TRADICE KULTURY ZVONCOVITÝCH POHÁRŮ NA POHŘEBIŠTI V HOLEŠOVĚ   Ladislav Šmejda

Katedra archeologie ZČU v Plzni e-mail: smejda@kar.zcu.cz

OBSAH:
 

1. ÚVOD

2. ORIENTACE A POLOHA POHŘBŮ

3. PORUŠENÉ HROBY

4. POHŘEBNÍ PŘÍDAVKY

4.1. Kančí kly

4.2. Kamenné hroty šípů

4.3. Nátepní destičky

4.4. Měděné dýky

5. ZÁVĚR

6. LITERATURA
 

SEZNAM OBRÁZKŮ:

Obr. 1. Poloha hrobů kultury zvoncovitých pohárů.
Obr. 2. Poloha hrobů s orientací v intervalu ±25° od poledníkového směru (modré) ve vztahu k hrobům KZP (červené).
Obr. 3. Plocha pohřebiště rozdělená Thiessenovými polygony na základě středů hrobových jam. Modře vyznačeny polygony, obsahující hroby s orientací v intervalu ±25° od poledníkového směru, červeně hroby KZP.
Obr. 4. Porušení nálezového celku mladším hrobem (žlutě) a doklady sekundárního otevření hrobu šachtou (modře). Hroby KZP jsou vyznačeny červeně.
Obr. 5. Distribuce kančích klů (modře).
Obr. 6. Distribuce kamenných hrotů šípů (modře).
Obr. 7. Poloha hrobů s keramikou skupiny Chłopice – Veselé (modré) vzhledem k hrobům KZP (červené).
Obr. 8. Souhrnný přehled nálezů nátepních destiček z holešovského pohřebiště (podle Ondráčka – Šebely 1985). Předměty jsou označeny čísly hrobů.
Obr. 9. Souhrnný přehled nálezů měděných dýk z holešovského pohřebiště (podle Ondráčka – Šebely 1985). Předměty jsou označeny čísly hrobů.
 

1. ÚVOD

Rozsáhlé pravěké pohřebiště, nacházející se na katastru obce Holešov (okr. Kroměříž), bylo poprvé zkoumáno roku 1950. Terénní práce, prováděné jihozápadně od obce v trati „Zdražilovsko“, narušily asi 35 hrobů. Tehdejší správce Městského muzea v Holešově B. Struhala zde v trase odvodňovacích kanálů provedl dokumentaci zachycených hrobů a hned následujícího roku svá zjištění publikoval. Pohřby datoval v souladu s tehdejším klasifikačním systémem do starší doby bronzové. Ačkoliv byly původně přiřazeny k únětické kultuře, některé nálezy jasně ukazovaly na souvislost s pozdními skupinami kultury se šňůrovou keramikou (Struhala 1951).

O několik let později byla na základě podobných nálezů z jihozápadního Slovenska vyčleněna nová kulturní jednotka – tzv. nitranská skupina (Točík 1956; 1963). Krátce nato rozpoznal její přítomnost na východní Moravě J. Ondráček, který do náplně této skupiny zahrnul mimo jiné i materiál z Holešova (Ondráček 1963). Vzhledem k rozsáhlosti a specifičnosti dnes známého pramenného materiálu se nyní v odborné terminologii preferuje spíše pojem nitranská kultura (např. Bátora 1991).

Terénní výzkum holešovského pohřebiště pokračoval počínaje rokem 1964 pod vedením J. Ondráčka, který v následujících sedmi sezónách odkryl zbytek pohřebiště. Cílem tohoto výzkumu bylo získat empirický materiál k doposud málo známé etapě kulturního vývoje moravského pravěku. Celkem se na ploše o rozloze kolem půl hektaru podařilo prozkoumat 430 hrobů (z toho 2 žárové, ostatní kostrové), datovaných do závěru eneolitu a starší doby bronzové.

Chronologický vývoj pohřebiště lze zhruba nastínit ve čtyřech fázích. Nejstarší jsou jednoznačně hroby kultury zvoncovitých pohárů, dále je možné v materiálu identifikovat několik typických nádob kultury Chłopice-Veselé. Naprostá většina pohřbů není vybavena keramikou a na základě ostatních nálezů se řadí do dalšího vývoje tzv. epišňůrového kulturního okruhu. Oproti vlastní nitranské kultuře známé ze slovenských lokalit se však pohřební výbavy v určitých rysech liší. S nejmladší fází pohřbívání lze patrně spojit hroby obsahující keramiku již únětického charakteru.

Po předběžné kratší studii J. Ondráčka (1972) byla první etapa výzkumu lokality uzavřena vydáním nálezového katalogu (Ondráček – Šebela 1985), doplněného řadou expertních posudků. Tento článek si klade za cíl upozornit na některé důležité závěry prvotního zhodnocení a rozvést šířeji jejich důsledky.

Otázky kulturního zařazení keramických nálezů již byly v literatuře na několika místech diskutovány (Peška – Šebela 1992; Benkovsky-Pivovarová 1998), zaměřím se zde proto na několik dalších charakteristických rysů pohřebiště, na které poprvé upozornil J. Ondráček (1972).
 

2. ORIENTACE A POLOHA POHŘBŮ

Jedním z typických rysů pohřebního ritu jednotlivých kultur mladšího eneolitu a starší doby bronzové ve střední Evropě je orientace hrobových jam. Pro každou z kultur tohoto přechodného období je příznačná jak orientace, tak i určité polohy kostrových pohřbů (Häusler 2000), přičemž v některých případech lze pozorovat významné odchylky od obvyklých norem (Müller 1998). Tyto odlišnosti mohou mít velký význam pro definování vztahů mezi entitami, nazývanými obvykle archeologická kultura či skupina.

Holešovské pohřebiště poskytuje k této problematice řadu zajímavých pozorování, které se pokusím na tomto místě přesněji popsat. Zmíněný pohřební areál byl podle skutečností zjištěných terénním výzkumem založen v době kultury zvoncovitých pohárů (KZP). Tuto komponentu tvoří deset hrobů (8 kostrových a 2 žárové), jasně identifikovatelných především podle pohřební výbavy, ale v případě kostrových pohřbů rovněž podle typické severojižní orientace a polohy koster rozlišené podle pohlaví (Havel 1978). Hroby KZP tvoří zhruba tři menší skupiny, ležící v severní polovině pohřebiště. Shluky hrobů jsou seřazeny na pomyslné linii směřující od severu k jihu. Nejjižnější, nejvíce rozvolněnou skupinu tvoří hroby I – IV, střední skupinu hroby V – VIII a konečně severní skupinu na samém okraji areálu hroby IX a X (obr. 1). Lze důvodně předpokládat, že běžnou součástí hrobů KZP byl mohylový násep (jenž mohl časem absorbovat další pohřby) nebo jiné výrazné označení na povrchu (Neustupný – Smrž 1989).

J. Ondráček si povšiml (1972, 171), že některé mladší hroby mají podobnou orientaci a rovněž některé shodné prvky výbavy, jako hroby KZP. Podobná situace byla zjištěna rovněž u nejstarší skupiny hrobů na slovenské lokalitě ze starší doby bronzové v Jelšovcích (Bátora 1986, 264). Kromě studia formálních shod artefaktů se zde nabízí zajímavá otázka prostorové korelace zmíněných pohřbů v rámci celého areálu. Pokud lze toto pozorování skutečně empiricky doložit, jedná se o pozoruhodný jev, neboť hrobové jámy na pohřebištích epišňůrového přikarpatského kulturního okruhu jsou obvykle orientovány ve směru východ – západ. Na základě informací publikovaných v nálezovém katalogu (Ondráček – Šebela 1985) je možné zmíněné pozorování upřesnit.

Časově nejblíže by měly mít k hrobům KZP objekty kultury Chłopice – Veselé. Nepočetné hroby, obsahující typickou keramiku této kultury, tvoří na holešovském pohřebišti rovněž zajímavou konfiguraci. Jejich uspořádání se zdá být v přímém strukturálním protikladu k hrobům KZP. Oproti hrobům KZP, orientovaným poledníkovým směrem a řazeným v pásu stejné orientace, vyznačují se hroby jednoznačně zařaditelné ke kultuře Chłopice – Veselé orientací rovnoběžkovou a umístěním v pomyslném pásu opět rovnoběžkové orientace (obr. 7). Pásy obsahující hroby obou kultur jsou tedy navzájem přibližně kolmé a navíc se v oblasti nejstaršího jádra areálu kříží. Ačkoliv toto uspořádání může při tak malé četnosti hrobů poměrně snadno vzniknout náhodou, nelze tu vyloučit snahu o záměrné strukturování pohřebního areálu. Podobné otázky, související s možností postupného budování rituálního prostoru pohřebního areálu v dlouhodobé perspektivě (podle určitých pravidel platných pro zúčastněné komunity) jsou v současné době málo rozpracované, zaslouží si však další intenzivní studium.

Množina hrobů s keramikou kultury Chłopice – Veselé tedy neobsahuje žádný hrob, orientovaný ve směru S - J. Přesto bude zajímavé zaměřit se na hroby s touto orientací, přestože absence keramiky v jejich výbavách ztíží jejich přesné kulturní zařazení. Pokud vyjádříme orientaci kraniální části pohřbů KZP jejich azimutem ve stupních, dostaneme hodnoty, odchylující se maximálně o 15° od poledníkového směru (tab. 1). Určitý problém však působí publikované údaje, orientace je vztahována v naprosté většině případů k lebce, nikoliv k hrobové jámě samotné. Lze však předpokládat, že případné rozdíly nebudou větší, než 5 – 10°. Nyní můžeme snadno na plánu pohřebiště identifikovat mladší hrobové jámy, spadající svou orientací do téhož intervalu, jako hroby KZP. Protože kromě již zmíněné nejistoty musíme počítat i s dílčími nepřesnostmi, vzniklými při měření azimutu v terénu, rozšířím zkoumaný interval ±15° o dalších deset stupňů na každou stranu od poledníkového směru (tedy celkem na ±25° včetně). Lze předpokládat, že tento rozsah by měl pokrýt případné chyby či nejistoty měření i náhodnou variabilitu obsaženou v samotných pramenech.
 

Tab. 1.  Základní deskripce pohřebního ritu KZP na holešovském pohřebišti (podle Ondráčka – Šebely 1985 a Stloukala 1985).

Stanovenému kritériu odpovídá v katalogu 12 hrobů mladších, než kultura zvoncovitých pohárů (tab. 2). Po jejich vynesení do plánu pohřebiště vidíme, že severojižní orientace je typická skutečně jen pro severní část areálu (obr. 2). Tyto hroby se navíc často nachází v nevelké vzdálenosti od pohřbů KZP. Pouze v jediném případě (hrob 11) nacházíme sledovanou orientaci poblíž jihozápadního okraje areálu - jedná se o hrob dítěte ve věku okolo 10 let, odchylná orientace tohoto hrobu může mít zcela jinou strukturální příčinu. Nedaleko se nachází ještě hrob 28, u něhož nelze orientaci hodnotit s jistotou, v nálezovém katalogu se uvádí azimut kraniální části 165°. Špatně zachovaná kostra patřící pravděpodobně dospělému muži byla nalezena již v humusovité vrstvě pod povrchem, vlastní hrobovou jámu nebylo možné identifikovat vůbec.

Tab. 2. Hroby s orientací ±25° od poledníkového směru bez kultury zvoncovitých pohárů (podle Ondráčka – Šebely 1985 a Stloukala 1985).

Pro exaktnější posouzení „blízkosti“ podobně orientovaných hrobů je vhodné použít projekce tzv. Thiessenových polygonů do celkového plánu pohřebiště (Burrough – McDonnell 1998, 114 – 115). Thiessenovy polygony rozdělí areál celého pohřebiště na menší části tak, že každému hrobu přidělí plochu, jejíž body mají nejblíže právě k tomuto hrobu. Algoritmus této procedury bude v našem případě vycházet z množiny středů hrobů; ty ve většině případů získáme snadno jako průsečík úhlopříček půdorysného zobrazení hrobové jámy. Popsaný způsob rozdělení plochy pohřebiště má celou řadu zajímavých vlastností – reprezentuje mimo jiné dobře hustotu pohřbívání v různých jeho částech (oblasti hustě pokryté hroby obsahují Thiessenovy polygony malé plochy, naopak oblasti s řídce rozmístěnými objekty dávají ve výsledku plošně rozsáhlé polygony).

Na výsledném plánu (obr. 3) je patrné, že polygony příslušející hrobům s přibližně severojižní orientací spolu velmi často bezprostředně sousedí (dále se již nebudeme zabývat izolovaným hrobem 11, který do zkoumané struktury zřejmě nepatří). Celkem 15 hrobů z celkového počtu 20 má alespoň jednoho souseda téže orientace – to svědčí pro nenáhodné uspořádání. Dále je z plánu zřejmé, že shluky poledníkově orientovaných hrobů jsou do značné míry prostorově determinovány právě hroby KZP. Zdá se tedy, že některé mladší pohřby byly záměrně uloženy do blízkosti hrobů kultury zvoncovitých pohárů a navíc respektují jejich symboliku vloženou do orientace hrobové jámy. Pro úplnost je třeba dodat, že některé hroby, jevící se nám dnes jako izolované od kompaktnějších skupinek, mohly být v době jejich vzniku rovněž bezprostředními sousedy. Odděleny mohly být až dodatečně vložením mladšího, odlišně orientovaného pohřbu do starší skupiny hrobů. Vzhledem k velmi omezeným možnostem přesného datování jednotlivých pohřbů na základě formálních vlastností artefaktů a absenci radiokarbonových dat však zatím není možné tuto hypotézu dále rozvinout.

Dále je nutné upozornit na hrob 160, který sice striktně nesplňuje stanovené kritérium (azimut lebky = 320°, jedná se tedy o orientaci SZ - JV), přesto se výrazně vymyká orientaci okolních hrobů. Navíc je zajímavé, že tento hrob bezprostředně sousedí s hrobem III kultury zvoncovitých pohárů a obsahuje mimo jiné lukostřeleckou výbavu, což je možné považovat za další prvek pohřebního ritu, jenž byl kulturou zvoncovitých pohárů zprostředkován. Přes tyto shody nelze hrob 160 zařadit bezprostředně do skupiny hrobů, studovaných v této kapitole.

Získaná množina hrobů (tab. 2) má několik společných a velmi zajímavých rysů. Nápadně často tyto hroby obsahují velmi špatně dochované kosterní pozůstatky, které neumožnily žádné antropologické určení (téměř v polovině případů). Typická je rovněž absence nebo pouze malý počet přídavků. Pokud se přídavky vyskytnou, jedná se výhradně o nevýraznou štípanou industrii (úštěpy a odštěpky) a předměty ze zvířecí kosti (korálky, žebra skotu, ojediněle kančí kly). Ani v jediném případě zde nenacházíme výrobky z mědi a fajánsové korálky.

3. PORUŠENÉ HROBY

Určitou indicií chronologického vývoje a vztahu mladších hrobů ke hrobům KZP se může stát rovněž vymapování rozsahu výskytu porušených hrobů. Na lokalitě můžeme rozlišit tři druhy zásahů do hrobových jam. Pokud v tuto chvíli odhlédneme od recentního narušení několika hrobů při hloubení odvodňovacích kanálů, zbývá nám porušení mladším hrobem a sekundární otevření hrobu šachtou ještě v pravěku (k diskusi o příčinách těchto zásahů srov. Stuchlík 1990; Neugebauer 1994; Sprenger 1999).

Je pozoruhodné, jak se na holešovském pohřebišti tyto dvě příčiny destruktivního zásahu do hrobů prostorově vylučují (obr. 4). V severní části areálu jsou hroby kladeny hustě vedle sebe (srov. malé plochy Thiessenových polygonů na obr. 3) a poměrně často dochází ke kontaktu hrobových jam (na obr. 4 jsou žlutě vyznačeny jen ty hroby, kde došlo k porušení kostry a přídavků; další případy kontaktu, kdy však zůstaly nálezové celky zachovány jsou patrné z vlastního plánu). Naopak sekundární zásahy v podobě šachty, vedené většinou záměrně na horní část trupu a lebku pohřbeného jedince, se nacházejí na jižním a východním okraji pohřebiště (modrá barva). Pouze jediný podobný případ, soudě podle zcela dislokované kostry v hrobové jámě 331, se nachází na samém severním okraji areálu.

Toto výrazné strukturování lze interpretovat rovněž chronologicky. Do blízkosti skupinek hrobů kultury zvoncovitých pohárů byly po dlouhou dobu přidávány mladší pohřby, takže časem došlo k přehuštění a vzájemným superpozicím. Snad současně nebo o něco později se pohřební areál začal plošně rozrůstat, a to hlavně jižním a východním směrem. Zdá se, že frekvence sekundárních zásahů do hrobových jam výrazně stoupá směrem ke konci starší doby bronzové (Stuchlík 1993, 248). Lze důvodně předpokládat, že na holešovském pohřebišti jsou takto postiženy především nejmladší hroby, obsahující artefakty již únětického charakteru (stojí za připomenutí, že orientace a zejména poloha těchto „únětických“ pohřbů zůstává stále v tradicích epišňůrového kulturního okruhu, což je pro oblast východní Moravy typické – srov. Ondráček 1967; Stuchlík 2000).

Nastíněnému vývoji lokality od severu k jihu (s možnými výjimkami) odpovídá i distribuce nejčetnějších nálezů. Štípaná industrie je jako vývojově starší prvek nejvíce zastoupena v severní části areálu, frekvence měděných artefaktů naopak stoupá směrem k jihu. Tyto tendence se ovšem projevují až při kvantitativním vyhodnocení výskytu přídavků v ploše pohřebiště, rozdělené do menších referenčních jednotek. Mapování pouhé prezence či absence daného materiálu, případně typu nálezu v hrobových jamách, ke zjištění popsaných struktur nevede (Šmejda 2000).

Sledování porušenosti pohřebních celků tedy rovněž potvrzuje předpoklad o záměrné návaznosti mladší pohřební aktivity na areál, založený v době kultury zvoncovitých pohárů.
 

4. POHŘEBNÍ PŘÍDAVKY

Kromě orientace a polohy pohřbů je na holešovském pohřebišti možno sledovat další podobnosti s pohřebním ritem kultury zvoncovitých pohárů. U některých mladších pohřbů můžeme najít některé prvky výbavy, shodující se s repertoárem přídavků kultury zvoncovitých pohárů. Patří sem především kančí kly, kamenné hroty šípů, nátepní destičky (tzv. lukostřelecká výbava) a měděné dýky. Podrobnější rozbor jejich nálezového kontextu nám umožní posoudit vztah mladších fází vývoje lokality k nejstarším hrobům.
 

4.1. Kančí kly

Kančí kly ve formě pohřebního přídavku známe ze všech kultur tzv. epišňůrového přikarpatského okruhu, na základě doprovodných nálezů jsou však v literatuře spojovány zejména s klasickou a pozdní fází jejich vývoje (Kadrow 1992, 75 – 76). Je pozoruhodné, jak blízko mají svým tvarem k tzv. půlměsícovitým závěskům KZP, které představují modely luku (srov. Strahm Hrsg. 1995, 83, 122). Vlastní závěsky rovněž v ojedinělých případech nacházíme v hrobech nitranské kultury (Branč, hrob 142 a 150: Vladár 1973), stejně jako kančí kly v hrobech kultury zvoncovitých pohárů. Jedná se možná o analogický symbol (náhrada skutečného luku), který v pohřebních výbavách epišňůrového kulturního okruhu přežívá dále do starší doby bronzové společně s kamennými hroty šípů a nátepními destičkami (lukostřelecká výbava). Další kontextová spojitost kančích klů vede v kultuře zvoncovitých pohárů k pohřbům, vybaveným artefakty pro zpracování kovů (tzv. kovadlinky) a početnou štípanou industrií (Turek v tisku); tento fenomén se však v mladším vývoji studovaného areálu (epišňůrový okruh) neprojevuje.

V Holešově se kančí kly vyskytují celkem ve 13 hrobech (tab. 3), z toho počtu patří pouze jeden KZP (hrob X). Je zajímavé, že tento charakteristicky mužský přídavek ve dvou případech doprovází pohřby s typicky ženskou polohou a orientací, tj. na levém boku s hlavou k východu (hroby 38 a 173). Ty byly uloženy do poměrně krátkých hrobových jam (1,33 resp. 1,45 m; aritmetický průměr 397 měřitelných délek na pohřebišti je přitom 1,69 m se směrodatnou odchylkou 0,34 m). Soudě podle velikosti hrobové jámy a nepatrných kosterních pozůstatků, jednalo se v obou případech patrně o pohřby dětí (Stloukal 1985). Nelze vyloučit, že u dětí mohlo docházet k určitému kolísání pohřebního ritu, ačkoliv pro ně platila v zásadě stejná pravidla jako pro dospělé osoby.

Tab. 3. Pohřby doprovázené kančími kly (podle Ondráčka – Šebely 1985 a Stloukala 1985).

Z tabulky 3 je patrné, že pouze jeden hrob z třinácti je orientován zhruba poledníkovým směrem (hrob 169), ostatní dodržují západovýchodní orientaci. Hroby jsou navíc rozptýleny po celé ploše pohřebiště (obr. 5), zdá se tedy, že zde nenalézáme s hroby KZP žádnou užší prostorovou souvislost. Kančí kly byly pravděpodobně užívány jako pohřební přídavek po dlouhou dobu, nalézáme je v kombinaci se štípanou a kostěnou industrií, ale i s měděnými předměty a fajánsovými korálky. Nejmladší pohřby doprovázené artefakty únětického charakteru už ovšem v jejich výčtu chybí.
 

4.2. Kamenné hroty šípů

Kamenné šipky jsou na holešovském pohřebišti velmi četně zastoupeny, celkový počet 146 ks pochází ze 60 hrobů, z toho 2 patří kultuře zvoncovitých pohárů (obsahují 12 ks). Po formální stránce představují v naprosté většině případů typ s vykrojenou bazí, v podstatě něměnný po celou dobu jejich užívání na lokalitě. Ojediněle byla v souboru zjištěna šipka s řapem (hrob 59), oba typy nacházíme již v inventáři KZP.

V souladu s pozorováním J. Havla, provedeném na širší pramenné základně (1978, obr. 5), se šipky v holešovských hrobech KZP vyskytují za pánví koster, uložených na levém boku (hrob VI a X). V případě hrobu X byla navíc zjištěna mimořádná koncentrace štípané industrie (včetně 11 šipek) a dvou tzv. kovadlinek za patami pohřbeného jedince. V podstatě totožné pozice šipek vzhledem k tělu zemřelého nacházíme v Holešově i u mladších pohřbů (fáze Chłopice-Veselé, Nitra). Nejfrekventovanější je stále okolí pánve a prostor za zády, o něco nižší počet šipek nacházíme v oblasti skrčených nohou (v těchto pozicích jsou uloženy téměř tři čtvrtiny celkového počtu hrotů). Ojediněle můžeme na základě bezprostřední blízkosti a stejné orientace několika šipek uvažovat o uložení svazku kompletních šípů, pravděpodobně v toulci z organického materiálu (hrob 84, vybavený navíc nátepní destičkou). Analogie k takovému uspořádání nacházíme například v hrobech KZP v Čachovicích (hroby 27A a 90B: Neustupný – Smrž 1989). Ve zcela malém počtu nalézáme šipky před horní částí trupu a obličejem, naprosto ojediněle za týlovou částí lebky.

Vymapování jejich výskytu ukazuje rovnoměrný rozptyl v severní a střední třetině pohřebiště, v jižní části se vyskytnou pouze výjimečně (obr. 6). V nejmladším období vývoje pohřebního areálu tedy prakticky mizí z pohřebních výbav, většího významu pro pohřební obřady zřejmě definitivně nabývají kovové artefakty a začíná se objevovat keramika únětického rázu. Šipky nacházíme v Holešově v kombinaci prakticky se všemi základními druhy nálezů (kost, měď, fajáns), velmi často je doprovází další typy štípané industrie (úštěpy, čepelky). Návaznost na kulturu zvoncovitých pohárů lze shledat v obecné rovině (kontinuální užívání lukostřelecké výbavy v symbolice pohřebního ritu). V jednom případě nacházíme šipku v kombinaci s šálkem typu Chłopice – Veselé (hrob 381), k čemuž existují analogie i na jiných lokalitách (Veselé: Budinský-Krička 1965).
 

4.3. Nátepní destičky

Na pohřebišti v Holešově byly odkryty 3 kroby kultury zvoncovitých pohárů s nátepními destičkami (žárový hrob I, kostrové hroby II a X). Jedná se ve všech případech o shodný typ širšího tvaru s mírným prohnutím a čtyřmi otvory v rozích (obr. 8). V případě kostrových hrobů jsou destičky uloženy v typické pozici před trupem zemřelého, v bezprostředním kontaktu s dlouhými kostmi rukou (srov. Havel 1978, obr. 5).

Mladším fázím pohřbívání přísluší 9 nátepních destiček poněkud odlišného tvaru. Jsou poměrně úzké, bez charakteristického prohnutí, na každém konci je provrtán jeden otvor. U dvou exemplářů nacházíme místo provrtu zúžení profilu pomocí zářezů (obr. 8). Celkově působí mladší exempláře dojmem méně kvalitního zpracování i nižší praktickou funkčností; jde zřejmě o doklad postupného přesunu jejich role z praktické do čistě společenské a symbolické roviny (stávají se součástí pohřební výbavy mužů ve věkových skupinách adultus a maturus, srov. tab. 4).

Tab. 4. Pohřby doprovázené nátepními destičkami (podle Ondráčka – Šebely 1985 a Stloukala 1985).

Z prostorového hlediska mají v Holešově nátepní destičky podobnou distribuci jako silexové šipky, tj. nezasahují do jižní třetiny pohřebiště. Velmi často se tyto artefakty setkávají v  pohřebních výbavách – jedná se o osm případů z dvanácti. I ve zbývajících hrobech se vyskytuje štípaná industrie, byla však klasifikována jako úštěpy nebo čepelky. Jedinou výjimkou je žárový pohřeb KZP, uložený v hrobu I. Zde byla nátepní destička jediným přídavkem (Ondráček – Šebela 1985).
 

4.4. Měděné dýky

V pohřebních výbavách je možné celkem 6 artefaktů klasifikovat jako měděné dýky, špatně dochovaný předmět z hrobu 84 však nelze určit spolehlivě (obr. 9). Ačkoliv dýky představují v  kultuře zvoncovitých pohárů nejčetnější typ kovové industrie (Kuna – Matoušek 1978), na studované lokalitě se dýka (ani jiný měděný artefakt) nevyskytuje ve výbavě hrobů této kultury ani jedenkrát. Dýky KZP lze považovat za předstupeň dalšího vývoje tohoto artefaktu ve starší době bronzové (Vladár 1964) a proto nám mohou sloužit jako další indikátor vzájemného vztahu chronologických fází na pohřebišti.

Exempláře z Holešova již vykazují starobronzové rysy. Pokud lze posoudit podobu týlu, vždy se jedná o typy s nýty, exemplář z hrobu 46 má střední otvor pro nýt umístěn do náznaku řapu. Tvarově nejblíže k některým exemplářům KZP má dýka se třemi nýty z hrobu 46, případně i z hrobu 50. Kromě jednoho nejistého případu (hrob 120) nacházíme dýky v hrobech dospělých mužů, uložených na pravý bok hlavou k západu. Určité archaické rysy pohřební výbavy hrobu 46 lze pozorovat i na přítomnosti parohového sekeromlatu a lukostřelecké výbavy (kamenná šipka a nátepní destička), méně intenzivně u hrobu 84 (lukostřelecká výbava).

Obsah cínu v kovu, ze kterého byly dýky vyrobeny, je podle výsledků spektrálních analýz stále velmi nízký (Págo 1985). Ze čtyř provedených analýz ukazují tři na obsah cínu pod 0,01 % (hroby 46, 50 a 83), pouze nejdelší dýka s oblým týlem a pěti nýty, pocházející z hrobu 385, obsahuje více než 1 % podíl cínu (přesná hodnota nebyla stanovena). Postupné zvyšování obsahu cínu v kovu je obvyklým jevem i na slovenských pohřebištích stejného kulturního okruhu (Bátora 1991, 109). Hrob 385 vykazuje i další vlastnosti, jenž by mohly nepřímo svědčit pro nejmladší fázi pohřbívání na holešovské nekropoli. Patří k nim zejména přítomnost jehlice s roztepanou a v očko svinutou hlavicí, zlomky keramické nádoby (podle slovního popisu mající snad únětický charakter) a poloha na východním okraji areálu. Pozorovaná částečná dislokace horní části kostry by mohla svědčit pro sekundární otevření hrobové jámy, doklady však v tomto případě nejsou zcela průkazné (Ondráček – Šebela 1985, 73).

Prostorová distribuce celků s dýkami rovněž svědčí pro jejich relativně mladší datování. Nacházejí se v přibližně konstantní vzdálenosti od hrobů KZP v jižní třetině areálu, pouze hrob 385 leží poněkud izolovaně na východním okraji střední části pohřebiště. Měděné dýky tedy nenacházíme v blízkosti hrobů KZP, vyskytují se jak v kombinaci s předměty odkazujícími ještě na symboliku mladoeneolitického pohřebního ritu (parohový sekeromlat, štípaná industrie a lukostřelecká výbava v hrobech 46, 50, 83, 84), tak s artefakty typickými spíše pro starší dobu bronzovou (fajánsové korálky, drátěné vlasové ozdoby a zmíněná keramika; s dýkou se tyto nálezy kombinují téměř ve všech případech, viz tab. 5). Dýky z holešovského pohřebiště lze přiřadit až k mladším hrobům s nitranskými a únětickými rysy, jejich vztah ke hrobům KZP je již značně volný, soudě podle prostorového umístění v rámci pohřebiště, orientace hrobové jámy ve směru Z – V i artefaktů, převažujících v pohřební výbavě.

Tab. 5. Pohřby doprovázené měděnou dýkou (podle Ondráčka – Šebely 1985 a Stloukala 1985).
 

5. ZÁVĚR

Na základě vybraných prvků pohřebního ritu byl v tomto článku sledován vztah mezi kulturou zvoncovitých pohárů a tzv. epišňůrovým kulturním okruhem (kultury Chłopice-Veselé a nitranská). Podařilo se vyčlenit zajímavou skupinu hrobů s přibližně poledníkovou orientací (typickou pro KZP, ale jinak s rysy epišňůrovými), obsahující kosterní pozůstatky v nápadně vysoké míře degradované. Tyto hroby se navíc velmi těsně přimykají právě ke skupinkám hrobů KZP. Nepočetné nálezy v těchto hrobech ukazují spíše na starší datování a není vyloučeno, že se jedná o první „epišňůrové“ hroby připojené k pohřebišti KZP, kulturní setrvačností dodržující jejich orientaci. To by ovšem předpokládalo poměrně úzkou kulturní kontinuitu, svědčící spíše pro autochtonní model kulturního vývoje (tj. model, kde se šíří nové ideje a symbolické systémy, k přesunům početných skupin obyvatelstva však nedochází).

Do celkového schématu chronologického vývoje pohřebiště dobře zapadá i rozmístění hrobových celků, narušených mladším hrobem (typické pro nejstarší jádro pohřebiště) a hrobů s doklady sekundárního otevření (zejména na jižním a východním okraji areálu). Kamenné hroty šípů a nátepní destičky se jako reziduum symboliky pohřebního ritu KZP nacházejí v severní a střední třetině pohřebiště (obsahující i vlastní hroby KZP), nejmladší hroby, obsahující výbavu únětického charakteru, již symboliku lokostřelecké výbavy neužívají. Podobně výrazný prostorový vztah ovšem nenacházíme v případě distribuce kančích klů a měděných dýk, které byly sice době bronzové rovněž zprostředkovány kulturou zvoncovitých pohárů, ale mají v následném vývoji pohřebního ritu zjevně delší a složitější roli.
 

6. LITERATURA

Bátora, J. 1986: Výskum pohrebiska zo staršej doby bronzovej v Jelšovciach – Die Ausgrabung des Gräberfeldes aus der älteren Bronzezeit in Jelšovce. Archeologické rozhledy 38, 263 – 274.

Bátora, J. 1991: The reflection of economy and social structure in the cemeteries of the Chłopice-Veselé and Nitra cultures – Odraz ekonomicko-sociálnych pomerov na pohrebiskách kultúry Chłopice-Veselé a nitrianskej skupiny. Slovenská archeológia 39, 91 – 142.

Benkovsky-Pivovarová, Z. 1998: Zum Begriff Nitra-Gruppe bzw. Kultur – K pojmu nitranská skupina, příp. nitranská kultura. Pravěk Nová řada 8, 141-150.

Budinský-Krička, V. 1965: Gräberfeld der späten schnurkeramischen kultur in Veselé – Pohrebisko s kultúrou neskorej šnúrovej keramiky vo Veselom. Slovenská archeológia 13, 51 – 106.

Burrough, P. A. – McDonnell, R. A. 1998: Principles of Geographical Information Systems. Oxford University Press.
Häusler, A. 2000: Zu den Kulturbeziehungen Südosteuropas im Neolithikum und Äneolithikum im Lichte der Bestattungssitten. Germania 78, 319 – 354.

Havel, J. 1978: Pohřební ritus kultury zvoncovitých pohárů v Čechách a na Moravě – The Burial Rite of the Bell Beaker Culture in Bohemia and Moravia. Praehistorica 7, Praha, 91 – 117.

Kadrow, S. 1992: Iwanowice, stanowisko Babia Góra, część II. Cmentarzysko z wczesnego okresu epoki brązu – Iwanowice, Babia góra site, part II. Early Bronze Age cemetery. Kraków: Instytut archeologii i etnologii PAN.

Müller, A. 1998: Geschlechtsspezifische Totenlage und geschlechtspezifische Beigaben bei der böhmisch-mährischen Gruppe bzw. Ostgruppe der Glockenbecherkultur. In: M. Benz – S. van Willigen (eds.), Some New Approaches to the Bell Beaker „Phenomenon“, Lost Paradise…?, Proceedings of the 2nd Meeting of the „Association Archéologie et Gobelets“ Feldberg (Germany), 18th – 20 th April 1997, 121 -128.

Neugebauer, J.-W. 1994: Zum Grabraub in der Frühbronzezeit Niederösterreichs. Vorträge 12. Niederbayerischer Archäologentag, Deggendorf, 109 -148.

Neustupný, E. – Smrž, Z. 1989: Čachovice – pohřebiště kultury se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů – Čachovice, a Corded Ware and Bell Beaker cemetery. Památky archeologické 80, 282 – 383.

Ondráček, J. 1963: Nálezy měřanovicko-nitranského typu na Moravě – Funde des Mierzanowice-Nitra-Typus in Mähren. Archeologické rozhledy 15, 405 - 415.

Ondráček, J. 1967: Únětické pohřebiště v Čejči u Hodonína - Das Aunjetitzer Gräberfeld in Čejč bei Hodonín. Archeologické rozhledy 19, 302 - 310, 318 - 320.

Ondráček, J. 1972: Pohřebiště nitranské skupiny v Holešově – Das Gräberfeld der Nitra-Gruppe in Holešov. Archeologické rozhledy 24, 168 - 172.

Ondráček, J. – Šebela, L. 1985: Pohřebiště nitranské skupiny v Holešově (katalog nálezů) – Holešov - Gräberfeld der Nitra-Gruppe (Katalog der Funde). Studie Muzea Kroměřížska ‘85, 2 - 130, 197.

Peška, J. – Šebela, L. 1992: Funde der Chłopice-Veselé Gruppe in Mähren und ihre Stellung in der Endphase der Späteneolithikums. Praehistorica 19 – Die kontinentaleuropäischen Gruppen der Kultur mit Schnurkeramik.
Sprenger, S. 1999: Zur Bedeutung des Grabraubes für die sozioarchäologische Gräberfeldanalysen. Eine Untersuchung am frühbronzezeitlichen Gräberfeld Franzhausen I, Niederösterreich. Fundberichte aus Österreich, Materialheft A 7. Horn. 

Stloukal, M. 1985: Antropologický rozbor koster z pohřebiště v Holešově – Antropologische Analyse der Skelette vom Gräberfeld in Holešov. Studie Muzea Kroměřížska ‘85, 131 - 169, 198.

Strahm, Ch. (Hrsg.) 1995: Das Glockenbecher-Phänomen - Ein Seminar. Freiburger archäologische Studien 2. Freiburg: Institut für Ur- und Frühgeschichte.

Struhala, B. 1951: Pohřebiště ze starší doby bronzové u Holešova na Moravě. Archeologické rozhledy 3, 33 - 34, 41 - 42, 44 - 46.

Stuchlík, S. 1990: Die sekundäre Eingriffe in den Gräbern der Úněticer Kultur. Anthropologie 28, Brno, 159 – 167.

Stuchlík, S. 1993: Únětická kultura. In: V. Podborský (ed.), Pravěké dějiny Moravy, Brno: Muzejní a vlastivědná společnost.

Stuchlík, S. 2000: Únětická kultura a epišňůrový kulturní okruh na Moravě – Die Aunjetitzer Kultur und der epischnurkeramische Kulturkreis auf Mähren. In: Únětická kultura a epišňůrový kulturní okruh na Moravě. Kraków.

Šmejda, L. 2000: Pohřebiště z doby bronzové v Holešově. Rukopis diplomové práce. Katedra archeologie Západočeské univerzity v Plzni.

Točík, A. 1956: Staršia a stredná doba bronzová na juhozápadnom Slovensku – Die ältere und mittlere Bronzezeit in der Slowakei. Referáty o prac. výsledkoch čs. archeológov za rok 1955 II, Liblice, 47-57, Taf. I-XVIII.

Točík, A. 1963: Die Nitra-Gruppe – Nitrianska skupina. Archeologické rozhledy 15, 716 -774.

Turek, J. v tisku: Řemeslná symbolika v pohřebním ritu období zvoncovitých pohárů. Suroviny, výroba a struktura společnosti v závěru eneolitu – Craft symbolism in the Bell Beaker burial customs. Resources, production and social structure at the end of Eneolithic period. Archeologické rozhledy.

Vladár, J. 1964: Vplyvy kultúry zvoncovitých pohárov v náplni nitrianskej skupiny – Einflüsse der Glockenbecherkultur in der Kulturfüllung der Nitra-Gruppe. Študijné zvesti 13, Nitra, 111 – 126.

Vladár, J. 1973: Pohrebiská zo staršej doby bronzovej v Branči – Gräberfelder aus der älteren Bronzezeit in Branč. Bratislava: SAV.