější technologické vlastnosti a využití vyrobeného uhlí.

Převaha tenkého dřeva v milířích - jak bylo řečeno - není interpretována jako projev věkového výběru, ale jako příznak nedostatku vzrostlých exemplářů. V Hessensku se však již v době laténské a pak od raného středověku předpokládá vazba uhlířských pracovišť na sekundární, nízký les s krátkým obmýtím (Speier - Pott 1995, 245n.); těžba mladiny, resp. pařeziny ("coppiced wood" - cf. Dreslerová - Sádlo 2000, 333n.) pro výrobu uhlí se nejméně od římského období předpokládá také v Anglii (J. Bayley a H. Cleere, osobní sdělení; Pleiner 2000, 126n.). Je tedy zřejmé, že v oblastech intenzivnějšího uhlířství a hutnické výroby se velmi záhy těžba uhlířské suroviny selektivně orientovala na stanoviště s mladým či výmladkovým lesem, popř. na zbytky po lesní těžbě: o struktuře lesního porostu jako celku v těchto případech rozbory uhlíků z milířišť tedy vypovídají velmi zkresleně a rozbory jiných užitných kategorií dřeva (např. větších souborů důlního dřeva) zatím nejsou k dispozici. Srovnávací analýza uhlíků ze sázení ohně a jejich environmentální interpretace (Dubois 1996) je spíše zajímavým ojedinělým pokusem než systematickým rozšířením pramenné základny.

Otázka selektivity středověké lesní těžby úzce souvisí s problémem počátků intenzivního lesního managementu a racionálních pěstebních postupů. Bez zodpovězení těchto otázek nelze konkrétněji postihnout vliv dolování na lesní porost. Na základě výše řečeného lze vyslovit domněnku, že přechod od chaotické těžby dřeva k racionálnějším formám hospodaření v lese, jimiž mohla být lépe zajištěna rychlá regenerace porostu (s výjimkou stanovišť s extrémními podmínkami), byl už v době vrcholně středověké expanze hornické činnosti přirozenou reakcí a snad i předběžným opatřením, zabraňujícím nedostatku dřevěné suroviny a rozsáhlým devastačním důsledkům její zvýšené těžby (19). Případné začlenění části mýtin do systému kopaničářského obhospodařování a polaření ("Haubergnutzung": Speier - Pott 1995) pak navíc znamenalo vítanou možnost vedlejší zemědělské produkce (která se jistě v řadě báňských revírů záhy vyvinula v nezbytnost). Vliv industriální činnosti na les by v těchto případech nemusel být posuzován tak fatálně (podobný názor zastává Schwabenicky 1991, 49), zůstává ovšem nejasné, jak se na celkovém obraze lesní exploatace projevovala těžba vzrostlého, dlouhého dřeva pro speciální účely (nosné prvky důlní výstroje, části strojů, zejména čerpacích zařízení). Je zřejmé, že v této oblasti stojí archeobotanický a archeologický výzkum na samém začátku.

Dalším předpokládaným důsledkem odlesňování je eroze a akumulace. V případě středověké těžby dřeva v hornických oblastech platí i pro posuzování tohoto vlivu výše řečené: teprve na základě archeobotanického výzkumu bude možno odhadnout, zda byla těžba v dobách důlní konjunkury prováděna spíše extenzivně, velkoplošnými holosečemi vzrostlého lesa, či zda se jednalo o mozaiku menších sečí, rychle zalesňovaných obmýtním lesem, popřípadě ještě zapojovaných do cyklického kopaničářského hospodářství. Ve druhém případě musely být erozní důsledky i při velkém objemu těžby zanedbatelné. Jinak tomu pochopitelně mohlo být přímo na dolovacích polích, kde docházelo k rychlým a razantním změnám reliéfu v často výškově členitém terénu. K obzvláště mocným akumulacím a změnám v morfologii a vegetační skladbě docházelo v nivách v důsledku rýžování zlata (zejména při jílování) a při úpravě rud mokrou cestou. Např. těžba zlata v Jeseníkách způsobila zaplnění nivy řeky Opavy a Černého potoka odhadem několika milióny m3 sedimentů (Novák 1988, 45).

S ekologickými důsledky hornické a hutnické činnosti volně souvisí dopady na lidský organismus, z nichž značná část (degenerativní změny na kostře, úrazy, intoxikace) je studovatelná prostřednictvím antropologického a demografického rozboru pohřebišť (Bailly-Ma<207>tre 1987). Výmluvný bývá i abnormální obsah prvků těžkých kovů v kostech, svědčící o silné profesní intoxikaci (Schutkowski 1999), i když je nutno brát v úvahu riziko druhotné (postmortální) kontaminace vzorků.

Naprostá většina z uvedených negativních důsledků dolování byla současníkům známa, řadu z nich popisují antičtí a pozdně středověcí autoři (Plinius st., Strabón, Agricola, Mathesius - viz Goldenberg 1993, 107-111) či ikonografické prameny (např. Ludwig 1997, Abb. 5). Archeologický a paleoenvironmentální výzkum by se měl zaměřit nejen na zjišťování rozsahu ekologických škod a změn, ale také na odhalení metod, kterými byly tyto vlivy zmírňovány, odstraňovány či kterými jim bylo předcházeno.

Pracovní a životní styl středověkých horníků a výrobců kovů byl velice specifický a nalezl odraz ve svérázné hornické mentalitě. Dlouhodobé podstupování rizika s perspektivou zbohatnutí vyvolávalo silný fatalismus i pocit společenské výlučnosti, soutěživost stejně jako velký smysl pro solidaritu (Molenda 1978, 24). Archeologicky postižitelným výsekem specifické hornické kultury je kromě mových artefaktů především prostředí hornických sídlišť, měst a domů, jehož výzkum se již tři desetiletí rozvíjí v oblastech západně od našich hranic.

Urbanistická, architektonická a kulturní specifika báňských aglomerací a měst byla již vícekrát zdůrazněna v historické literatuře (namátkou Jančárek 1968; Ratkoš 1974; Jäger 1972; Jontes 1986). Z hlavních znaků můžeme uvést existenci neobvykle velkých náměstí nutných (alespoň v počátcích vývoje sídliště) k rozvinutí rudného trhu, vytvoření specifických centrálních bodů (sídla horní správy, mincovny, sklady rudy a surovin), rozvinutou infrastrukturu (např. relativně časné budování vodovodů, velké množství hospod), chaotickou, půdorysem rudného ložiska ovlivněnou zástavbu či přímo prolínání sídlištních, těžebních a hutnických objektů atd. Výzkum hornických domů v areálech provizorních hornických sídlišť přinesl překvapivé doklady "dočasně stabilního", tj. plnohodnotného, zjevně celoročního bydlení horníků s rodinami; opakovaně se v tomto prostředí objevují doklady nadstandardní životní úrovně a dostatku volného času (Nováček 1994, 165) (20). Zatím nepoznána bohužel zůstává kultura bydlení ve větších, prosperujících báňských městech, v revírech, kde těžbu ovládala velká těžařstva. Zde stavebně - dispoziční podobu domů a kvalitu bydlení jistě mnohem více ovlivňovaly majetkové rozdíly mezi jednotlivými účastníky dolování a rychlé změny v intenzitě osídlení (21).

Ze skupin movitých artefaktů mají pro studium hornické kultury pochopitelně největší význam ty, které jsou zcela typické pro toto prostředí, zejména hornické a hutnické nástroje a pomůcky (razící a metalurgické náčiní, svítidla, dřevěné necičky, sesle a součásti důlního vystrojení, kamenné rudní mlýny a stoupy). Jejich studium již v některých případech postoupilo do fáze detailní materiálové analýzy (např. Mihok - Pribulová - Labuda 1998; Eckstein - Rehren - Hauptmann 1994), celkově však stav poznání této kategorie archeologických předmětů zatím neumožňuje ani rozhodnout, zda v ní lze odhalit typologicko - chronologický vývoj či zda se jedná o standardizované, nevyvíjející se typy nástrojů (srovnej odlišné názory na tuto otázku u Denecke 1978, 78 a Verraes 1987, obr. 3). Neocenitelným příspěvkem do této diskuse jsou publikace specializovaných dílen na výrobu těchto předmětů (zejména kováren a hrnčířských dílen (22)). Velké interpretační možnosti se skrývají i za nálezy některých solitérních předmětů (např. hornická pracovní známka z 1. pol. 16. století dokládající činnost námezdních horníků: Fröhlich - Kurz 1980, 18; či vrcholně středověká ozdobná symbolická hůl (švancara) vysokého báňského úředníka: Labuda 2000, 16, obr. 7: 2) nebo artefaktů importovaných kosmopolitním hornickým obyvatelstvem (zejména keramických importů, např. Waldhauser - Daněček - Nováček 1993, 397, obr. 6). Také pro tuto tematickou oblast v našich podmínkách platí, že archeologie zde ještě ani nestačila zmapovat své možnosti.

Závěrem těchto úvah je třeba znovu zdůraznit naléhavou potřebu studia technologických, ekonomickosociálních, sídelních, ekologických a kulturních aspektů exploatace nerostných surovin v předmoderním období. Naplňování tohoto úkolu je ovšem těžko myslitelné v současné fázi stagnujícího, metodicky nerozvinutého terénního výzkumu a sběru dat. Požadavek soustavného zájmu o montánní a technologickou problematiku je naléhavý také proto, že základní informační zdroj zde představují nenápadné a opomíjené kategorie archeologických památek, vystavené v současné době rychlé, nekontrolované devastaci.

Alper, G. 1998: Mittelalterliche Blei-/Silberverhüttung beim Johanneser Kurhaus, Clausthal - Zellerfeld (Harz), Nachrichten aus Niedersachsens Urgeschichte, v tisku.

Ancel, B. - Bohly, B. - Fluck, P. - Goergler, B. - Martin, D. - Probst, G. 1992: Bergbauarchäologie, in: Leben im Mittelalter. 30 Jahre Mittelalterarchäologie im Elsa , Speyer, 417-488.

Austin, D. - Gerrard, G. A. M. - Greeves, T. A. P. 1989: Tin and Agriculture in the Middle Ages and Beyond: Landscape Archaeology in St Neot Parish, Cornwall, Cornish Archaeology 28, 5-251.

Bachmann, H.-G. 1982: The Identification of Slags from Archaeological Sites. University of London, Occasional Publication No. 6. London.

- 1993: Zur frühen Blei- und Silbergewinnung in Europa, in: H. Steuer - U. Zimmermann (Ed.): Montanarchäologie in Europa, Sigmaringen, 29-36.

Bailly-Maitre, M.-Ch. 1987: Le site de Brandes-en-Oisans (Huez-Is re), XIIIe-XIVe si cles, in: Mines et métallurgie en Gaule et dans les provinces voisines, Paris, 297-306.

Bárta, Z. 1991: Výskyt rud barevných a drahých kovů a jejich vliv na osídlení Podblanicka, Sborník vlastivědných prací Podblanicka 31, 53-72.

Bartels, Ch. 1996: Der Bergbau - im Zentrum das Silber, in: U. Lindgren (Ed.): Europäische Technik im Mittelalter 800 bis 1200, Berlin, 235-248.

Bartoš, M. 1999: Vodotěžné stroje v kutnohorském rudním revíru, in: Dolování stříbra a mincování v Jihlavě. Sborník příspěvků ze semináře, Jihlava 10.9.1999, Jihlava, separát.

Baštová, D. - Bašta, J. 1991: K možnostem exploatace západočeských ložisek kovových rud v pravěku a raném středověku, Studie z dějin hornictví 21, 49-73.

Bayley, J. 1996: Innovation in later medieval urban metalworking, Journal of the Historical Metallurgy Society 30/2, 67-71.

Bayley, J. - Eckstein, K. 1996: Silver Refining - Production, Recycling, Assaying, in: A. Sinclair et al. (eds.): Archaeological Sciences 1995, Oxford, 113-117.

Bednárik, R. 1962: L'udová výroba vápna, Sborník Filozofickej fakulty UK 13, Musaica 2, 70-114.

Beranová, M. 1979: Kováři ve vyšehradském podhradí v 11.-13. stol., Archeologické rozhledy 31, 300-304.

Bílek, J. ed. 1978: České horní právo 2, Ius Regale Montanorum - Královské právo horníkuov. Praha.

- 1982: Kutnohorské hornictví na sklonku 13. století, Studie z dějin hornictví 13, 76-96.

Blanchard, I. S. W. 1972: The Miner and the Agricultural Community in Late Medieval England, The Agricultural History Review 20/2, 93-106.

- 1974: Rejoinder: Stannator Fabulosus, The Agricultural History Review 22/1, 62-74.

- 1981: Lead mining and smelting in medieval England and Wales, in: D. W. Crossley (ed.): Medieval Industry, London, 72-84.

Blaylock, S. R. 1996: Bell and Cauldron Founding in Exeter, Journal of the Historical Metallurgy Society 30/2, 72-82.

Böhm, M. et al. 1995: Beiträge zur Eisenverhüttung auf der Schwäbischen Alb. Forschungen und Berichte zur Vor- und Frühgeschichte in Baden - Württemberg 55. Stuttgart.

Brockner, W. 1989a: Archäometallurgische Untersuchungen an Fundmaterial aus Grabungen des Instituts für Denkmalpflege Hannover, Nachrichten aus Niedersachsens Urgeschichte 58, 185 -191.

- 1989b: Kulturgeschichte aus dem Labor: Archäometrische Studien an Grabungsfunden aus der Harzregion, Berichte zur Denkmalpflege in Niedersachsen 9, 69-73.

Brockner, W. - Griebel, C. - Koerfer, S. 1995: Archäometrische Untersuchungen von Erz- und Schlackenfunden der Notgrabung 1981 in Goslar im Bereich des ehemaligen Brüdernklosters, Nachrichten aus Niedersachsens Urgeschichte 64 (1), 141-147.

Brzák, P. 1999: Prubéřské misky, Kutnohorsko - vlastivědný sborník 1/99, 39-41.

Bubeník, J. - Velímský, T. 1986: Archeologický výzkum polykulturní lokality u Jenišova Újezda, okr. Teplice, in: T. Velímský a kol.: Archeologické výzkumy v severozápadních Čechách v letech 1973-1982. Archeologické studijní materiály 15, Praha, 42-49.

Burnham, B. C. 1997: Roman Mining at Dolaucothi: the Implications of the 1991-93 Excavations near the Carreg Pumsaint, Britannia 28, 325-336.

Cílek, V. 1994: Speleologický výzkum historických dolů v Kutné Hoře, Zprávy památkové péče 54, 217-221.

Craddock, P. T. 1995: Early Metal Mining and Production. London.

Crossley, D. 1994: Post - Medieval Archaeology in Britain. London - Leicester - New York.

Denecke, D. 1978: Erzgewinnung und Hüttenbetriebe des Mittelalters im Oberharz und im Harzvorland, Archäologisches Korrespondenzblatt 8, 77-85.

Doonan, R. C. P. 1994: Sweat, Fire and Brimstone: Pre-treatment of copper ore and the effects on smelting techniques, Journal of the Historical Metallurgy Society 28, 84-97.

Dragoun, Zv. 1987: Příspěvek k raně středověké hutní a kovářské výrobě v podhradí Vyšehradu, Z dějin hutnictví 16, 193-207.

Drescher, H. 1983: Metallhandwerk des 8.-11. Jahrhunderts in Haithabu auf Grund der Werkstattabfälle, in: Das Handwerk in vor- und früHrsgeschichtlicher Zeit II, Göttingen, 174-192.

- 1986: Zum Guss von Bronze, Messing und Zinn "um 1200", Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters, Beiheft 4, 389-404.

Dreslerová, D. - Sádlo, J. 2000: Les jako součást pravěké kulturní krajiny, Archeologické rozhledy 52, 330-346.

Dubois, C. 1996: L'ouverture par le feu dans les mines: histoire, archéologie et expérimentations, Révue d'archéométrie 20, 33-46.

Düsterloh, D. 1967: Beiträge zur Kulturgeographie des Niederbergisch - Märkischen Hügellandes. Bergbau und Verhüttung vor 1850 als Elemente der Kulturlandschaft. Göttinger Geographische Abhandlungen 38. Göttingen.

Eckstein, K. - Rehren, T. - Hauptmann, A. 1994: Die Gewinnung von Blei und Silber, in: W. Schwabenicky et al.: Hochmittelalterliches Montanwesen im sächsischen Erzgebirge und seinem Vorland, Der Anschnitt 46, 122-132.

Eliade, M. 2000: Kováři a alchymisté. Praha.

Ernée, M. - Nováček, K. 2000: Die Witigonen und die Edelmetallgewinnung im Umgebung von Český Krumlov (Böhmisch Krummau), Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern / West- und Südböhmens, 9. Treffen 1999, 124-131.

Felgenauer-Schmiedt, S. 1993: Die Sachkultur des Mittelalters im Lichte der archäologischen Funde. Europäische Hochschulschriftenreihe 38, Archäologie Bd. 42. Frankfurt a. M.

Fridrichová, M. 1984: Železářská osada v Praze - Řeporyjích, Archaeologica Pragensia 5, 343-353.

Fröhlich, J. 1992: Ruční mlýny na rozemílání zlaté rudy na Kometě, Studie z dějin hornictví 22, 11-33.

Fröhlich, J. - Klabouch, V. 2000: Archeologické doklady renesančního prubéřského pracoviště v Rudolfově, MVP 38 -CSPS 108, 167-169.

Fröhlich, J. - Kurz, J. 1980: Středověké zlaté doly Havírky u Písku, Studie z dějin hornictví 10, 17-25.

Gabriel, F. - Rusó, A. 1989: Polozemnice z Litoměřic - Vojtěšské ulice, Litoměřicko 24, 73-89.

Gläser, M.(Ed.) 1999: Lübecker Kolloquium zur Stadtarchäologie im Hanseraum II. Der Handel. Lübeck.

Goldenberg, G. 1993: Frühe Umweltbelastungen durch Bergbau und Hüttenwesen, in: H. Steuer - U. Zimmermann (Ed.): Alter Bergbau in Deutschland, Stuttgart, 107-113.

Goš, V. - Karel, J. 1992: Středověká zlatnická dílna v Rýmařově, Sborník Slezského zemského muzea 41, 1-5.

Graus, F. 1957: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské II. Praha.

Haiduck, H. 1998: Die mittelalterliche Gussform eines Taufkessels aus der Kirche von Cappel (Kreis Cuxhaven), Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 25/26, 87-105.

Hajnalová, E. 1995: Želiezarstvo z pohľadu archeobotanika. Štúdijné zvesti AÚ SAV 31. Bratislava, 123-134.

Hásková, J. 1971: Kutnohorští rudokupci a jejich organisace, Numismatický sborník 11/1969-70, 27-40.

Hasse, M. 1979: Neues Hausgerät, neue Häuser, neue Kleider - Eine Betrachtung der städtischen Kultur im 13. und 14. Jh. sowie ein Katalog der metallenen Hausgeräte, Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 7, 7-83.

Hatcher, J. 1974: Myths, Miners and Agricultural Communities, The Agricultural History Review 22/1, 54-61.

Hejna, A. 1974: Bradlo u Hostinného nad Labem. Příspěvek k výzkumu opevněných sídel v severozápadních Čechách, Památky archeologické 65, 365-418.

- 1983: Kovový nálezový inventář z hradu Vízmburku, k. ú. Havlovice, o. Trutnov, Archaeologia historica 8, 491-501.

Hejna, A. - Radoměrský, P. 1958: Penězokazecká dílna v jeskyni "Mincovna" na Zlatém Koni u Koněprus, Památky archeologické 49, 513-558.

Hildebrandt, L. H. 1993: Zum mittelalterlichen Blei - Zink - Silber - Bergbau südlich von Heidelberg, in: H. Steuer - U. Zimmermann (Ed.): Montanarchäologie in Europa, Sigmaringen, 255-265.

Hillebrecht, M. - L. 1982: Die Relikte der Holzkohlewirtschaft als Indikatoren für Waldnutzung und Waldentwicklung. Untersuchungen an Beispielen aus Südniedersachsen. Göttinger Geographische Abhandlungen 79. Göttingen.

Hofmann, G. 1971: K zavedení vodních kol v našich železných hutích, in: Z dějin hutní výroby, Rozpravy NTM 47, 233-240.

Holec, F. 1971: Obchod s dřívím v Praze ve 14.-17. století, Pražský sborník historický 6, 5-100.

Hollister-Short, G. 1990: Die Anfänge der Gestängewasserhaltung im mitteleuropäischen Bergbau, Der Anschnitt 42, 131-140.

Hong, S. - Candelone, J.-P. - Patterson, C. C. - Bourton, C. F. 1996: History of ancient copper smelting pollution during Roman and medieval times recorded in Greenland ice, Science 272, No. 5259, 246-249.

Hook, D. R. - Gaimster, D. R. M. (eds.) 1995: Trade and Discovery: The scientific study of artefacts from Post-medieval Europe and beyond, British Occasional Paper 109. London.

Husa, V. 1957: Uhlířské tovaryšstvo na Kutnohorsku ve 14. až 16. století, Středočeský sborník historický 1, 7-66.

Charvát, P. 1985: Zpracování železa v písemných pramenech českého středověku do počátku 14. století s přihlédnutím k výzkumu v Chýnici, Archeologické rozhledy 37, 181-185.

- 1992: Notes on the social structure of Bohemia in the 11th-12th century, PA 83, 372-384.

Charvátová, K. - Valentová, J. - Charvát, P. 1985: Sídliště 13. století mezi Malínem a Novými Dvory, o. Kutná Hora, Památky archeologické 76, 101-167.

Jäger, F. 1972: Entwicklung und Wandlung der Oberharzer Bergstädte, Giessener Geographische Schriften 25. Clausthal - Zellerfeld.

Janssen, W. 1987: Eine mittelalterliche Metallgiesserei in Bonn - Schwarzrheindorf, Beiträge zur Archäologie des Rheinlandes (Rheinische Ausgrabungen 27), 135-197.

Jaroš, Z. 1998: Staré vodní náhony v okolí Jihlavy a jejich využití při těžbě a zpracování rudy, in: Stříbrná Jihlava. Seminář K dějinám hornictví a důlních prací na Vysočině, Jihlava, 84-90.

Jontes, G. 1986: Materielles und geistiges Leben des 16. Jahrhunderts im Bergmarkt Vordernberg, in: Beiträge zur Eisengeschichtlichen Forschung in Österreich. Leobener grüne Hefte 6, Wien, 9-25.

Kempa, M. 1995: Die Verhüttungsplätze, in: M. Böhm et al. 1995: Beiträge zur Eisenverhüttung auf der Schwäbischen Alb. Forschungen und Berichte zur Vor- und Frühgeschichte in Baden - Württemberg 55, Stuttgart, 147-192.

Klappauf, L. 1991: Zur Bedeutung des Harzes und seiner Rohstoffe in der Reichsgeschichte, in: H. W. Böhme (Ed.): Siedlungen und Landesausbau zur Salierzeit 1, Sigmaringen, 211-232.

Klein, S. - Urban, H. - Stephan, H. - G. - König, A. - Bollingberg, H. - J. 1993: Archäologische und metallurgische Untersuchungen zur mittelalterlichen Bunt- und Edelmetallverarbeitung in Höxter und Corvey, in: H. Steuer - U. Zimmermann (ed.): Montanarchäologie in Europa, Sigmaringen, 291-301.

Kobelius, S. ed. 1998: Teofil Prezbiter: Diversarum Artium Schedula. Średniowieczny zbiór przepisów o sztukach rozmaitych. Kraków.

Kolektiv 1990: Erze, Schlacken und Metalle. Früher Bergbau im Südschwarzwald. Freiburger Universitätsblätter 109. Freiburg.

Komárek, K. 1954: Chemický výzkum slavníkovské tavírny kovů, Časopis Národního musea 123 - řada historie, 74-80.

- 1950: Dějiny dolování v rudním okrsku kutnohorském. Praha.

- 1955: Přehledné dějiny československého hornictví I. Praha.

- 1984: Kapitoly z dějin hutnictví barevných a drahých kovů I, Z dějin hutnictví 12, 62-73.

- 1988: Sláva a pád starého českého rudného hornictví. Příbram.

Kovalovszki, J. 1995: Bronzeschmelzofen und Giesserei aus der Arpadenzeit, Communicationes Archaeologicae Hungariae 1984-85, 225-254.

Krajíc, R. 1993: Středověká kovárna v Sezimově ústí - Novém Městě, Archaeologia historica 18, 391-417.

Krajíc, R. - Matoušek, V. 1985: Výzkum železářských pecí v Chýnici, okr. Praha - západ, Archeologické rozhledy 37, 170-177.

Kratochvíl, J. 1957-1966: Topografická mineralogie Čech I-VIII. Praha.

Kreps, M. 1970: První hamry na území českých zemí, Rozpravy NTM 39, 37-44.

Kudrnáč, J. 1971: Zlato v Pootaví. Písek.

- 1982: Rýžování zlata v Čechách, Památky archeologické 73, 455-485.

- 1984: Civilizační faktor zlata v historii českých zemí, Hornická Příbram ve vědě a technice, sekce G, 211-218.

- 1987: Archeologické výzkumy hornických stařin v povodí Litavky a středověkých zlatodolů u Čeliny, Vlastivědný sborník Podbrdska 38-39, 221-247.

- 1991: Dvacet let hornické archeologie v Čechách, Studie z dějin hornictví 21, 5-27.

- 1998: Strunkovice nad Blanicí od pravěku do novověku. Strunkovice nad Blanicí.

- 1999: Montánní archeologie a geologie, Archeologické rozhledy 51, 168-172.

Küster, H. - Rehfuess, K. - E. 1997: Pb and Cd concentrations in a southern bavarian bog profile and the history of vegetation as recorded by pollen analysis, Water, Air and Soil Polution, Vol. 100/3-4, 379-386.

Labuda, J. 1992: Materiálna kultúra z výskumu Kammerhofu v Banskej Štiavnici, Slovenská archeológia 40, 135-163.

- 2000: Pozoruhodné nálezy zo Starého mesta v Banskej Štiavnici, Archaeologia historica 25, 7-24.

Lohrmann, D. 1995: Frühe Nutzung von Wasserkraft im mittelalterlichen Eisengewerbe, Technikgeschichte 62, 27-47.

Ludemann, T. 1999: Zur Brennstoffversorgung im Bergbaurevier Sulzburg, Archäologische Nachrichten aus Baden 61/62, 131 - 138.

Ludwig, K.-H. 1997: Das "Mittelalterliche Hausbuch" und die Montangeschichte, Der Anschnitt 49, 114-122.

Majer, J. 1991: Po kovových stezkách dějin Československa. Příbram.

- 1996: Rozvojové a útlumové tendence v dějinách českého rudného hornictví, Hornická Příbram ve vědě a technice, sekce T, Příbram, nestr.

Málek, J. 1976: Vlivy hornictví na lesy na příkladu Jihlavska a Pelhřimovska, Dějiny věd a techniky 9, 145-159.

Martínek, J. ed. 1988: Latinitatis Medii Aevi lexicon Bohemorum 11. Praha.

Maur, E. 1981: K jednomu problému českého středověkého železářství, Z dějin hutnictví 10, 26-45.

- 1986: Počátky žďárských a přibyslavských hamrů, Z dějin hutnictví 15, 42-54.

McDonell, G. 1993: The Crift Farm Tin Project. First interim report, Journal of the Trevithick Society 20, 48-50.

Meduna, P. 1993: K rekonstrukci vnitřní struktury hradské organizace Přemyslovců v severozápadních Čechách, in: Lokalne ośrodki władzy państwowej w XI-XII wieku w Europie Środkowo-Wschodniej, Wrocław, 91-108.

Mihok, L'. - Pribulová, A. - Labuda, J. 1998: Výroba stredovekých baníckych želiez, Archaeologia historica 23, 493-518.

Molenda, D. 1978: Inwestycje produkcyjne i kulturalne w miastach górniczych Europy Środkowo-wschodniej w XIII-XVII w., Kwartalnik Historii Kultury Materialnej, 15-27.

Morávek, P. et al. 1992: Zlato v Českém masívu. Praha.

Muk, J. - Hus, M. 1985: Objev pozdně středověké pece mincovny v Jáchymově, Archaeologia historica 10, 235-237.

Müller, D. 1999: Ein Hangkanal im Sulzbachtal - Beobachtungen zur Infrastruktur des Riesterbergwerkes, Archäologische Nachrichten aus Baden 61/62, 45 - 60.

- 1994: Hornická sídliště. Příspěvek ke studiu středověkého neagrárního osídlení, Mediaevalia Archaeologica Bohemica 1993, Památky archeologické - Supplementum 2, 158-170.

- 1998: Rozbor metalurgických nálezů z Náměstí Svobody v Sušici, Sborník Západočeského muzea v Plzni - Historie 14, 135-138.

- 2000a: Klasifikace povrchových stop po zaniklé těžbě surovin (Příspěvek k metodice povrchového průzkumu): http//www.kar.zcu.cz/texty/Novacek1993.htm

- 2000b: Výroba a zpracování kovů na sídlišti u sv. Petra na Poříčí v Praze, Archaeologica Pragensia 15, 219-230, 233-241.

- v tisku: K počátkům užití plamenných pecí v kovolitectví (Interpretace staroegyptských nálezů v Kermě a v Qantiru - Piramesse), Archeologia technica - Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami 13, Brno.

Novák, J. 1984: Vývoj dolování drahých a barevných kovů na severní Moravě do konce 16. století, Hornická Příbram ve vědě a technice, Sekce H, 265-271.

- 1988: Měkké dolování zlata na řece Opavě, Studie z dějin hornictví 20, 37-55.

Obst, P. - Rous, P. 1999: Zaniklý hornický areál s tvrzí na vrchu Vysoká u Šlapanova, in: Dolování stříbra a mincování v Jihlavě. Sborník příspěvků ze semináře, Jihlava 10.9.1999, Jihlava, separát.

Opravil, E. 1986: Paleobotanické expertízy, in: V. Souchopová: Hutnictví železa v 8.-11. století na západní Moravě, Praha, 89-93.

von Osten, S. 1998: Das Alchemistenlaboratorium Oberstockstall. Ein Fundkomplex des 16. Jahrhunderts aus Niederösterreich. Monographien zur FrüHrsgeschichte und Mittelalterarchäologie 6. Innsbruck.

Parma, J. B. 1961: K otázce rýžování zlata v Čechách v době předhusitské, Sborník pro dějiny přírodních věd a techniky 6, 152-160.

Pleiner, R. 1953: Železářská dílna z mladší doby hradištní ve sklepení Betlémské kaple, Památky archeologické 44, 369-388.

- 1969: Středověké sídliště s kovárnami u Mutějovic, Památky archeologické 60, 533-571.

- 1971: Archeologický výzkum středověkých železáren u Radětic, Vlastivědný sborník Podbrdska 5, 42-63.

- 1982: Technika kovářské výroby, in: M. Richter: Hradištko u Davle. Městečko ostrovského kláštera, Praha, 268-287.

- 1991a: Die Technik der Schmiede im mittelalterlichen Prag, Archaeologica Pragensia 11, 239-287.

- 1991b: Bemerkungen zur einigen Schmelzversuchen in frühmittelalterlichen Rennöfen in der Tschechoslowakei, in: Experimentale Archäologie, Oldenburg, 323 - 329.

- 2000: Iron In Archaeology. The European Bloomery Smelters. Praha.

Priesner, C. 1996: Chemische Technik bei Handwerkern und Alchemisten im Mittelalter, in: U. Lindgren (Ed.): Europäische Technik im Mittelalter 800 bis 1200, Berlin, 277-286.

Profantová, N. 1998: Časně slovanská licí pánvička z Kadaně, Archeologické rozhledy 50, 433-435.

Ratkoš, P. 1974: Vznik a začiatky banských miest na Slovensku, Historické štúdie 19, 33-58.

Rehren, T. 1996: Alchemy and fire assay - An analytical approach, Journal of the Historical Metallurgy Society 30/2, 136-142.

- 1999: Archäometallurgische Untersuchung des Zinktäfelchens, in: Fellmann, R. et al.: Das Zinktäfelchen vom Thormebodewald auf der Engelhalbinsel bei Bern und seine keltische Inschrift, Archäologie im Kanton Bern - Archéologie dand le canton de Berne, Vol. 4B, 133 - 175.

Richter, M. 1981: Zaniklá hornická osada u Klínce, Praehistorica 8 - Varia archaeologica 2, 301-306.

Richter, M. - Smetánka, Z. 1983: Archeologie a studium středověké řemeslné výroby, Archaeologia historica 8, 11-26.

Richterová, J. 1991: Výrobní činnost na východním okraji agrárního zázemí středověké Prahy, Archaeologica Pragensia 11, 159-186.

Rous, P. 1998: Středověké hornické sídliště neznámého jména u Havlíčkova Brodu na k. ú. Termesivy, in: Stříbrná Jihlava. Seminář K dějinám hornictví a důlních prací na Vysočině, Jihlava, 102-115.

Sakařová-Malá, A. 1974: Několik poznámek k rýžování zlata v 16. století, Studie z dějin hornictví 5, 43-64.

Shepherd, D. J. 1997: The Ritual Significance of Slag in Finnish Iron Age Burials, Fennoscandia archeologica 14, 13-22.

Schäfer, H. - Ansorge, J. 1995: Graphitschmelztiegel des 13. Jahrhunderts aus dem oberen Donauraum in Greifswald, Bodendenkmalpflege in Mecklenburg - Vorpommern 1994, 171-190.

Schuler, T. 1994: Von Alchimisten, Amuletten und Berggeistern: Agricola und das Prinzip "Erfahrung", in: B. Ernsting (Ed.): Georgius Agricola - Bergwelten 1494-1994, Chemnitz - Bochum, 108-111.

Schulze, M. 1982: Die Wüstung Wülfingen am Kocher, Jahrbuch des Römisch - germanisches Zentralmuseums Mainz 23-24/1976-77, 154-211.

Schutkowski, H. 1999: Mittelalterliches Schadstoffrisiko - das Beispiel der Sulzburger Bergleute, Archäologische Nachrichten aus Baden 61/62, 114 - 117.

Schwabenicky, W. 1987: Mittelalterliche Bergbaureste und Verhüttungsplatz in der Gemarkung Etzdorf - Gersdorf, Kr. Hainichen, Ausgrabungen und Funde 32, 48-51.

- 1991: ... war einst eine reiche Bergstadt. Archäologische Forschungen zum hochmittelalterlichen Montanwesen im Erzgebirge und Erzgebirgsvorland. Mittweida.

Smettan, H. W. 1995: Archäoökologische Untersuchungen auf dem Albuch, in: Böhm, M. et al.: Beiträge zur Eisenverhüttung auf der Schwäbischen Alb. Forschungen und Berichte zur Vor- und Frühgeschichte in Baden - Württemberg 55. Stuttgart.

Smith, R. 1996: An Analysis of the Processes for Smelting Tin, in: P. Newmann (ed.): The Archaeology of Mining and Metallurgy in South-west Britain, Mining History: Bulletin of Peak District Mines Historical Society, Vol. 13, No. 2, 91-99.

Speier, M. - Pott, R. 1995: Paläobotanische Untersuchungen zur Entwicklung prähistorischer und historischer Waldfeldbausysteme im Lahn-Dill-Bergland, in: B. Pinsker (Ed.): Eisenland. Zu den Wurzeln der nassauischen Eisenindustrie, Wiesbaden, 235-256.

Svoboda, K. 1998: Příspěvek k historii dolování stříbra v kutnohorském rudním revíru, in: Stříbrná Jihlava. Seminář K dějinám hornictví a důlních prací na Vysočině, Jihlava, 4-20.

Stehlíková 1983a: Pražské zlatnické dílny v 15. století, Archaeologia historica 8, 267-285.

- 1983b: Pražští zlatníci v letech 1400-1471, Staletá Praha 14.

- 1984: Exkurs 2: Zpracovatelé kovů v přemyslovské Praze, in: H. Ječný a kol.: Praha v raném středověku, Archaeologica Pragensia 5/2, 263-272.

Steuer, H. 1993: Bergbau auf Silber und Kupfer im Mittelalter, in: H. Steuer - U. Zimmermann (Ed.): Alter Bergbau in Deutschland, Stuttgart, 75-91.

Suhling, L. 1976: Der Seigerhüttenprozess. Die Technologie des Kupferseigerns nach dem frühen metallurgischen Schriftum. Stuttgart.

Svensson, E. 1997: Forest Peasans. Their Production and Exchange, in: H. Andersson - P. Carelli - L. Ersgard (eds.): Visions of the Past. Trends and Traditions in Swedish Medieval Archaeology, Stockholm, 539-556.

Szydlowski, J. 1993: Mittelalterliche Erzbergbau in Oberschlesien und seine Bedeutung für örtliche Besiedlung, in: H. Steuer - U. Zimmermann (Ed.): Montanarchäologie in Europa, Sigmaringen, 362-372.

Šimon, Z. 1974: "Bergbüchlein" Rüleina von Calv v českém překladu z 2. poloviny 16. století, Studie z dějin hornictví 5, 207-223.

Šmahel, V. 1993: Husitská revoluce 1. Doba vymknutá z kloubů. Praha.

Tauber, J. 2000: Archäologie und Naturwissenschaften. Das Beispiel der eisenarchäologischen Forschungen in der Nordwestschweiz, in: Jaritz, G. (Ed.): History of Medieval Life and the Sciences, Wien, 117 - 135.

Tomas i Morera, E. (Ed.) 1995: La farga catalana en el marc de l´arqueología siderúrgica. Andorra.

Tomášek, M. - Starý, J. 1999: Čáslavsko - pozůstatky montánní činnosti, zpráva o stavu výzkumu, in: Dolování stříbra a mincování v Jihlavě. Sborník příspěvků ze semináře, Jihlava 10.9.1999, Jihlava, separát.

Turek, R. 1956: Po stopách libické mincovny, Numismatické listy 11, 164-166.

Urban, J. ed. 1981: J. Mathesius: Hornická postila s Krátkou jáchymovskou kronikou (Norimberk 1564). Praha.

Valentová, J. 1989: Kutná Hora. In: Výzkumy v Čechách 1986-1987, Praha, 92.

Vařeka, P. 1997: Železářský výrobní areál ze 12. století ve Slivenci, Archaeologica Pragensia 13, 121-129.

- 1998: Typologie povrchových tvarů vzniklých těžbou rud a jejich časové zařazení, Studie z dějin hornictví - Agricolovi žáci 27, 81-89.

- 1999: Etapovitost těžby na lokalitě Ludvíkov, Studie z dějin hornictví 28, 15-23.

Vellev, J. 1977: Stobning af middelalderens kirkeklokker, Hikuin 3, 231-256.

Verraes, G. 1987: L'origine et la survivance des techniques mini res a travers les <201>ges, in: Mines et métallurgie en Gaule et dans les provinces voisines, Paris, 307-323.

Veselý, J. - Almquist-Jacobson, H. - Miller, L. et al. 1993: The history and impact of air pollution at Čertovo Lake, south-western Czech Republic, Journal of Paleolimnology 8, 211-231.

Vitouš, P. ed. 1974: Lazar Ercker: Kniha o prubířství. Praha.

Waldhauser, J. 1989: Montánní archeologický výzkum zlatodolů v Kašperských Horách v r. 1988, Hornická Příbram ve vědě a technice, sekce H, 107-123.

- 1991: Úpravna zlatých rud ze 14. století u Kašperských Hor v Pošumaví / ČSFR, Hornická Příbram ve vědě a technice, sekce H, 1-11.

Waldhauser, J. - Daněček, V. - Nováček, K. 1993: Eine hochmittelalterliche Aufbereitungsanlage für goldhaltige Erze im Bergbaurevier von Kašperské Hory (Bergreichenstein) in Böhmen, in: H. Steuer - U. Zimmermann (Ed.): Montanarchäologie in Europa, Sigmaringen, 391-400.

Walcher, C. 1997: Mittelalterliche und neuzeitliche Schmelztiegel aus Wien I, Beiträge zur Mittelalterarchäologie in Österreich 13, 151-180.

West, S. - Charman, D. J. - Grattan, J. P. - Cherburkin, A. K. 1997: Heavy metals in holocene peats from southwest England: Detecting mining impacts and atmospheric pollution, Water, Air and Soil Polution, Vol. 100/3-4, 343-353.

Westermann, E. 1984: Aufgaben künftiger Forschung: Aus den Diskussionen der Ettlicher Tagung, in: W. Kroker - E. Westermann (Ed.): Montanwirtschaft Mitteleuropas vom 12. bis zum 17. Jahrhundert. Der Anschnitt - Beiheft 2, Bochum, 205-212.

Willms, Ch. 2001: Mittelalterliche Eisenproduktion im Rheinischen Schiefergebirge, Archäologie in Deutschland, 34 - 38.

Winter, Z. 1906: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a XV. století. Praha.

Zárybnický, M. 1987: K montánně archeologickému výzkumu úpraven na cínovou rudu v Horním Slavkově 1980-1985, in: Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami, Brno, 236-245.

- 1992: Antropogenní útvary u Klínce a Všenor, Studie z dějin hornictví 22, 47-54.

Ziegenbalg, M. 1984: Aspekte des Markscheidewesens, in: W. Kroker - E. Westermann (Ed.): Montanwirtschaft Mitteleuropas vom 12. bis zum 17. Jahrhundert. Der Anschnitt - Beiheft 2, Bochum, 40-49.

1. Studie vznikla rozpracováním úvodního tématického referátu předneseného v září 2000 na XXXII. konferenci archeologie středověku v Čáslavi, který byl doplněn obdobným přehledem stavu výzkumu na Moravě (Mgr. R. Zatloukal) a na Slovensku (Dr. J. Labuda). Proto se i předložený text omezuje na situaci v Čechách, byť je zřejmé, že oddělení zejména moravské problematiky je z historického i ložiskově - geologického hlediska umělé. Za konzultace a připomínky k textu děkuji prof. dr. R. Pleinerovi, DrSc. a Mgr Petru Kočárovi.

2. Bez nároku na úplnost jmenujme Pleiner 1969; Hejna 1974; Sedláčková 1977; Hejna 1983; Gabriel - Rusó 1989; Bubeník - Velímský 1986, 46, 48; Krajíc 1993; Kašpar - Vařeka 1999; Hošek - Prostředník - Benešová 1999. Značná část těchto publikací však má charakter pouze předběžné informace.

3. Hutnické strusce, stejně jako všem artefaktům, byly vlastní i určité symbolické významy, které v některých kulturách přerůstaly až do rituální funkce (např. Shepherd 1997).

4. Proti tradiční představě o typicky středověké otvírce úklonnými jámami stojí názor J. Nováka, podložený rozborem písemných pramenů 13. a počátku 14. století, o běžném užívání svislých hlavních jam s rozrážkami a systémem hloubení z úrovně 1. patra (Novák 1984, 268-269). V Kutné Hoře tento způsob otvírky dominuje vzhledem ke specifické stratigrafii ložiska (Svoboda 1998). Průzkum souvislých důlmích celků umožňuje odhadnout vzájemný poměr dobývacích a nětěžních (přístupových, odvodňovacích, popř. větracích) děl: i při minimalizaci neproduktivních částí dolu, která je pro středověk typická, dosahovaly netěžní úseky 80-90 % z celkové délky chodeb! (Ancel et al. 1992, zvl. 429n.).

6. Např. podzemní přečerpávací komora s vodním kolem o průměru více než 5 m v Goslaru - Rammelsbergu (Bartels 1996, 242) či 8 km dlouhý náhon (s průměrným sklonem jen 0,8 promile) v Jihlavě, vybudovaný zřejmě v 70.-80. letech 14. století (Jaroš 1998). Rozvoj hornických vodních děl a aplikace vodního pohonu strojů (zejména u vodotěžních zařízení) tam, kde to podmínky umožňovaly, se dnes ve střední Evropě klade běžně do 14. století (např. Szydlowski 1993, 371) či dokonce 2. poloviny 13. století (Müller 1999). Čerpací stroje se - ovšem pouze podle písemných pramenů - v českém i středoevropském prostředí rozšířily až v 1. polovině 16. století (Kořan 1955, 134-135; Hollister - Short 1990). Škoda, že tento závěr zatím nebylo možno konfrontovat s dendrochronologickým datováním nalezených součástí (Bartoš 1999).

7. K tomu přehledně Pleiner 2000, 282 - 284. Nejstarší doklady této v podstatě vysokopecní technologie výroby surového železa jsou nyní v některých částech západní Evropy (Porýní, Švábsko, severní Švýcarsko, jihoalpské oblasti, střední Švédsko) datovány už do 13. století, a jak naznačují nálezy v Metzingen ve východním Švábském Albu z 11. století (Kempa 1995, 189-192) či v Kippenheimu jižně od Schwarwaldu (Pleiner 2000, 255) nejsou vyloučeny její ještě starší počátky. Vznik a rozvoj nové technologie byl nepochybně podmíněn - vedle vhodného typu rudy, konstrukčních změn pecí a zavedení zkujňovacích výhní - také uplatněním vodní energie při pohonu dmychadel. Ta umožňovala dosahovat vyšších teplot při redukčním procesu, nutných pro výrobu silně nauhličeného železa za současného vzniku lehké alkalickosilikátové strusky. První jednoznačné historické doklady o užití vodního pohonu v železářství pocházejí z 1. poloviny 12. století. Vazba hutí na vodní toky je ovšem sledovatelná ještě mnohem dříve - již v pozdně antickém období. Novým podnětem do diskuse o možném uplatnění vodního pohonu při zpracování rud již ve starověku je reinterpretace nálezu mlecího zařízení v areálu římských zlatodolů v Dolaucothi (Burnham 1997). D. Lohrmann upozornil na specifickou skupinu železářských hutí v Burgundsku a Katalánii, označovaných v pramenech pojmem "fabrica", které již byly velmi pravděpodobně většími železárnami na vodní pohon. Jejich existence se odráží v mnoha místních jménech z 9.-11. stol. ve Francii a na Iberském poloostrově (Lohrmann 1995, 31-38). Jaký byl výrobní program těchto konkrétních hutí, zda to bylo převážně kujné či v některých případech již surové železo, ovšem zatím není známo (ke katalánskému železářství zejména Tomas i Morera ed. 1995). V našem prostředí neměl výraz "fabrica" ve 13. století tak úzce specializovaný význam (Martínek ed 1988, 557-558), v jasné souvislosti se zpracováním železa se objevuje až v Ius Regale Montanorum (termín zde překládán jako kovárna - Bílek ed. 1978, 71, $4).

9. V této souvislosti je třeba se podrobněji zastavit u interpretace hutnického pracoviště ze 13. století, zkoumaného v 50. letech 20. století u Radětic na Příbramsku. Autor výzkumu R. Pleiner ho interpretoval jako železárnu, která byla v časovém odstupu od zániku, až v 15. století, překryta odvaly s odpadem po mechanické úpravě polymetalických rud (Pleiner 1971). Později sám naznačil nutnost revize této interpretace ve prospěch neželezné (stříbrné) hutě (Pleiner - Kořan - Kučera - Vozár 1984, 54 - 55), v nové syntéze však setrvává na původním výkladu (Pleiner 2000, 188). Radětický výrobní areál se nachází v těsné blízkosti žilných výchozů polymetalického ložiska Pb - Ag - Cu rud s vyvinutým oxidačním pásmem, v němž byly, jak je v těchto případech obvyklé, plně dostupné i železné rudy (goethit, hematit, limonit, patrně i magnetit). Není tedy snadné rozhodnout, na jakou produkci byla huť zaměřena, pokud navíc ani publikované analýzy archeometalurgických nálezů, zejména strusek, nemohou být podkladem pro jakékoliv jednoznačné závěry. Souhrnně lze říci, že pro analyzované strusky (které pocházely přímo z odpadních hald u jednotlivých pecí a jejichž souvislost s hutnickým horizontem je nepochybná) byl charakteristický výrazně nižší obsah oxidů železa než je obvyklé u strusek z přímé výroby železa (15 - 27%) a naopak vyšší podíl SiO₂ (kolem 40%) a Al₂O₃ (mezi 10 - 25%). Podobné paušální chemické složení mají strusky z hutnění polymetalických rud (z mnoha dostupných analýz např. Kolektiv 1990, 162; Eckstein - Rehren - Hauptmann 1994; 123). Z neželezných kovů byl ve struskách zjišťován bohužel pouze obsah mědi, který byl ve dvou vzorcích výrazný (1,9 a 5,7%), v ostatních sedmi minimální. Na některých dalších struskách na odvalech byla ovšem makroskopicky pozorována vrstva sekundárních minerálů mědi, z haldy pak byly získány také dva kusy surového olova (s příměsí Sb, Cu, Sn a s 0,1% Ag). Ani mineralogické složení radětických strusek není typické pro hutnické odpady z přímé výroby železa: strusky obsahují nejen fayalit (Fe₂SiO₄) a wüstit (FeO), což jsou strukturní fáze běžné prakticky ve všech druzích hutnických strusek - železných i neželezných - vznikajících při teplotním režimu do 1200^OC (ponechme stranou otázku, zda tomu tak je v důsledku přirozeného obsahu či záměrného přidávání železné rudy do neželezné vsádky). Ve všech popisovaných vzorcích však byly výrazně přítomny také melility (Pleiner 1971, 50 uvádí jejich podíl konkrétně jen u dvou vzorků: 20 a 30 - 40%); tyto vyšší křemičitany Ca, Al, Fe, Mg, (Na, K) jsou typickou komponentou strusek pocházejících z nepřímé výroby železa a z neželezné metalurgie, charakteristické jsou i pro některé typy žáruvzdorných výmazů pecí (např. Bachmann 1982, 15). Podle publikované analýzy nebyly v radětických haldách vzácné ani plně sklovité strusky bez obsahu fayalitické krystalizace, tvořené pouze melilitem ve skleněné matrici, což jsou typy strusek, které při přímé výrobě železa vznikají jen zcela ojediněle a náhodně (jejich vznik je v rozporu s chemickým principem přímého procesu). Pochybnosti o zaměření pracoviště na výrobu kujného železa, které vyplývají z těchto charakteristik metalurgických nálezů, mohou rozptýlit nové, úplnější rozbory; zatím se však zdá být pravděpodobnější souvislost hutě 13. století v Raděticích se zpracováním polymetalických rud.

10. Celní sazebník hradišťského kláštera: CDB IV, 188, 344: 23-25; později např. CIM II, 213, 458, 599, 1364.

12. O kupelaci podrobně Bayley - Eckstein 1996; k eventualitě středověké znalosti jiného postupu, tzv. Pattinsonova procesu Bachmann 1993, 36.

13. G. Agricola (Ježek - Hummel ed. 1933, 340) popisuje zolovňovací tavbu jako "od starodávna" běžně užívaný postup.

14. Popis amalgamace u Theophila z doby kolem r. 1120: Kobelius ed. 1998, 82-83, srov. však již nálezy rtuti v Haithabu: Drescher 1983, 187; u nás až v areálech úpraven zlata na Kometě na Písecku a v Žampachu u Jílového: Fröhlich 1992, 15. Zatím ojedinělé jsou domácí doklady předmětů pozlacených formou amalgámu: Kudrnáč 1998, 50.

15. Nejpodrobněji, v širokém kontextu srovnávací mytologie, se touto problematikou zabýval Eliade 2000. Znamenitým příkladem magie ve spojení s metalurgií je Theophilovo sugestivní líčení výroby tzv. španělského zlata - Kobelius ed. 1998, 92 - 93; zmínky o magických praktikách uvádí např. ještě Mathesius: Urban ed. 1981, 103 a jinde. V českém prostředí byla velmi oblíbená hornická příručka ”Bergbüchlein” od Rüleina von Calv (Colbus) z konce 15. století, v níž se ještě výrazně odráží komplex archaických mytologických představ o rudách a metalurgii (Šimon 1974).

16. Modelový příklad prostorového uspořádání přímé výroby železa nabízí nálezová situace 11. - 13. století v oblasti Lahn - Dill v Porýní, nasvědčující cyklickému, každoročnímu posunu jedné železárny po obvodu jednoho sídelního areálu. Návrat na dřívější stanoviště byl zřejmě možný až po regeneraci lesního porostu. Ruda byla dovážena z cca 15 km vzdáleného ložiska (Willms 2001, 37). Princip "ruda jde za dřevem" je u přímé výroby dokládán častěji (např. v raně středověkých železárnách v bazilejském kantonu: Tauber 2000, 127).

17. Klasickým příkladem je harcká raně středověká rezidence Düna, v jejímž zázemí byla provozována výroba a zpracování železa, hutnění kyzů a polymetalických rud a rafinace stříbra (Brockner 1989a).

18. Tato hypotéza dobře koresponduje se zjištěními z jiných evropských zemí. V pozdně středověké Anglii obvykle nebyl rýžovník pracující na aluviálních ložiscích cínu vyčleněn ze zemědělské komunity. Jeho dolování bylo málo specializovanou, vedlejší výdělečnou činností, omezující se na dobu vegetačního klidu a dobu mezi setím a žněmi. Mezi těmito příležitostnými horníky ovšem byly značné majetkové a sociální rozdíly, což umožňuje se domnívat, že někteří z nich přešli z kategorie osobně pracujících těžařů do skupiny vlastníků rýžovacích polí a organizátorů práce na nich (Blanchard 1972; týž 1974; Hatcher 1974).

19. Nejstarší zprávy, které indikují znalost racionálních pěstebních postupů, se v našich zemích objevují až v 15. století: z konce 15. století jsou známy první příkazy týkající se zachovávání výstavků (semenných stromů), zmínka o pravidelném sedmiletém obmýtí ve výmladkovém lužním lese pochází z jižní Moravy z roku 1414 (Nožička 1957, 43, 53).

20. Poznatek o dostatku volného času odpovídá ustanovení horního zákoníku Václava II. o pracovní době: den byl rozdělen do čtyřech šestihodinových směn, horník však nesměl absolvovat dvě směny po sobě a byl tedy nucen dvakrát denně na 6 hodin vyfárat (Pošvář 1978, 20).

22. U nás zůstává dosud nepublikována unikátní dílna na výrobu hornických svítidel v Kutné Hoře (Valentová 1989).