OSÍDLENÍ PRAŽSKÉ KOTLINY V ZÁVĚRU ENEOLITU

OSÍDLENÍ PRAŽSKÉ KOTLINY V ZÁVĚRU ENEOLITU.

NÁSTIN PROBLEMATIKY OBDOBÍ ZVONCOVITÝCH POHÁRŮ*.

JAN TUREK (katedra archeologie ZČU v Plzni)

*Tuto studii věnuji svému příteli a dlouholetému spolupracovníkovi Muzea hl. m. Prahy, panu Karlu Královi k jeho 75. narozeninám

In: Archaeologica Pragensia 12, 1996, 5-58

Základem této studie je autorova seminární práce předložená na Katedře pravěku a rané doby dějinné University Karlovy v Praze (Turek 1991). V úvodu práce se pokoušíme o shrnutí problematiky období zvoncovitých pohárů a zhodnocení různých teoretických přístupů v jejich studiu. V druhé části práce se věnujeme analýze topografického charakteru osídlení krajiny pražského regionu v období šňůrové keramiky a zvoncovitých pohárů. Zaměřili jsme se především na zkoumání vztahů nalezišť z období závěru pozdní doby kamenné k některým faktorům přírodního prostředí daného regionu.

Odborná archeologická literatura zabývající se problematikou období závěru eneolitu je dnes již značně rozsáhlá a její přehled a zhodnocení by vyžadovalo zvláštní studii. Proto se v tomto stručném přehledu omezíme jen na citaci zásadních teoretických prací, které na určitou dobu ovlivňovaly, nebo stále určují směr bádání o zmíněném období. Pozornost budeme věnovat také rozsáhlým publikacím nálezového fondu poskytujícího podklady pro další analýzy. Historii bádání o šňůrové keramice (dále ŠK) ve střední Evropě už presentoval M. Buchvaldek (Buchvaldek, M. 1986), proto svou pozornost budeme věnovat spíše výzkumu období zvoncovitých pohárů (dále ZP).

První nálezy zvoncovitých pohárů u nás pocházejí už z roku 1848 z Bohušovic nad Ohří, okr. Litoměřice (Sklenář, K. 1993, 24). První nález ZP byl publikován J. E. Vocelem (Vocel, J.E. 1868, 487-488) a pochází od Kralup nad Vltavou. Keramický typ a skupinu nálezů s ním spojenou pojmenoval jako zvoncovité poháry poprvé R. v. Weinzierl (Weinzierl, v. R.1895, 23-28), který je chronologicky zařadil do neolitu. Už on uvažoval o jejich symbolické funkci a jejich kulturní původ spatřoval na jihu Evropy. A. Götze (Götze, A.1900) je považoval za současné se šňůrovou keramikou (dále jen ŠK) a řadil je do starého neolitu, ještě před lineární keramiku. Z hlediska relativní chronologie, ZP správně zařadili K. Buchtela, L. Niederle a L. Matiegka v Rukověti české archaeologie (Buchtela, K. - Niederle, L. - Matiegka, L. 1910, 27-28): "Po jisté době, v níž se tyto vlivy (rozuměj nordické) v Čechách uplatnily, ale přitom i degenerovaly, nastoupila do našich zemí keramika zvoncových pohárů..... Tato kultura nabyla brzy takového vrchu, že na konci doby přechodní vytlačila všechny ostatní a přešla samojediná do doby bronzové jako podklad keramiky únětické." Podobně chronologicky zařadil ZP na Moravě J. PalliardiI (Palliardi, J. 1914, 276), tedy po ŠK a na začátek doby bronzové. Původ ZP hledal na J a JZ Evropy. První souhrnný přehled problematiky období ZP podal v Ebertově Reallexikonu P. Bosch-Gimpera (Bosch-Gimpera, P.1926, 345 ad.) a A. Castillo-Yurrita (Castillo-Yurrita, A.1928). U nás se pak o souhrnné vydání ZP, spolu s nálezy z dalších období doby kamenné, zasloužil A. Stocký (Stocký, A.1926, 124-138, 181-184, tab. CVII-CXXII, mapa č. VI). Stocký předpokládal chronologický vývoj od zdobených ZP k průvodní keramice. Ve Velké Británii byl pionýrem v bádání o ZP J. Abercromby (Abercromby, J. 1912). Polskými nálezy ZP se v předválečném období zabýval J. Zurowski (Zurowski, J.1932, 117-153) a K. Jazdzewski (Jazdzewski, K. 1937, 83 ad).

Po 2. sv. válce zaznamenalo bádání o problematice období ZP, mladého a pozdního eneolitu v Evropě velký rozkvět. Evropští archeologové se v té době věnovali především chronologickému zařazení a podrobné typologické kategorizaci nálezů. Byly vytvořeny mnohé modely vnitřní chronologie archeologických kultur, jejich periodisace a otázky kulturní kontinuity či diskontinuity v závěru eneolitu. V poválečném období vznikly, především v německé jazykové oblasti, mnohé katalogové soupisy nálezů. Soupis nálezů ZP v Rakousku vyšel z pera K. Hetzera (Hetzera, K. 1949, 87-115), problematikou JZ německých a porýnských nálezů ZP se zabýval E. Sangmeister (Sangmeister, E. 1951; 1966; 1972; 1976). Soupis a analýzu středoněmecké skupiny nálezů ZP provedl nejprve Neumann (Neumann 1929) a později H. Behrens (Behrens, H. 1969, 141-154, 1973, 152-161). Otázkou pohřebního ritu a vztahů populací ŠK a ZP se zabýval U. Fisher (Fisher, U. 1956; 1976). Německé nálezy z oblasti východně od Labe zpracoval G. Wetzel (Wetzel, G. 1976, 55-74).

V současnosti se velmi dynamicky rozvíjí stav nálezové základny ZP v oblasti Dolního Bavorska. Jde o nová pohřebiště: Straubing-Öberau (Engelhardt 1991b), Irlbach (Böhm - Volker 1991, 97-110), Osterhofen-Altermarkt (Schmotz 1991) a Künzig (Schmotz 1992). Současně s terénním výzkumem se zde rozvíjí také teoretická analýza období ZP (Engelhardt 1991a). Obsáhlý katalogový korpus s analýzou nálezů z období mladšího a pozdního eneolitu v Dolním Sasku sestavil E. Strahl (Strahl, E. 1990).

Tzv. csepelskou skupinu ZP v okolí Budapešti sleduje R. Kalicz-Schreiber (Kalicz-Schreiber, R. 1973; 1976, 183-217). Za francouzskou archeologii lze jmenovat J. Guilainea (Guilainea, J. 1967) a F. Treinena (Treinena, F. 1970). Španělské bádání zastupují A. Castilio-Yurritta (Castilio-Yurritta, A.1928; 1954) a P. Bosch-Gimpera (Bosch-Gimpera, P. 1971, 29-36). V Portugalsku stojí za zmínku především dlouholetý výzkum opevněného sídliště Zambujal, kde bylo zachyceno bohaté sekundární osídlení s nálezy zvoncovitých pohárů (Sangmeister-Schubart 1965, 39-64, 1967, 47-78; Kunst 1987). Syntetickou práci o ZP ve Španělsku a Portugalsku napsal R. J. Harrtison (Harrison, J. 1977), který rovněž zpracoval dostupná radiokarbonová data, pro období 3.tisíciletí v této oblasti (Harrison, J. 1988). Nálezy ZP v Nizozemsku jsou spojovány s doklady první metalurgie v západní Evropě (Butler - Van Der Waals 1967). Problematikou počátků metalurgie v období ZP na Pyrenejském poloostrově se zabýval Harrison (Harrison, R. J. - Quero - Priego 1975, 273-278), podobně jako H.J. CASE (Case, H. J. 1967, 141-174) v Irsku.

Značný význam pro objasnění počátků ZP mají práce nizozemských autorů, které vyvozují typologické počátky ZP v oblasti dolního Rýna ze ŠK (PPB). Tato typologická sekvence je však podepřena také C14 daty (Lanting - Mook - Van Der Waals 1973, Lanting - Van Der Waals 1976). Titíž autoři analyzovali vztahy mezi britskými a kontinentálními ZP (idem. 1972, 20-46). Z britské archeologie, která má ve studiu období ZP již dlouhou tradici (Abercromby 1912) stojí za zmínku především rozsáhlý soupis a reklasifikace nálezů ZP na britských ostrovech a v Irsku (Clarke 1970). Na toto dílo navázal v 80. letech A. M. Gibson (Gibson, A. M. 1982; 1986) se soupisem tzv. britské "domestic" keramiky konce 3. a počátku 2. tis. př. Kr., pocházející především ze sídlišť. Soupis novějších nálezů ZP ve Skotsku napsal I. A. G. (Shepherd 1986). Autorem, který vedle britských ZP sleduje také problematiku tohoto období na kontinentě, mj. i ve střední Evropě, je S. J. Shennan. Snaží se vysvětlit význam ZP jako fenoménu propojujícího jinak kulturně značně odlišné a geograficky vzdálené oblasti Evropy (Shennan, J. 1975; 1976). O vysvětlení významu ZP jako symbolického a rituálního artefaktu se pokusil A. Sherrat (Sherratt, A. 1984; 1991). Stať o domech a sídlištích z období ZP v Británii napsal D.D.A. Simpson (Simpson, D. D. A. 1971, 131-152). Britské muzeum v Londýně realizovalo v posledních letech rozsáhlý projekt kolekce a analýzy radiokarbonových dat pro nálezy britských ZP (Kinnes - Gibson - Ambers - Bowman - Leese - Boast 1991). O neztenčeném zájmu o období závěru eneolitu svědčí také několik dosud nepublikovaných diplomových a doktorských prací, které byly v posledních letech odevzdány na universitách v Anglii a USA. První z nich se zabývá pohřebními praktikami pozdně eneolitického obyvatelstva střední Evropy a studiem jejich společenské organizace (O'brien 1978). Další práce se orientuje na petrologickou a technologickou analýzu ZP a lokální severoirské keramiky (Russel 1990). Nejnovější práce se pak pokouší o kategorizaci britských ZP a klasifikaci jejich výzdoby (Boast 1991).

O celkový monografický nástin stavu bádání a přehled nálezů ZP všech skupin, z Evropy i severní Afriky se zasloužil R.J. Harrison (Harrison, R. J. 1980). Podobnou práci, která zahrnuje všechny evropské regiony s nálezy ZP, uveřejnil M. Wyszomirski (Wyszomirski, M. 1974). Jedním z hlavních témat citované práce je problematika původu a kulturního podloží vzniku kulturního komplexu ZP.

U nás byl zosobněním bádání o ZP Ladislav Hájek. Vděčíme mu především za katalog českých nálezů z období ZP, jehož obrazová část nebyla, stejně jako soupis nálezů moravských, dosud v úplnosti publikována. L. Hájek publikoval vedle mnoha drobných materiálových článků též několik zásadních odborných studií evropského významu. Je to třeba analýza jednoho z typických artefaktů nalezeného spolu se ZP, tzv. knoflíků s V-vrtáním ve středoevropském prostoru (Hájek, L. 1957A), podobně jako v případě tzv. půlměsícovitých spinadel (idem 1938-46, 20-29). Hájek se rovněž pokusil o vytvoření vnitřní chronologie období ZP, resp. vyčlenění jeho nejstarší fáze (idem. 1966A). Stručný souhrn problematiky ZP v Evropě podal L. Hájek (Hájek, L. 1966B) ve Filipově "Handbuchu".

Dalším badatelem, který se v našich zemích věnuje problematice ZP a závěru eneolitu je E. Neustupný (Neustupný, E. 1966; 1972; 1976A;1976B). Otázku koexistence ŠK a ZP, resp. otázku kontinuity v mladším eneolitu a starší době bronzové Čech a Moravy řeší M. Buchvaldek (Buchvaldek 1958; 1978; 1981). Problematiku ZP sleduje také specialista na následnou dobu únětickou (Moucha, V. 1974; 1989). JV vlivy nalézanými ve hmotné kultuře ZP v Čechách a na Moravě se zabýval V. Moucha (Moucha, V. 1981). Ten je také autorem kapitoly o ZP v Pravěkých dějinách Čech ( Pleiner - Rybová EDS. 1978, 300-312). Stručný obecný souhrn o ZP v Čechách a na Moravě publikoval J. Neustupný, (Neustupný, J. 1962) Problematice pohřebního ritu nositelů ZP se do počátku 90. let věnoval J. Havel (Havel, J. 1978). Ve své poslední práci analyzoval společně s J. Pavelkovou antropologii populace se ZP (Havel, J. - Pavelková 1989). Rozbor měděné industrie ZP ve střední Evropě provedli M. Kuna a V. Matoušek (Kuna, M. - Matoušek, V. 1978). Autorem, v úplnosti zatím nepublikovaného soupisu nálezů z pohřebišť se ZP na Moravě je P. Dvořák (Dvořák, P. 1984). Za zmínku stojí publikace nálezů z rozsáhlého pohřebiště u Šlapanic (okr. Brno-venkov) a jejich rozbor (Dvořák, P. - Hájek 1990; Dvořák, P. 1990). Nálezy ZP v severozápadních Čechách zpracoval J. Turek (Turek, J. 1993).

V roce 1964 se v Groningen uskutečnilo 2. Atlantské kolokvium - "Origins and Interrelations of the Neolithic Cultures of Western Europe". Zde byla mj. poprvé konstatována souvislost mezi první metalurgií a osídlením se ZP v Holandsku a Irsku (Buttler-Van Der Waals 1967; Case 1967). Významným vědeckým setkáním bylo "Glockenbechersymposion" - Oberried 1974, které bylo také prvním evropským sympoziem o ZP. Řešeny zde byly otázky původu a lokální kontinuity a diskontinuity na dolním Rýnu (Lanting-Van Der Waals 1976), problematika antropologie nositelů ZP (Gerhard 1976, 147-164). Dále zde byly prezentovány rozbory nálezů a problematika studia horizontu se ZP v jednotlivých oblastech výskytu: Nizozemí, Maďarsko, (Kalicz-Schreiber 1976), stř. Podunají, Švýcarsko, Italie, Sicilie, vých. Francie, stř. Francie, Pyrenejský poloostrov. Řešeny byly též problémy socio-ekonomické a obecně teoretických přístupů ke studiu a hodnocení ZP jako prestižní hodnoty s lokálními kulturami, které ji přijaly.

Za nedlouho poté se konala další dvě sympozia zaměřená na ZP. V roce 1976 byla v Nice v rámci světového archeologického kongresu UISPP ustavena též sekce (Collque XXIV), v níž se pod vedením J. Guilainea řešila spíše materiálová problematika ZP. Referáty se týkaly skupin ZP v SZ Evropě, Británii, Irsku, JV a stř. Německu, vých. části střední Evropy (Sangmeister 1976; Neustupný 1976A), ve Švýcarsku, Francii a v Itálii.

Krátce nato se sešli především západoevropští badatelé na "pohárové" konferenci v Edinburghu (Mercer 1977). Odezněly zde příspěvky o ZP Velké Britanie a Irska, Z a JZ Evropy, Itálie a referát S.J.Shennana o středoevropských nálezech ZP, se zvláštním zřetelem na české a moravské nálezy (Shennan 1977).

Zatím posledním vědeckým setkáním evropských "zvoncových" badatelů byla oxfordská konference 1986 (Waldren - Kennard 1987) zaměřená především na ZP v západním Středomoří. Sešlo se zde mnoho teoretických příspěvků řešících především otázku definice ZP z hlediska jejich významu, funkce, vzniku a vývoje. Celé sympozium mělo odlišný charakter od akcí předešlých, neboť hlavním tématem nebyly typologické rozbory artefaktů, ale snaha o interpretaci ZP jako sociálně-kulturního prvku, fenoménu jednotícího i značně odlehlé a v kulturní tradici odlišné části Evropy.

Představy o charakteru hospodářství v období ZP byly značně ovlivněny čistě empirickým přístupem k hodnocení archeologických pramenů. V současné době máme k dispozici poměrně malé množství nalezišť sídlištního charakteru. Jde především o nálezy jednotlivých sídlištních objektů. Nedostatek dokladů sídlištních objektů tak vedl k vytvoření modelu kočovné společnosti, která měla, na základě nálezů měděných dýk a lukostřelecké výbavy, mít značně bojový charakter. Zemědělství hrálo v tomto modelu jen nevýznamnou roli pro obživu populací tohoto období (Sangmeister 1974). Celkový obraz osídlení podávaný archeologickými prameny z období ZP je podobný obrazu osídlení předcházejícího období se ŠK. U ŠK je nepoměr mezi počtem sídlišť a pohřebišť ještě výraznější (Vencl 1994, Turek 1995). Představy o charakteru hospodářství v závěru eneolitu se postupně měnily (Neustupný, E. - Neustupný, J. 1960, 142-143, Buchvaldek 1967, 121-122) a dnes již nejsou o zemědělském charakteru osídlení v tomto období pochyby (Neustupný 1969, 43-68). Pro období ZP je k dispozici hned několik přímých i nepřímých dokladů. Ze sídlištních nálezů je doložena zuhelnatělá pšenice a drtidla na obilí. Osídlení období zvoncovitých pohárů vyhledává nejúrodnější část tradiční zemědělské sídelní oblasti. Na Moravě, která je ve střední Evropě nejbohatším regionem na sídlištní nálezy odpovídá struktura osídlení období ZP, je shodná s krajinným umístěním sídlišť ostatních pravěkých období, o jejichž zemědělském charakteru hospodářství tradičně nepochybujeme. Jako doklad zvýšené konzumace dobře upravované masité stravy chápou J.Havel a J.Pavelková (Havel, J. - Pavelková, J. 1989, 32) značnou kazivost zubů u antropologického souboru z pohřebišť ZP. Tato teorie je však v příkrém rozporu s obecně konstatovaným blahodárným vlivem konzumace bílkovin na zdravotní stav chrupu. Rovněž srovnání kazivosti chrupu mezolitických populací s neolitiky jasně svědčí právě naopak o negativním vlivu karbohydrátů obsažených v cereální stravě (Cohen - Arne Lagos 1984). Otázka převahy živočišné složky potravy nad cereální u populací se ZP tak zůstává i nadále spornou. Chov dobytka sice zřejmě hrál jistou roli ve struktuře hospodářství ZP, ale vzhledem k nízkému počtu statisticky významných paleozoologických analýz (Beech 1993) nelze objektivně posoudit, zda procento chovu v hospodářství ZP bylo vyšší než v ostatních pravěkých obdobích. Různé názory jsou i na význam lovu v celkovém objemu výživy. Zatímco J.Neustupný (Neustupný , J. 1962, 184) soudil, že "i lov měl svůj hospodářský význam" J.S. Shennan (Shennan, J. S.1975, 175) zastává názor že lov lukem nehrál v hospodářském životě ZP velkou roli.

Podle K. Gerharda (Gerherd, K. 1953) se lidé v období ZP antropologicky výrazně odlišovaly od předchozích eneolitických populací, mezi nimiž měli být, podle jeho názoru, cizím, nově příchozím prvkem nesoucím antropologický typ, který se v dějinách Evropy objevil vůbec poprvé. J. Chochol a M. Blajerová (Chochol, J. - Blajerová, M. 1964) charakterisují populaci období ZP jako etnicky cizorodý prvek, který pronikl do homogenního lokálně více méně morfologicky ustáleného antropologického prostředí. V tomto období skutečně dochází k určité změně antropologického charakteru domorodých populací. Brachycefalizace, pozorovaná u některých jedinců z období ZP byla tradičně vykládána ve smyslu kulturně historického pojetí pravěkých dějin, jako doklad migrace a výměny obyvatelstva. Tento genetický proces však může být způsoben i jinými příčinami než jen posunem etnik (Mascie - Taylor & Lasker 1988). K morfologickým změnám jako je brachycefalizace může docházet v rámci jedné populace během několika generací, bez výrazných vnějších genetických vlivů. Za takové změny je ve většině případů odpovědný způsob výběru partnera (Serák - Lichardová 1969).

Otázka významu zvoncovitých pohárů je zásadní nejen pro pochopení charakteru období závěru eneolitu. Je to totiž především otázka koncepce teoretického přístupu a vysvětlení některých procesů a změn v pravěké společnosti.

Význam zvoncovitého poháru byl až do první poloviny 70. let 2O. století hodnocen téměř výlučně jen z pohledu kulturně -historického. Typický zdobený zvoncovitý pohár a další výrazné typy artefaktů s ním nalézané (měděné dýky, nátepní destičky, knoflíky s V-vrtáním atd.) byly charakterizovány jako typická hmotná kultura "kultury se zvoncovitými poháry". Tato byla chápána jako více méně homogenní (alespoň v prvotní fázi rozšíření, tzv. panevropského horizontu) kultura nesená lidem specifického antropologického typu expandujícího z hypotetického místa geneze kultury téměř do celé západní a střední Evropy. Tito "panevropští nositelé" kultury se zvoncovitými poháry pak dostávali různé přídomky vyjadřující představy archeologů o jejich hospodářské orientaci, výjimečném antropologickém charakteru a poměru k původnímu obyvatelstvu kolonizovaných oblastí. Tak se v archeologické literatuře setkáváme s termíny: "lovecký lid" (Schránil 1928, 81-90), "kočovníci z mladší doby kamenné" (Hájek 1941, 5-11), "válečný lid" (Neustupný, J. 1946, 100), "lovci a prospektoři" (Kalousek 1956, 12), "bojovnické skupiny" (Childe, G. 1962, 144), "cizí přistěhovalci" (Ehrich - Pleslová 1968, 139), "ktátkolebí lukostřelci" (Buchvaldek 1985, 126, Clark 1969, v českém překladu, Clark 1973, je zřejmě omylem uvedeno dlouholebí).

Na základě rozboru hmotné kultury v různých částech Evropy byly modelovány trasy, kterými se šířily ZP, většinou z Pyrenejského poloostrova do západní a střední Evropy. Tyto trasy se dělily na několik proudů, které se rozcházely do různých směrů a v některých oblastech docházelo k jejich opětnému dotyku (Neustupný, J. 1946, 338 Moucha In Pleiner - Rybová 1978, 301-302). Toto šíření hmotné kultury pak bylo vykládáno jako rozsáhlé přesuny obyvatelstva, migrace. Tyto modely šíření ZP a "kolonizace" Evropy jsou značně spekulativní a přesvědčivé doklady přesunů populací v závěru eneolitu nebyly nikdy předloženy. Zlom v tomto nazírání na ZP nastává v 2. polovině 60. let a na počátku let 70., kdy E. Neustupný (Neustupný, E. 1966, 88, 1972, 119) uvedl názor, že hlavní příčinou vzniku kultur mladšího eneolitu byly vnitřní změny kulturního systému a nikoliv změny historické, tedy migrace. S.J. Shennan (Shennan, S. J. 1975, 173-179) hovoří o ZP, mísách na nožkách, nátepních destičkách, měděných dýkách a dalších typických artefaktech jako o jednotícím kulturním prvku, jenž spojuje lokální kultury na rozsáhlém teritoriu střední a západní Evropy. Podobně charakterisuje I. Hodder (Hodder, I. 1990, 175) ŠK a ZP, jako rozšířenou kulturní uniformitu. Shennan doporučuje nenazývat celý kulturní komplex kulturou ZP, ale podle jednotlivých lokálních skupin průvodní keramiky, tak jako R. Schreiberová v případě tzv. "Csepel Gruppe" (Kalicz-Schreiber 1973). Dodává též, že při rozšíření ZP se jednalo o pohyb předmětů, nikoliv lidí. Tuto teorii přednesl Shennan také na symposiu o ZP v Oberriedu (Shennan, S. J. 1976, 231-239), kde rovněž odmítl existenci "čistých" kontextů starší fáze ZP ve střední Evropě, to znamená bez výskytu tzv. průvodní keramiky, na které je založen Hájkův model vnitřní chronologie ZP (Hájek 1966A). Podle těchto teorií není třeba migrací pro výklad kulturních změn v období pozdního eneolitu, neboť místní vývoj může být přerušen přejímáním nových symbolických prvků, různých kulturních vlivů nebo dosud neznámých sociálních jevů v nadstavbové oblasti společnosti. A.G. Sherratt (Sherratt 1972, 480) zavedl pro vysvětlení podobných změn termín kulturní reorientace. Někteří badatelé hodnotí ZP jako určitou formu prestižního zboží symbolizující společenský status nebo kulturní příslušnost nositele. O používání ZP jako symbolické pohřební keramiky svědčí také relativně nízký počet zdobených ZP v sídlištních kontextech tohoto období. Proces distribuce ZP v Evropě lze vyložit rovněž jako šíření určitého módního prvku, tak jako tomu bylo v případě rozšíření obalů od Coca-Coly v druhé polovině 20. století prakticky po celém světě (Neustupný 1976B, 245). Lahev od Coca-Coly nebo třeba automobil Ford může být dnes, vzhledem k vyspělým možnostem komunikace, užíván téměř v kterékoliv části světa, aniž by jejich uživatelé museli být příslušníky jednoho etnika, o rozdílech v kulturní tradici ani nemluvě. Některé takovéto předměty nabývají i v současnosti jiných významů než jen čistě funkčních. V některých oblastech světa vyjadřují také symbolicky např. sociální postavení majitele, ale třeba životní styl nebo obdiv k němu a socio-ekonomickému systému s ním spojenému. O zvláštním významu a symbolické funkci ZP se zmiňuje už R. von Weinzierl (Weinzierl von R. 1895). Zvoncovitý pohár mohl, podobně jako je tomu v kontextu pohřebišť se ŠK, symbolicky reflektovat pohlaví a také společenský status, který měl jeho majitel za života. V této souvislosti snad není bez významu, že ZP jsou nalézány převážně v hrobech mužů a že tyto hroby často tvoří samostatné pohřební skupiny, nebo se na pohřebišti kumulují mimo ostatní pohřby vybavené jen průvodní keramikou. E. Neustupný (THOUGHTS) hovoří o potřebě symbolicky vyjádřit individuální nebo kolektivní postoj v říši vědomí pomocí artefaktů, které tak nabývají funkci znaku či symbolu.

Dokonalé technické provedení a bohatá výzdoba činí ZP luxusní keramikou jasně se odlišující od běžné sídlištní produkce nás vede k úvahám o jejich zvláštní funkci nejen ve světě mrtvých jako symbolický pohřební artefakt, ale také při jakýchsi společensko-rituálních ceremoniích v životě tehdejších populací. Tuto symbolickou funkci ZP uvádí např. A.G. Sherratt (Sherratt, A. G. 1987, 81-114, 1991), který předpokládá možnost, že ze ZP byly při rituálních obřadech požívány jakési narkotické nápoje. Takto se i v současnosti v některých primitivních společnostech uvádějí účastníci rituálů do narkotického stavu, ve kterém jsou schopni lépe komunikovat s božstvem atd. K úvahám o ceremoniálním využití ZP dospěl na základě měření jejich výšky a obsahu také E. Sangmeister (Snagmeister, E. 1989). Srovnáním uvedených parametrů ZP dospěl Sangmeister k rozdílu proporcí mezi středoněmeckými a rýnsko-pomohanskými poháry. Autor pak na základě těchto rozdílů uvažuje o odlišném druhu ceremoniálního nápoje užívaného ve středním Německu a v Porýní. Interpretací ZP jako ceremoniálních nádob se pak pokouší spojit svou představu kočovnické společnosti v období ZP (Snagmeister, E. 1974) s modelem S.J. Shennana (Shennan, S. J. 1976; 1978) interpretujícího ZP jako prestižní symbolické předměty. Sangmeisterova představa se zakládá na existenci malých sezónních sídlišť, na nichž se často střídaly skupiny obyvatel vzájemně se potkávající. Právě s těmito kontakty a vzájemným seznamováním se jednotlivých skupin lidu se ZP spojuje Sangmeister svou hypotézu "dýmek míru", kterými měly být, na způsob zvyku severoamerických indiánů, právě ZP s opojným nápojem. Své úvahy pak vede ještě dále ke spekulacím o možných rozdílech ve výzdobě pohárů, signalizujících rozdíly mezi skupinami a o stejné výzdobě na šatu jejich "kněží" či "náčelníků" .

Další významnou otázkou, která provází bádání o ZP již od jeho počátků v 19. století a která dodnes nebyla uspokojivě rozřešena, je oblast vzniku tohoto prvku hmotné kultury, respektive jeho idey. Do dnešní doby bylo označeno hned několik hypotetických oblastí ve kterých lze předpokládat vznik idey ZP jako symbolického "znaku doby", nebo v pojetí jiných teorií výchozí bod rozsáhlého "pohárového stěhování národů". O. Montelius předpokládal vznik ZP na jihovýchodě Evropy. M. Santa Olalla hledal jejich původ v přílivu obyvatel z východního Středomoří, především z Egypta. Pro středomořský původ se vyslovil rovněž R. von Weinzierl (Weinzierl von R.1895), stejně jako J. Palliardi (Palliardy, J. 1914), který uvažoval o původu z jihozápadní Evropy. Pozornost se tak soustředila na Pyrenejský poloostrov. Castillo Yurrita (Castillo Yurrita1928) a Bosch-Gimpera (Bosch-Gimpera1926, 358) odvozují původ ZP a jejich ornamentiky z keramiky v dolině Gvadalkviviru, na které se vyskytuje podobná ornamentika kultury španělských jeskyň. Jiní badatelé hovoří také o podílu kultury Los Millares z oblasti východní andalúzské plošiny. E. Sangmeister situuje ohnisko vzniku ZP do Portugalska. V. G. Childe (Childe, V. G. 1929, 194-195) předpokládal jako oblast vzniku ZP severní Afriku, především Maroko, stejně jako Neustupný, J.. (Neustupný, J. 1946, 328), který však ve svých pozdějších pracích uvažoval spíše o původu středoevropském (Neustupný, E. -Neustupný, J. 1960, 140-141, Neustupný, J. 1968, 98). L. Hájek (Hájek, L.1939-46) předpokládal příchod ZP do střední Evropy ze severní Itálie, ve svých úvahách o původu měděných dýk ZP určuje trasu jejich postupu do střední Evropy z východního Středomoří, přes Sardinii a Alpy (Hájek 1957b, 59). Vznik ZP v oblasti východních Alp, tedy v prostředí vučedolském a pozdně badenských skupin předpokládají ve svých pracích otec a syn Neustupní (Neustupný, E. - Neustupný, J.1960, 140, Neustupný, E. 1966, 87-88; 1972, 100-102, 1976A, 121; Neustupný, J. 1968, 98). E. Neustupný (Neustupný, E.1966,88) rovněž uvažuje vznik ZP v Čechách a na Moravě, z některé z větví ŠK a hovoří též o podobnosti tvaru a výzdoby pozdní ŠK a ZP (Neustupný. 1972, 94-96 1976A, 121). Základ českomoravských a dolnorakouských ZP pak shodně nalézá v prostředí vučedolském S.J. Shennan (Shennan, S. J. 1975, 174), pro průvodní keramiku pak spatřuje předlohy ve ŠK. Prozatím nejpravděpodobnější teorii o vzniku ZP předložili nizozemští badatelé. J.N. Lantig, W.C. Mook a J.D. van der Walls (van der Walls1973; 38-58, Lantig, J. N. - van der Walls 1976, 4) uvažují o lokálním vývoji ZP ze ŠK v Nizozemí. Vyhodnocením C14 dat a na základě typologických rozborů dospěli k vývojové sekvenci od PFB (tzv. poháry s odsazenou patkou, nizozemské pozdní ŠK) přes AOO (poháry s výzdobou na celém povrchu, rané ZP) k BB (ZP).

Otázka relativní chronologie ZP je již delší dobu diskutována. Méně pochybností je v otázce konce ZP, neboť je všeobecně konstatován jejich podíl na vzniku kultury únětické starší doby bronzové. Jednota názorů však není v otázce, zda se na vzniku kultury únětické podílela také ŠK, zde se pak otevírá pole diskuse o kontinuitě či diskontinuitě vývoje v závěru eneolitu. M. Bbuchvaldek (Buchvaldek, M. 1978; 1981) soudí, že sice není dokladů pro kontakt ZP a nálezů horizontu Řivnáč-Jevišovice B, ale lze nalézt doklady pro částečnou současnost mladé ŠK a počátků ZP, s nimiž paralelizuje též skupiny Kosihy-Čaka (Makó) a Somogyvár-Vinkovci (Buchvaldek, M.1958). Morfologickou podobnost nádob ŠK a ZP vysvětluje uplatněním vlivů z Karpatské kotliny a předpokládá, že se obě kultury podílely na vzniku únětické kultury, kterou byly překryty, přičemž ZP přežívaly částečně i nadále. Opačného názoru je E. Neustupný (Neustupný, E. 1956; 1966, 87-88), který tvrdí, že nejsou bezpečně doložitelné kontakty ZP s kteroukoliv ze skupin ŠK v Evropě. Za argument proti současnosti obou kultur považuje vedle C14 dat také horizontální stratigrafie na českomoravských a středoněmeckých pohřebištích, kde jsou hroby ŠK a ZP v bezprostřední blízkosti (např. Brandýsek, Čachovice aj.). Na tuto skutečnost upozorňuje také S.J. Shennan (Shennan, S. J. 1976, 234). Nálezy vučedolského okruhu považuje Neustupný za současné se ŠK a předcházející ZP.

Období zvoncovitých poháů je pozoruhodnou etapou v dějinách pravěké Evropy, kdy dochází k propojení i značně vzdálených teritorií některými symbolickými prvky hmotné kultury, nesenými pravděpodobně společnou ideologií. Pohřební ritus tohoto období svědčí o významném odlišení mužské a ženské role ve společnosti a pravděpodobně i o počínající společenské diferenciaci, která se dále rozvíjela v době bronzové.

V období zvoncovitých pohárů se na našem území spojují dva fenomény hmotné kultury, které jsou různého původu. Je to jednak eponymní keramický typ zvoncovitého poháru, který má technologii a výzdobu výrazně odlišnou od tzv. průvodní keramiky, se kterou bývá nalézán ve společných kontextech. Idea výroby a užívání tohoto, zřejmě prestižního, artefaktu pochází ze západní Evropy, a to pravděpodobně z oblasti dolního Porýní, kde, jak již v polovině 70. let rozpoznali nizozemští archeologové (Lanting - van der Waals 1976) došlo k vývoji ZP z lokální skupiny pozdní ŠK. Tento západní prvek se v některých oblastech střední Evropy mísí s druhým fenoménem hmotné kultury, tzv. průvodní keramikou. V této části hmotné kultury lze spatřovat spíše již konstatované vazby na oblast Karpatské kotliny. V této souvislosti je třeba také zmínit některé typy sídlištní keramiky, které se striktně neobjevují v hrobech a svou tvarovou skladbou zřejmě navazují na předchozí vývoj již od starého eneolitu.

Z hlediska klimatické chronologie se pohybujeme v období subboreálu (dle Starkelova nebo Lambova dělení - Lamb 1977), které z hlediska absolutní chronologie trvalo od počátku 3.tisíciletí až do poloviny prvního století př. Kr.. Jiné klimaticko-chronologické dělení vytvořil V. Ložek, podle něhož námi sledované období spadá do tzv. epiatlantiku, který trval asi od počátku 4. tisíciletí do druhé poloviny druhého tisíciletí př. Kr. (Ložek, V. 1973) Námi sledovaný časový horizont tedy spadá kamsi do staršího subboreálu. Na základě dat získaných malakologickým, paleoentomologickým a palynologickým výzkumem se předpokládá, že v tomto období docházelo k cyklickému střídání suchých a teplých s vlhkými a chladnými periodami. Podle B. Aabyho (in: Roberts 1991) započal tento proces ve středním holocénu a jednotlivé cykly se opakovaly po 260 až 520 letech. Klimatické výkyvy byly bezpochyby také lokálního rázu, a proto není zcela jisté, zda zjištění učiněná v oblastech severoevropských nebo britských bažin lze přijímat jako ekvivalentní pro klimatickou situaci u nás. Z našeho území máme zatím jen velmi málo takových dat, která navíc nejsou souhrnně zpracována.

Co se týče hydrologické situace v tomto období, soudí se, že hladina vodních toků v Evropě mohla být o 1 až 3 m ů v Evropě mohla být o 1 až 3 m vlhčího, deštivého atlantiku (Gramsch 1976). Oproti předchozímu atlantiku došlo ke značnému snížení vlhkosti a teploty ovzduší. Vlhčí výkyvy byly zaznamenány pro období okolo roku 2800, 2400 a 2200 př. Kr., naopak suchý výkyv klimatu je předpokládán okolo roku 2500 př. Kr.. Průměrné teploty se postupně snižovaly, až došlo k vytvoření zhruba současného stavu vegetačních stupňů. O poněkud sušším klimatu i ve srovnání s dneškem svědčí pozorování M. Zápotockého (Zápotocký, M. 1960, 24) na lokalitě Chrást (okr.Mělník), kde byly hroby z období ZP zapuštěny pod současnou hladinu spodní vody. Po roce 2500 př. Kr. docházelo k postupnému ochlazování, které skončilo kolem roku 1650 př. Kr..

Při rekonstrukci pravěké vegetace Čech narážíme na nedostatek palynologických dat. V. Ložek (Ložek, V.1973) rekonstruoval vegetaci střední Evropy v období tzv. epiatlantiku (Ložkovo klimatické členění holocénu, asi 4000 - 1200 př. Kr.) především na základě pozorování z oblasti Českého krasu. Vegetaci v tomto klimatickém období charakterisuje jako: "Smíšenou doubravu, v níž jilm a lípa ustupují jasanu, místy převažuje smrk nebo borovice, popř. olše. Jde o období rychlého šíření buku a jedle". Tehdejší les byl pravděpodobně dobře prostupný, což umožňovaly svými širokými korunami lípy a jilmy. E. Opravil (Opravil, E. 1985, 390) uvádí z našeho území nález makrozbytků dřeva habru (Carpinus betulus) a dubu (Quercus sp.) ze sídlištního objektu ZP v Holubicích (okr. Vyškov). V souvislosti s těmito nálezy Opravil charakterizuje vegetaci v tomto období jako atlantické doubravy s odlesněnými enklávami ve starém sídelním území a soudí, že extenzivní využívání okrajových partií těchto doubrav, zvláště pastvou, umožňovalo rozvoj habru, který v mladším holocénu dosahoval maxima. Z téže lokality pochází také soubor zuhelnatělých semen (Tempír 1985, 391-392), v němž je zastoupena především pšenice dvouzrnka (Triticum dicoccum SCHRANK), dále pšenice jednozrnka (Triticum monococcum L.), pšenice obecná (Triticum aestivum L.) a ječmen obecný (Hordeum vulgare L.). Z plevelů byla zachycena semena vikve úzkolisté ? (Vicia sp. augustofolia?), sveřepu stoklasy (Bromus secalinus L.), černého bezu (Sambucus nigra L.), zlomek pecky trnky (Prunus spinosa L.) a neurčené zlomky dalších plodů. L. Hájek (Hájek, L. 1936-38, 120) uvádí nález zuhelnatělých žaludů ze dna sídlištního objektu v Praze - Lysolajích.

Nálezy zvířecích kostí pochází jak ze sídlištních tak i z pohřebních kontextů ZP. Z domácích zvířat je v Čechách doložena:

Ovce-koza (Ovis s. Capra):
-Žabovřesky (okr. Litoměřice), pohřebiště (Zikmundová 1960, 485).
-Praha 8-Kobylisy, pohřebiště (Havel 1980, 121).

Tur domácí (Bos taurus/Primigenius f. taurus):
-Brandýsek (okr. Kladno), pohřebiště (Zikmundová 1960, 484).
-Praha 10-Hostivař, sídlištní objekt (Peške 1976, 30-31).
-Praha 8-Kobylisy, pohřebiště (Havel 1980, 121).
-Jenštejn (okr. Praha-východ), sídliště (Hájek 1936-38, 119-122).
-Praha 6-Lysolaje, sídliště (Hájek 1936-38, 120).
-Radovesice I. (okr. Teplice), sídlištní objekt (Beech, M. 1993).

Prase domácí (Sus s.f.d.):
-Brandýsek (okr. Kladno), pohřebiště (Zikmundová 1960, 484).
-Praha 8-Kobylisy, pohřebiště (Havel 1980, 121).
-Radovesice I. (okr. Teplice), sídlištní objekt (Beech, M. 1993).

Medvěd (Ursus arctus):
-Řež (okr. Praha-východ), pohřebiště (Stocký 1916, 187).

Jelen lesní (Cervus elaphus):
-Praha 10-Hostivař, sídlištní objekt (Peške 1976, 30-31).
-Radovesice II. (okr. Teplice), pohřebiště (Beech, M. 1993).

Prase divoké (Sus scrofa) a bobr (Castor fiber):
-Radovesice II. (okr. Teplice), pohřebiště (Beech, M. 1993).

Blíže neurčený pták:
-Řež (okr. Praha-východ), pohřebiště (Stocký 1926, 133).

Velmi přínosnou je též paleozoologická analýza M.Beeche (Beech,M.1993). Na liptickém sídlišti převládaly (uváděn je vždy počet nalezených kostí a jejich procento z celkového počtu kostí všech identifikovaných druhů zvířat) kosti hovězího dobytka (Bos primigenius f. taurus 121 = 58,2%), dále byl zaznamenán výskyt prasete dom. (Sus scrofa f. domestica 32 = 15,4%), ovce/kozy (Ovis/Capra sp. 21 = 10,1%), kozy (Capra aegagrus f. hircus 1 kost) a psa (Canis lupus f. familiaris 12 = 5,8%), 16 kostí, tedy 7,7% připadlo na jelena (Cervus elaphus ). Pratur (Bos primigenius) byl zastoupen 4 kostmi, tedy 1,9% a v obj. č.1/82 byl objeven zlomek ptačí kosti. Podíl divoké zvěře na sídlišti tvořil 10,1%.

Zvířecí kosti nalézané v hrobech měly pravděpodobně funkci milodarů, zatímco kosti nalézané na sídlištích jsou buď zbytky potravy lidí, zvířat, nebo jsou dokladem výskytu zvířat na sídlišti a to třeba i po jeho zániku. Ne všechny kosti divoké zvěře nalézané na sídlištích musejí být zbytky potravy, neboť některé části těl zvěře mohly být přinášeny z lesa jednotlivě (např. shozy parohů nebo kosti uhynulé zvěře), jako surovina pro výrobu kostěných nástrojů. Z nálezů kostí tura, v sídlištním objektu v Praze 10-Hostivaři, pocházelo 89% z adultních jedinců a jen jeden kus měl stáří okolo 2 let. Tato skutečnost je v rozporu s představou o vybíjení značné části stáda před příchodem zimy a může svědčit o značné péči o pastvu dobytka v zimních měsících (lesní pastva?).

Z našeho území pochází jen nemnoho nálezů koňských kostí souvisejících s obdobím ZP. Jde o nález dvou koňských lebek z hrobu I ve Vyškově (ONDRÁČEK 1961) a zubu velmi starého jedince v hrobě č. 187 z Dolních Věstonic. Toto nízké zastoupení koně v našich nálezech je v kontrastu s převahou koňských kostí na maďarských lokalitách csepelské skupiny. R. Kalicz-Schreberová (Kalicz, R. - Scherberová 1976, 214) uvádí až 65% ( např. Csepel-Hollandi utca 60%, Csepel-Haros 45%. Rovněž otázka zda jde o koně plně domestikovaného není uspokojivě vyřešena. Nálezů zvířecích kostí z období ZP je však v Čechách stále velmi omezené množství, a proto zatím nelze činit závěry v otázce složení stáda a významu pastevectví v modelu výživy populací se ZP.

Oblast Velké Prahy byla vybrána jako administrativní region, který zaujímá dva geomorfologické celky a několik podcelků. Jedním z geomorfologických celků je Poberounská soustava, která je zastoupena Kladenskou tabulí tvořící severní část pražského levobřeží, která se skládá z okrsků Turské plošiny, Hostivické a Zdibské tabule. Na jihu Praha zaujímá Pražsko-říčanskou plošinu skládající se z geomorfologických okrsků Třebotovské, Uhříněveské a Úvalské plošiny a Pražské kotliny. Z druhého menšího geomorfologického celku České tabule je na SV pražského území zastoupena Středolabsko - českobrodskou tabulí s okrsky Čakovické tabule a Kojetické pahorkatiny.

Praha měla po velkém přidružení 30 okrajových obcí, v roce 1974, rozlohu 497 km2. Tímto k Praze přibyla i část geomorfologického celku České tabule (Praha 9 - Čakovice, Třeboradice, Miškovice a Vinoř) a spolu s povodím Mratínského a Vinořského potoka také oblast přítoků středního Labe. Všechny ostatní pražské potoky v Praze ústí do Vltavy, s výjimkou Radotínského potoka, který ústí do Berounky. Na malou část JZ území Prahy zasahuje rovněž Hořovická pahorkatina svou Hořovickou brázdou a Brdská vrchovina severovýchodním výběžkem Hřebenů. Nejvyšším místem v Praze je zarovnaný povrch jihozápadně od Zličína s 399 m n. m. a nejnižší polohy se nalézají na Vltavě na severním okraji města, se 177 m n. m. Maximální výškové rozdíly tak dosahují přes 200 m na poměrně malém prostoru.

Geologickou stavbu pražské krajiny charakterizují B. Balatka a J. Sládek (Blatka, B. - Sládek, J. 1976, 6) jako "Oblast proterozoických a staropaleozoických hornin Barrandienu, krytých na severozápadě a severovýchodě souvislou pokrývkou, jinde zbytky téměř vodorovně uložených svrchnokřídových sedimentů. Nejstarší proterozoické břidlice, droby, buližníky vystupují na povrch na jihovýchodě a na severním okraji Prahy. Největší část města budují zvrásněné staropaleozoické horniny barrandienského synklinoria porušené četnými směrnými podélnými a příčnými zlomy". Geomorfologický reliéf Prahy je dán především strukturními hřbety a suky, které jsou převážně seskupeny do pruhů barrandienského směru, tedy jihozápad-severovýchod, tyto také v mnoha případech ovlivňují vývoj a geomorfologický ráz údolí vltavských přítoků, jako je Botič, Rokytka a Šárecký nebo Motolský potok. Velká část současné vnitřní Prahy byla založena na plošinách pleistocenních teras, které jdou na některých místech až do výšky 110 m nad hladinou Vltavy. Nejrozsáhlejší jsou staropleistocenní terasy na pravém břehu Vltavy v jižní a střední části města. Podobné, ač nižší úrovně, jsou terasy podél pravobřežních vltavských přítoků Botiče a Rokytky. Pro pravěké osídlení měly značný význam také sprašové návěje, které se vytvořily na plošinném a mírně ukloněném reliéfu a na údolních svazích na levém břehu Vltavy.

Obraz pražské krajiny se však víceméně měnil a je dnes poněkud odlišný od podmínek v období závěru eneolitu. Zvláště v polohách svahových a údolních, protože eroze a akumulace na toku Vltavy a jejich přítocích započaly ve větší míře až s hromadným odlesňováním, které souviselo se změnami v osídlení a plošném zextenzivnění zemědělské činnosti ve 13. stol. O počátcích těchto procesů se hovoří už v souvislosti s dobou římskou a jsou v menší míře předpokládány i pro další pravěká období (Neustupný 1987, 641; Opravil 1983).

Průměrná roční teplota v Praze, za posledních více než 200 let meteorologických měření, je + 9,4 OC. Roční srážkový normál se pohybuje od 520 do 530 mm na 1 m2 a asi 42 %

dní v roce je se srážkami nad 0,1 mm/1m2. Poměr jasných a zatažených dní je 37,4:148,2. V oblasti Pražska převládají jihozápadní až severozápadní směry větrů (Stuchlík 1976, 486-487, 498), ostatně stejně jako v celých Čechách (Kunský 1968, 120). Menší procento východně (SV-JV) orientovaných větrů je přičítáno anticyklonálním situacím, tzn. tlakovým výším, kdy je v oblasti s vyšším tlakem vzduchu uzavřena jedna nebo více izobar. Jak je vidět z výsledků analýzy, byly směry větrů do jisté míry určující pro volbu polohy zakládaného sídelního areálu. Lze předpokládat, že současný teplotní průměr našeho klimatického pásma se zásadně nelišil od situace v období subboreálu, které chronologicky pokrývá námi sledované období.

Její hodnota byla většinou odečítána z mapy, popř. převzata z nálezové zprávy. Tento údaj musí být vždy posuzován s přihlédnutím k hodnotovému číslu přesnosti lokalizace nálezu. V případě hodnotového čísla III byla volena středová poloha a v číselném vyhodnocení jsou u všech sledovaných analyzovaných faktorů uváděny jak hodnoty souhrnné, tak i hodnoty jen pro lokality s přesnější lokalizací (hodnotové č. I, II). Je třeba také uvážit značný rozsah některých nalezišť (např. pohřebiště se ŠK na Jihozápadním Městě, Buchvaldek, M. - Kovářík 1994), která se mohou rozkládat i přes několik vrstevnic s desetimetrovým intervalem. V tomto případě byla opět volena hodnota středové polohy v rámci známého rozsahu naleziště.

Tato vzdálenost byla stejně jako předchozí údaje o nadmořské výšce zjišťována z podkladu pro (mapa z r. 1953). Rekonstrukční mapa Prahy 1:25 000 použitá pro topografickou analýzu byla vytvořena M. Buchvaldkem pro katalog nálezů ŠK na území Prahy (Buchvaldek, M. - Havel - Kovářík 1991). Tato rekonstrukční mapa byla sestavena podle mapy hlavního města Prahy 1:25 000, vydané v roce 1953 pro potřeby Ústředního národního výboru hl.m. Prahy, referátu pro výstavbu (výr.č. 1491/53, 1492/53). Buchvaldkova mapa rekonstruuje dnes již neidentifikovatelné vodní toky jako je např. Dejvický potok (mapa 4 ukazuje jeho původní koryto, podobně jako u potoka který protékal Kobylisy), dolní tok Motolského potoka atd. Tyto rekonstrukce více méně vystihují původní průběh vodních toků. Hydrologické aj. topografické údaje bohužel nebyly revidovány podle 1., tzv. Josefského, vojenského mapování z let 1763-1785. V analýze bohužel nemohly být sledovány možné lokální vodní zdroje. Vzhledem ke značné urbanizaci Prahy je rekonstrukce výskytu pramenů a dalších lokálních vodních zdrojů značně problematická. Existence jakýchsi vodních toků (zdrojů) v dnes již zastavěných částech Prahy nám dnes připomínají jen některá toponyma, jako jsou např. názvy ulic: U studánky, K haltýři, V tůních, Na louži, Ke stírce, atd.

Tento údaj je obsažen v soupisu nalezišť, ale od jeho statistické analýzy bylo upuštěno. Toto členění je vzhledem ke studiu vazby pravěkého osídlení na vodní toky irelevantní. Vhodnější by bylo sledovat skutečný průtok, který ve skutečnosti mnohem lépe charakterizuje vydatnost vodního toku.

Expozice svažitých nalezišť ke světovým stranám byla určována na základě výše uvedené mapy 1:25000 a případně upřesňována podle ZM ČSSR 1:10 000.

Hodnoty převýšení byly určovány na základě počtu 10 m vrstevnic dělících polohu naleziště od hladiny vodního toku na mapě 1:25000, tedy s nepřesností ± 5 m.

Toto kritérium bylo rovněž vypočteno z mapy 1:25 000, s řazením vrstevnic po 10 m, pomocí vzorce tg a = v:l, kde úhel sklonu tg a se rovná podílu v - rozdílu mezi vrstevnicemi (10m převýšení) a L - vzdálenost vrstevnic na mapě. Hodnoty pod 0O20' považujeme stejně jako J. Rulf (Rulf, J. 1983, 52) za rovinu.

Po vyloučení nálezů se IV. hodnotovým číslem lokalizace zbylo, z celkového počtu 74 nalezišť ŠK, 58 odpovídajících požadavkům analýzy a 76 z celkového počtu 93 nalezišť ZP. Lokalizace nalezišť ŠK byla převzata ze soupisu M. Buchvaldka (Buchvaldek, M. - Havel - Kovářík 1991). a lokalizace ZP jsme provedli na základě řady ZM ČSSR 1:10 000 a soupisu nalezišť v práci L.Hájka (Hájek, L.1968). Za sdělení okolností některých dosud nepublikovaných nálezů děkuji J.Havlovi. Většina poloh nalezišť byla ověřována přímo v terénu. Nedocenitelnou pomůckou upřesňující některé, dnes již těžko identifikovatelné starší lokalizace byl soupis archeologických lokalit Velké Prahy od Z. Farkače, který bohužel zůstává dosud jen v rukopisu (Farkač, Z. 1976).

H. Rok konání archeologické akce při níž byly evidovány nálezy ŠK, respektive ZP

Charakteristika půdních typů a substrátů v místech nalezišť není statisticky vyjádřena. Celkově však byla vazba lokalit na pedologickou strukturu krajiny sledována alespoň v zjednodušených rysech. (viz mapa 2, sestavená na základě půdní mapy ČR, list 12-24 Praha).

Archeologické nálezy ze kterých se snažíme rekonstruovat celkový obraz období konce eneolitu tvoří v některých směrech značně omezenou pramennou základnu. Je to především nedostatek sídlištních nálezů ZP a téměř úplná absence těchto nálezů ŠK. Značně limitovaná evidence sídlištních nálezů nám neumožňuje charakterizovat přesněji hospodářskou orientaci, strukturu sídlišť, sídelních areálů a osídlení krajiny. Máme jen značně omezené představy o obytných objektech ZP (Jenštejn [okr. Praha-východ], Kozly [okr. Mělník], Praha 10-Hostivař) a naprosto žádné informace a způsobu sídlení v období se ŠK.

Tato skutečnost není s největší pravděpodobností způsobena odlišnou orientací hospodářství a odlišným způsobem života populací v období závěru eneolitu od ostatních pravěkých období. Hlavním důvodem je pravděpodobně odlišná forma konstrukce sídlištních objektů, které nezanechávaly výrazné stopy v podloží (k této otázce více Turek, J. 1995). Charakter nálezů, které máme k dispozici, také značně omezuje možnost vytvoření modelu přírodního prostředí a tzv. kulturní, tedy člověkem obývané a jeho aktivitou formované krajiny. Chybí nám k tomu ekofakty, které až na výjimky nelze získat z pohřebišť a také evidence samotných poloh sídlišť.

Ačkoliv máme v naprosté většině případů možnost pracovat jen s evidencí poloh pohřebních areálů, je třeba se zabývat jejich charakteristikou z hlediska umístění v krajině a postavení v kontextu pravěkého osídlení krajiny. Pohřební areály byly s největší pravděpodobností na relativně odlišných a vzdálených místech od obytných areálů, ale tvořily s nimi nepochybně jeden sídelní areál (ve smyslu členění sídelních areálů, které zavedl Neustupný, E. 1986). Soudíme proto, že rovněž topografická charakteristika pohřebního areálu má svůj význam pro rekonstrukci umístění příslušného sídelního areálu.

Nálezy ŠK a ZP z jednotlivých poloh nejsou v analýze vnitřně chronologicky členěny. Vnitřní chronologie nálezového materiálu, alespoň pokud jde o ZP, není prozatím uspokojivá. Avšak vzhledem k relativně malému počtu poloh ŠK a ZP evidovaných na území Prahy se nezdá, že by takový pokus mohl přinést nějaké jednoznačné výsledky. Zvláště uvážíme-li, že jednotlivá pohřebiště mohla procházet i delším vnitřním chronologickým vývojem.

Je třeba mít na zřeteli, že počet poloh podrobených analýze nemusí representovat skutečný počet pohřebišť podchycených v této práci. Je totiž těžké rozhodnout u velkých koncentrací hrobových nálezů, jako je tomu u ŠK v Dejvicích a Bubenči nebo u ZP v Kobylisích, zda jde o 3 až 5 menších pohřebišť, nebo o jedno rozsáhlé pohřebiště, z nějž máme identifikovány jen torzovité útržky. V analýze tedy hodnotíme všechny polohy zvlášť, ač některé z nich jsou ve vzdálenosti jen asi 100-200 m od sebe. Vystavujeme se tím samozřejmě do jisté míry statistickému zkreslení, avšak za stavu, kdy skutečný model struktury rozmístění v krajině a velikosti a chronologických vztahů nalezišť jen odhadujeme, se zdá být tato cesta přijatelnější, než vytváření spekulativních limitů pro možnost či nemožnost sloučení dvou či několika poloh do kontextu jednoho pohřebiště.

První nálezy ŠK a ZP v Praze pocházejí ze 70.let 19.století a souvisejí s tehdejšími počátky výstavby mimo historické centrum města, např. v Holešovicích. Šlo o nálezy hrobové. Jak nálezy ŠK, tak nálezy ZP upoutávaly pozornost náhodných nálezců svou svéráznou, esteticky působivou výzdobou. Rovněž tak skutečnost, že byly tyto artefakty většinou nalézány s lidskými pozůstatky poutala pozornost nálezců a vedla je k jejich zachování a předání nálezů příslušným odborníkům či institucím. V posledních dvou desetiletích 19. století narůstala spolu s obecným zájmem o pravěké nálezy také kolekce ŠK a ZP. Nálezy učiněné před první světovou válkou pocházejí převážně z pískoven a cihelen na periférii tehdejší Prahy (Dejvice, Holešovice, Lysolaje) a z některých staveb obytných i průmyslových budov. V době první světové války lze sledovat určité snížení stavební aktivity, s nímž souvisí také relativní stagnace přírůstku nových nálezů. Velký nárůst archeologických akcí, při nichž byly evidovány nálezy ŠK a ZP lze pozorovat v meziválečných letech. Jedna třetina akcí s nálezy ZP a jedna polovina akcí evidujících nálezy ŠK se uskutečnila právě v tomto období. Je to doba výstavby rozsáhlých obytných čtvrtí a nových komunikací v Dejvicích, Bubenči, Kobylisích a jinde při výstavbě Velké Prahy. Je to také doba působení mnoha amatérských i profesionálních archeologů, jako např. MUDr. J. Aksamita, L. Hájka, J. A. Jíry, prof. A. Stockého a dalších, kteří velmi pečlivě sledovali stavební činnost a prováděli záchranu a dokumentaci archeologických nálezů. Druhá světová válka přinesla určitý pokles v archeologické činnosti, avšak ani v letech poválečných nedošlo k opětnému nárůstu archeologické aktivity. Tato situace je zvláště výrazná u nálezů ŠK, kde byla za dobu od r. 1945 až do začátku 7O. let zaznamenána jen jedna jediná poloha. Mírný nárůst pak zaznamenává nálezová základna v letech 70. a 8O., což souvisí především s velkoplošnými odkryvy v oblasti výstavby sídlištních monster epochy socialistického velkoměsta, jako např. Kobylisy nebo Nové Butovice. Jako příčiny tohoto poklesu nálezových přírůstků v poválečném období se nabízí jednak snížení zájmu o archeologické nálezy související s úbytkem více či méně fundovaných amatérských spolupracovníků (respektive jejich odchodu do ilegality) dohlížejících na stavební činnost v jednotlivých částech města. Toto pravděpodobně souvisí s obecným poklesem zájmu společnosti o věci veřejné po násilném znárodňování v 50. letech. Tento pokles terénní archeologické aktivity je ve zdánlivém rozporu s přírůstkem profesionálních archeologů v poválečném období a to zvláště v Praze.

Jedním z dalších důvodů pak může být změna stavebních technologií. Na rozdíl od převážně ruční práce při hloubení základů rodinných domků a podobných jednotlivých stavebních akcí menšího rozsahu, jaké byly typické pro výstavbu na konci 19. a v první polovině 20. století, nastupuje v poválečných letech těžká mechanizace a projekty velkoplošných stavebních akcí, při kterých archeologické nálezy obecně velmi snadno unikají pozornosti. Navíc jsme tak při velkých skrývkách prakticky zbaveni možnosti zachytit nálezy v nadloží nebo objekty do podloží jen mělce zahloubené. Je otázkou do jaké míry lze argumentovat posunem výstavby z oblastí Dejvic, Bubenče a dalších prvorepublikových periférií Prahy do okrajových oblastí dnešních, jako je Jihozápadní Město, Ďáblice apod. Nezdá se totiž, že by osídlení v nově exkavovaných částech Prahy mělo být výrazně řidší. Je tedy nutné pokles přírůstku nálezů, kontrastující s mnohonásobně rozsáhlejší současnou výstavbou oproti poměru stavební činnosti a množství archeologických nálezů v období předválečném, přičíst negativnímu vlivu těžké stavební techniky a velkoplošných odkryvů, které zvyšují procento ničených archeologických památek.

Tendence ve vývoji nálezové základny ŠK a ZP lze sledovat na histogramu, kde jsou vyneseny všechny terénní akce s nálezy ŠK a ZP, u kterých známe rok jejich uskutečnění. Počet akcí tak neodpovídá celkovému počtu lokalit, protože na jedné lokalitě mohlo proběhnout i více akcí v různých letech. Pro akce s nálezy ZP jsou zde odlišeny ty, které byly evidovány A. Stockým (Stocký, A. 1926), dále pak L. Hájkem (Hájek, L. 1968) a současný stav evidence. Podobně jako M. Buchvaldek (Buchvaldek, M. 1973, 2O, mapa 1,2) zhodnotil nárůst evidovaných nalezišť ŠK a ZP v Čechách pokoušíme se zde také nastínit tuto tendenci pro ZP na území Prahy.

J.L. Píč (Píč, J. L. 1899) uvádí 7 nalezišť, což je 7,5 % současného stavu, A. Stocký (Stocký, A.1926) uvádí 31 nalezišť, což je 33 % současného stavu nálezové základny ZP v Praze. V současnosti máme na území Prahy evidováno celkem 93 nalezišť ZP. Nesporně největší díl práce na soupisu nálezů ZP nejen v Praze, ale i v celých Čechách odvedl L. Hájek. O důkladnosti jeho heuristické činnosti svědčí mj. také fakt, že se nám podařilo nalézt v Praze jen čtyři polohy zkoumané před r. 1968, které nepojal do svého katalogu.

Jedním z významných faktorů, které ovlivňují rozsah pravěkého osídlení a volbu vhodných míst pro zakládání sídelních areálů je nadmořská výška. Polohy s nálezy ŠK a ZP jsou povětšinou pohřebiště, avšak i v tomto případě má statistické zpracování údaje o nadmořské výšce svůj smysl. Lze si klást otázku, zda je poloha těchto nalezišť nějak výrazněji odlišná od umístění v krajině běžného pro pohřební i sídlištní nálezy jiných pravěkých období a do jaké míry lze vztáhnout podmínky pohřebních areálů na ostatní, nám bohužel většinou neznámé součásti sídelních areálů, především na areál obytný, areál zemědělské výroby, či pastvy.

Přibližně polovina nalezišť ŠK se vyskytuje na nejnižších polohách regionu od 180 do 230 m n.m., střední polohy (231-280 m n.m.) jsou zastoupeny méně, asi 12 % poloh. Ke zvýšení výskytu nalezišť pak dochází u poloh vyšších, 281-330 m n.m., a to na 31 %. Nejvyšší místa Prahy 331-350 m n.m. jsou osídlena jen sporadicky, 7 % nalezišť ŠK je tedy na území Prahy nalézáno především na níže až středně položených mírně svažitých terasách (Dejvice-Bubeneč, Kobylisy), ale i na relativně vysokých zarovnaných plošinách nebo nepatrných svazích (jako např. Jinonice nebo Řeporyje) v blízkosti vodních toků.

Nálezy ZP rovněž mírně převládají v nejnižších oblastech (35,5 % 180-230 m n.m.), ale tato převaha není tak výrazná jako u ŠK a lze spíše hovořit o rovnoměrném využití všech poloh od 180 do 330 m n.m. Stejně jako u ŠK jsou jen velmi slabě osídleny polohy nad 331 m n. m. (5,3 %). Pokud jde o sídlištní nálezy ZP, lze analýze podrobit jen 3 polohy. Dvě z nich se nalézají ve středním pásmu pražského reliéfu (321-280 m n.m.) a jedna (Lysolaje) na výše položené terase (310-320 m n.m.). Ani jedno sídliště se však nenachází v poloze údolní nivy (viz obr. 7,8). Průměrná nadmořská výška poloh ŠK je 254 m a u ZP je to 256,5 m. Obě hodnoty jsou si velmi blízké a ve vztahu k průměrné nadmořské výšce terénu Prahy, který se podle našich výpočtů pohybuje asi okolo 265 až 288 m n.m., stojí spíše v mírném podprůměru.

Další neméně významnou otázkou je rovněž vztah osídlení k vodním tokům a převýšení nad jejich hladinou. Většina poloh ŠK (55 %) a ZP (48,7 %) se nachází ve vzdálenosti do 250 m od vodního toku. Dalších 38 % nalezišť ZP bylo vzdáleno od vodního toku 250-500 m. Jen velmi malý počet nalezišť ŠK se pak vzdaluje od 550 do 800 m od vody. U ZP se ještě 15,8% nalezišť vyskytuje ve vzdálenosti od 500 do 750 m a 10,5% do 1400 m od vodního toku.

Sídliště ZP se pak nalézají: Kobylisy 150 m a Hostivař 490 m od vodního toku, což je vzdálenost pro pravěká sídliště stále ještě přijatelná. Třetí ze sídlišť, v Lysolajích, je však od současného nejbližšího vodního toku vzdáleno 800 m. Tato značná vzdálenost nasvědčuje tomu, že lysolajské sídliště bylo zřejmě vázáno na nějaký bližší vodní tok (zdroj), kterým mohl být pramen nebo vodoteč dnes již v terénu neidentifikovatelný.

Osídlení se ŠK se zdá být více vázané na vodní toky, alespoň pokud jde o nižší procento (7 %) poloh vzdálených více než 550 m od vodního toku, oproti 22,4 % ve stejných vzdálenostech u ZP. Průměrná vzdálenost od vodního toku je 260 m u nalezišť ŠK a 351 m u poloh s nálezy ZP (viz obr 9, 10). Co se týče převýšení lokalit nad hladinou vodního toku, nalézá se shodně většina nálezů ŠK (49,9 %) i ZP (55 %) v převýšení do 5 m.

Svažité lokality ŠK jsou nejvíce orientovány na SV (51,7 %) a JV (24,1 %), podobně jako naleziště ZP, u kterých převládají spíše polohy v JV kvadrantu větrné růžice (JV 27,6 a SV 22,4 %). Obecně však lze pro naleziště pozdního eneolitu v Praze konstatovat výraznou preferenci svahů exponovaných k východu. Možná interpretace tohoto jevu se nabízí, vyneseme-li procentuální hodnoty expozic svažitých nalezišť na větrnou růžici (Stuchlík 1976, tab. 38), která zachycuje pozorování směru větrů v letech 1946-65 ze dvou meteorologických stanic v Praze (Praha 6-Ruzyně, 390 m n.m. a Praha 2-Karlov 270 m n. m.). Zatím co svahy s nalezišti pozdního eneolitu jsou exponovány především k SV a JV, tedy do východního sektoru větrné růžice, jsou převládající větry vyznačeny převážně v opačném západním sektoru . O převaze západních větrů v Čechách jsme se již zmínili a skutečnost, že většina nalezišť vyhledává závětrné východní svahy může svědčit o zásadním vlivu směru a intenzity vzdušného proudění na preference poloh vhodných k založení sídelního areálu.

Pedologická situace jednotlivých lokalit byla sledována na základě Půdní mapy ČR 1:50 000 a Půdně interpretační mapy ČR 1:50 000. Pro naleziště ŠK i ZP se zdají jasně převládající polohy na hnědozemních půdách se sprašovým substrátem (jde buď o hlinité spraše, nebo sprašové hlíny). V severovýchodní části Prahy, především tam, kde na její území zasahuje Českobrodská tabule, lze zaznamenat i naleziště v černozemích, především na sprašovém substrátu. Méně se vyskytují nálezy v polohách s hnědozemí na píscích a stěrkopíscích.

Zvláště velké koncentrace nálezů ŠK a ZP se objevují především na větších plochách spraší s hnědozemním nadložím (Dejvice-Bubeneč, Kobylisy). Minimum poloh s nálezy ŠK a ZP bylo evidováno přímo v inundačním pásmu nivních půd, nebo nivních půd glejových, s půdotvorným substrátem nivních uloženin nekarbonátových středních. Značná část nalezišť se však vyskytuje v jejich blízkosti .

V analýze byl statisticky zhodnocen vztah osídlení v období konce eneolitu k některým faktorům přírodního prostředí v regionu Prahy. Přes značně omezenou vypovídací schopnost nálezového materiálu mohly být vymezeny některé teze, které by snad mohly napomoci k vytvoření obecného modelu struktury osídlení krajiny, vzájemné integrace člověka a přírody, ekonomiky a způsobu života v období, které se nám na základě hmotných pramenů jeví jako v jistých směrech specifická etapa pravěkých dějin.

Vztah osídlení ŠK a ZP ke značně heterogennímu geomorfologickému reliéfu Prahy odpovídá v hrubých rysech charakteru celého pravěkého osídlení. Osídleny jsou především nejúrodnější oblasti regionu. Osídlení slábne a mizí ve směru na jih od Prahy a také ve směru jihovýchodním, tedy na Říčansku. Jsou to oblasti, jejichž půdní podmínky (nízká úrodnost) a zřejmě také značné zalesnění v pravěku výrazně limitovaly pravěké osídlení.

Naleziště překračují jen velmi výjimečně vrstevnici 330 m n.m., tato skutečnost odpovídá pozorováním z jiných regionů.

Pro Českobrodskou tabuli uvádí J. Rulf (Rulf, J. 1983, 77) hranici 300 m n.m. a E. Neustupný (Neustupný, E. 1956, 410) zaznamenal pro osídlení ŠK na střední Ohři absolutní většinu nálezů do 300 m n.m. a žádná z lokalit nepřekračuje výšku 350 m n.m.

Průměrná výška nalezišť ŠK je 254 m n.m. a ZP je 256,5 m n.m. což je poněkud více něž u nalezišť v regionu Českobrodské tabule, kde je průměr lokalit ŠK 222 m n.m. a u ZP je to 232 m n.m., tento posun k většímu výškovému průměru nalezišť v Praze může být dán celkově vyšším průměrem nadmořské výšky regionu, až 288 m n.m. oproti 243 m n.m. u Českobrodské tabule.

Značná část nálezů ŠK se zdržuje v nejnižších polohách a zatímco jsou naleziště ZP rovnoměrně rozšířeny až do hranice 330 m n.m., lze pozorovat určitý úbytek nalezišť ŠK mezi 230-280 m n.m.. Osídleny byly především vltavské terasy a svahy vltavských přítoků. Jsou však zaznamenány i případy osídlení vyvýšených plošin a teras. Výjimečně se objevují nálezy na výšinách, jako např. hrob ŠK na vrchu Ládví 355 m n.m. (Vencl, S. 1982, není zahrnuto v Buchvaldkově soupisu nálezů v hranicích Prahy z r. 1953).

Osídlení ŠK i ZP se vyskytuje především na mírných svazích, ačkoliv nechybí ani značně svažité polohy, což odpovídá značně členitému terénu regionu. Převaha osídlení V svahů (u ŠK více SV, tak jako u lokalit Českobrodské tabule a u ZP JV) snad prozrazuje snahu tehdejších obyvatel vyhnout se negativnímu vlivu převládajících západních větrů. Podobné pozorování zaznamenal J. Rulf (Rulf, J. 1983, 53-55) v regionu Českobrodské tabule a to nejen pro osídlení ŠK a ZP, ale i pro značnou část dalších období neolitu a eneolitu. Otázkou zůstává, do jaké míry byla volba svahu ovlivněna povětrnostními podmínkami a do jaké míry geomorfologickým charakterem regionu, neboť ve Vestfálsku-Hesensku jsou pravěkým osídlením preferovány především severní svahy zatímco např. v Malopolsku byly tyto svahy pravěkým obyvatelstvem pro osídlení oblíbeny nejméně (Rulf, J. 1983, 53).

Velký význam pro tuto interpretaci také má, zda směry větrů, monitorované meteorologickými stanicemi jako v současnosti převládající, byly skutečně převládajícími také v období subboreálu. Podle H. Lanba (Lanb, H. 1977, 390) zřejmě ano. Tento badatel soudí, že směry vzdušného proudění se, alespoň v průběhu holocénu, v zásadě nemění, mění se jen jejich intenzita. J. Kruk (Kruk, J. 1973, 89) zase sleduje expozici svahu z hlediska množství dopadajících slunečních paprsků a dospívá k závěru, že v tomto smyslu nehrála expozice svahu, při volbě místa pro založení osady, značnou roli. Lze spíše uvažovat o přístupnosti polohy, hustotě vegetace a stupni eroze svahu jako hlavních faktorech ovlivňujících volbu polohy pro založení sídliště.

Ze třech sídlišť ZP jsou dvě orientována k JV a SSV a jedno k JJZ. Skutečnost, že většina sledovaných nalezišť ŠK a ZP jsou pohřebiště,nás v případě správnosti této interpretace o vlivu směru větrů na volbu polohy osídlení vede k úvaze o relativně úzkých prostorových vztazích obytného a pohřebního areálu. Je pravděpodobné, že pro založení pohřebiště nebylo třeba vyhledávat závětrnou polohu, a proto je možné, že pohřebiště se na závětrném svahu nacházejí jako nepřímý doklad v blízkosti založeného sídliště, pro které by závětrný svah měl pochopitelně své výhody.

Pro osídlení se ŠK bývá konstatována vazba na vydatné vodní toky. Otázkou je, co je chápáno pod pojmem vydatný vodní tok, pokud bychom pod něj zahrnovali také potoky jako je Dejvický nebo Motolský potok, tedy vodní toky III. řádu, pak lze hovořit skutečně o převažující orientaci nalezišť na tyto vodoteče. Pokud však jde třeba o Vltavu, jako vodní tok II. řádu, je situováno v její blízkosti relativně malé množství lokalit jak ŠK, tak i ZP. Důvody tohoto stavu mohou být různé, jednak může být způsoben značnou zastavěností prostoru podél Vltavy a tudíž již dřívější likvidací či znepřístupnění nálezů mocnými antropogenními vrstvami středověkého města. Záplavová aktivita Vltavy byla ve starším pravěku pravděpodobně nižší než v období novověku. Období konce eneolitu bylo zřejmě poněkud sušší (Zápotocký 1960 hroby ZP v Chrástě, okr. Mělník, zapuštěné pod současnou hladinu spodní vody), ale i hladina vodních toků byla v pravěku nižší. Zvýšení hladiny vodních toků souvisí se značným odlesňováním krajiny a následnou erozí a akumulací půd. Výrazná eroze, která započala už v době římské a stupňovala se během středověku a novověku, způsobila akumulace půdních usazenin podél vodních toků a také v místech ústí velkých řek. Tím se zde vytvořila jakási přirozená hráz působící na vzestup hladiny Labe a jeho přítoků. Ani v současnosti evidované záplavy tedy zřejmě nemusely mít vliv na osídlení některých poloh v pravěku.

Malá skupina nalezišť v relativně bezvodých oblastech (jedna poloha s nálezy ZP až 1400 m vzdálená od vodního toku) buďto svědčí o našich nedostatečných informacích o zaniklých vodních tocích, nebo spíše signalizuje orientaci naleziště na jakýsi alternativní zdroj vody, jakým mohl být třeba lokální pramen vody. Tuto otázku zřejmě není třeba nastolovat v případě pohřebišť. Bylo by však třeba ji zvážit např. v případě sídliště období ZP v Lysolajích vzdáleného od vodního toku 800 m a odděleného i několika terénními zlomy.

Skutečnost, že pravěké osídlení je značně determinováno pedologickým charakterem regionu, je obecně konstatována. Toto se potvrzuje také v pražské oblasti, kde v pravěku nebylo téměř vůbec osídleno JV okolí Prahy s půdami méně vhodnými pro osídlení.

E. Neustupný (Neustupný, E. 1956, 413) hodnotí složení půd v okolí sídliště (ač u ŠK neidentifikovatelného) jako velmi závažný faktor ovliňující výběr vhodné polohy pro osídlení v rámci mikroregionu. Pro střední Poohří pozoruje výraznou vazbu nalezišť, resp. pohřebišť ŠK na sprašový pokryv v dosažitelné blízkosti. Z hlediska výhodnosti tohoto půdního typu pro zemědělskou výrobu pak lze uvažovat, že by právě tyto sprašové ostrůvky mohly identifikovat areál zemědělské aktivity, popř. blízký obytný areál v rámci jednoho sídlištního areálu. Neustupný dále soudí, že v období se ŠK byly přednostně obdělávány spraše a jen výjimečně kvalitní půdy vzniklé na stěrkopískových terasách. I ty nejkvalitnější sprašové oblasti v okolí šňůrových pohřebišť by podle jeho odhadu svou rozlohou pokryly potřeby na výrobu obživy pro průměrně velkou eneolitickou občinu.

Neustupný však také připomíná, že nejen dostatek zemědělské půdy pro zakládání polí limituje hustotu osídlení v pravěku. Velký význam pro pravěké komunity měla také pastva dobytka, pro niž byly zase dobré podmínky v nivách větších potoků. Snad právě proto jsou ve středním Poohří rozmístěny lokality ŠK v povodí vydatnějších vodních toků a chybějí podél toků malých. Toto pozorování potvrzuje také D. Koutecký a J. Muška (Kutecký, D. - Muška, J. 1979, 19, obr. 12) pro oblast řek Srpiny a Bíliny. Na druhé straně J. Rulf (Rulf, J. 1983, 61-66, 76-77) charakterizuje osídlení ŠK a ZP jako vázající se do značné míry na nesprašové substráty. U ŠK a ZP v oblasti Českobrodské tabule spíše převládá orientace na nivní půdy (ŠK 60 %, ZP 63,4 %).

Pro Prahu můžeme uvést více případů přímé vazby na sprašové podloží, jak u nálezišť ŠK, tak i ZP (Dejvice-Bubeneč, Kobylisy, Jinonice aj. nálezy, především v cihelnách). Celkově se zdá, že se v pražské oblasti nepotvrzuje zvýšená vazba nalezišť ŠK a ZP na nesprašové substráty, jako v oblasti Českobrodské tabule. Naleziště se naopak koncentrují povětšinou právě v hnědozemních oblastech s podložím sprašových hlín, nebo hlinitých spraší. Osídlení nesprašových poloh je zastoupeno méně. Projevuje se zde tedy E. Neustupným (Neustupný, E. 1956) proklamovaná orientace na blízkost sprašových, a nivních půd. Také v Praze jsou vyhledávány i velmi malé ostrůvky spraše (např. ZP, Holešovice - pivovar, Hostivař) tak, jako je tomu u ŠK ve středním Poohří. Převážná většina nálezů se však soustřeďuje na terasy se sprašovým pokryvem, zde pak vznikají rozsáhlá pohřebiště jako např. Bubeneč-Dejvice, nebo Kobylisy.

Celkově lze osídlení ŠK a ZP charakterizovat jako zemědělské, vážící se na nejúrodnější půdy na sprašových substrátech v blízkosti nivy, která snad mohla zabezpečovat vhodný zdroj pastvy.

Složení půd mělo nesporný význam pro volbu sídelního areálu a jeho rozdělení na jednotlivé subareály dle funkce. Z těchto indicií by bylo možné vycházet i při pokusech o charakteristiku sídlištních poloh pozdního eneolitu a vytvoření modelu struktury sídelního areálu a jeho, podle funkce, na rozdílné půdy situovaných podareálů.

V krátkosti se zmíníme ještě o společných polohách nalezišť ŠK a ZP. Tyto bývají uváděny jako důvod nesoučasnosti obou období. Skutečnost, že se pohřby se ŠK a po ní následujících ZP nalézají ve stejných polohách není nijak překvapivá. Pokud totiž připustíme, že osídlení regionu bylo kontinuální, pak tradice pohřebních poloh, stejně jako systém pohřebního ritu (ač s některými prvky přesně opačnými) a výrazných artefaktů, mohla být zachována. Na území Prahy je evidováno celkem 8 společných poloh s nálezy ŠK i ZP. Jde o přesně vymezené tratě, jako je např. jedna cihelna nebo o nálezy při jedné stavební akci v hranicích dané polohy. Tento počet činí 10,8 % nalezišť ŠK a 8,6 % nalezišť ZP, pokud k nim připočteme ještě dalších 5 poloh, kde není jisté zda jde o společné naleziště (vzdálenost obou nálezů je ± 100 m), pak je poměr 17,6 % nalezišť ŠK a 14 % ZP. Je však třeba vzít na zřetel nestejnou rozlohou nálezového katastru ZP (celá Praha) a ŠK (Praha z r.1953 a některé přilehlé čtvrti).

O struktuře sídlišť tohoto období nemůžeme říci téměř nic. Známe jen ojedinělé sídlištní nálezy ZP, které nám však rovněž nic nesdělují o velikosti sídlišť a hustotě jejich rozmístění v krajině. Pokud však uvažujeme, že počet sídlišť se rovnal počtu pohřebišť, nebo byl jejich poměr podobný (tak jako je tomu u následné kultury únětické), pak se nám sídelní síť v regionu jeví jako poměrně hustá. Podle E. Neustupného (Neustupný, E.1989, 82) totiž menší a méně stabilní vesnice s kratší dobou trvání a méně obyvateli tvoří v archeologickém záznamu větší počet lokalit než vesnice velké a stabilní.

Struktura osídlení v období konce eneolitu se nám tedy jeví jako hustě rozptýlená síť menších (několika rodinných) vesnic s příslušnými pohřebními areály tvořícími menší skupinky zřejmě mohylových hrobů, které se v místech s výraznou koncentrací osídlení slévají v rozsáhlá pohřebiště s jen malými odstupy mezi jednotlivými pohřebními okrsky (např. Dejvice-Bubeneč, Jinonice, Kobylisy). Také v Praze se vedle takovýchto rozsáhlých kumulací pohřebišť objevují pohřebiště lemující toky větších vltavských přítoků a to i v kratších intervalech než uvádí E. Neustupný (Neustupný, E.1956, 410: 3-5 km, pro nálezy ŠK ve středním Poohří). Pražské situaci se spíše blíží pozorování z okolí Mostu (Koutecký - Muška 1979, 19), kde převažují rozestupy mezi ŠK pohřebišti od 1 do 2,5 km. Otázka kolik pohřebišť mohlo fungovat najednou v určitém časovém úseku závisí na stanovení délky trvání období a velikosti populace.

Při srovnání obou období lze obraz osídlení ŠK a ZP v Praze charakterizovat jako velmi podobný. Drobné odchylky při rozboru jednotlivých prvků vztahu k geomorfologii terénu a přírodnímu prostředí regionu jsou statisticky nevýznamné. Navíc tyto odchylky nelze nijak jednoznačně interpretovat.

Také charakter nálezů a archeologických struktur v současnosti zachytitelných je velmi podobný. U ZP pokračují tradice ŠK nejen pokud jde o strukturu osídlení a způsob zápisu do krajiny, ale i v podobném způsobu reflexe určitých společensko-ekonomických vztahů prostřednictvím pohřebního ritu. Také velmi malý počet dokladů sídlištních nálezů ŠK a jen poněkud vyšší počet sídlištních nálezů ZP svědčí o podobném způsobu sídlení a zřejmě obdobných formách sídlištních objektů. Také jeden z nejvýraznějších symbolických artefaktů, označující i v naší současné terminologii celé období, pohár, přežívá zřejmě s podobným prestižním významem i u ZP.

To vše může být dokladem kulturní a sídelní kontinuity nejen v analyzované oblasti. Změny, především typologické, které pozorujeme na artefaktech jsou zřejmě způsobeny kulturními procesy v rámci společnosti obývající, bez výrazných ekonomických či populačních změn, stejným způsobem tutéž krajinu. V závěru pozdního eneolitu dochází k podobným procesům kulturních změn, které vedou k vzniku doby bronzové. Rovněž starší kultura únětická si uchovává určité tradice pozdního eneolitu, v typech některých nádob, pohřebních formách (ač s méně ortodoxními pravidly pohřebního ritu) a zřejmě i ve schématu struktury osídlení.

ABERCROMBY, J. 1912 : A Study of the Bronze Age Pottery of Great Britain and its associated Grave Goods. Oxford.

BEECH, M. 1993 : A report on animal bones from the Bell Beaker settlement at Liptice, N.W. Bohemia, Czech Republic. In: J. TUREK 1993: Osídlení z období zvoncovitých pohárů v povodí řeky Bíliny v severozápadních Čechách, nepublikovaná diplomová práce, Katedra pravěku a rané doby dějinné FF UK Praha, 191-198.

BEHRENS, H. 1969 : Westliche Einflüsse bzw. Einflüse der Glockenbecherkultur bei den Becherkulturen der DDR. In: F. SCHLETTE (ed.): Die neolitischen Becherkulturen im Gebiet der DDR und ihre europäische Beziehungen, Berlin.

- 1976 : Die Glockenbecherkultur im Mittelelbe - Saale-Gebiet (Deutsche demokratische Republik). In: IXe Congrés, Colloque XXIV, La Civilisation des vases campaniformes, Nice, 87-111.

BOAST, R.B. 1991 : The categorisation and design systematics of British beakers: a re-examination. Nepubl. dipl. práce, University of Cambridge.

BÖHM, K. - H. VOLKER 1991 : Der Glockenbecherfriedhof von Irlbach, Lkr. Straubing-Bogen. Vorträge des 9. Niederbayerischen Archäologentages, Deggendorf.

BOSCH - GIMPERA, P. 1926 : Glockenbecherkultur, Glockenbecherleute. In: M. EBERT (ed.), Reallexikon der Vorgeschichte IV, 345 sq.

BOSCH - GIMPERA, P. 1971 : Typen und Chronologie der Glockenbecher, Mitt. Archäol. Gesell., 101, 29-36.

BUCHVALDEK, M. 1958 : Die Schnurkeramik im böhmischen Äneolithikum, Epitymbion Roman Haken. Praha, 32-37.

- 1967 : Die Schnurkeramik in Böhmen, Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica Monographia XIX. Praha.

- 1973 : K využití kartografické metody v archeologii. Histor. geogr. 10, 17-26.

- 1978 : Otázka kontinuity v českomoravském mladším eneolitu. Praehistorica VII - Varia Archaeologica 1, 35-64.

- 1981 : Zur Kontinuitätsproblematik in der frühen Bronzezeit in Böhmen und Mähren. Slov. archeol. 29, 23-26.

BUCHVALDEK, M. - J. KOVÁŘÍK 1994 : Pohřebiště se šňůrovou keramikou v Praze - Jinonicích. Doplněk ke Katalogu šňůrové keramiky v Čechách VI. Praehistorica XX, 119-174.

CLARKE, D. L. 1970 : Beaker pottery of Great Britain and Ireland I-II. Cambridge UP.

DRAGOUN, ZV. 1988 : Archeologické nálezy na Královské cestě, Portál 12, 2, č. 35, 29-30.

DVOŘÁK, P. 1984 : Pohřebiště lidu s kulturou se zvoncovitými poháry na Moravě. Nepubl. rkp. dipl. práce, FF UK, Praha.

- 1990 : Pohřebiště lidu s kulturou se zvoncovitými poháry ve Šlapanicích (okr. Brno-venkov). In: Pravěké a raně st> Pravěké a raně style="mso-spacerun: yes"> (Sborník prací J. Poulíkovi k 80. narozeninám), Brno, 99-118.

DVOŘÁK, P. - HÁJEK, L. 1990 : Die Gräberfelder der Glockenbecherkultur bei Šlapanice (Bez. Brno-venkov). Katalog der Funde, Mähr archäol. Quelle. Brno.

ENGELHARDT, B. 1991A : Kurze Eiführung in die Glockenbecherkultur. In: Vorträge des 9. Niederbayerischen Archäologentages, Deggendorf, 65-84.

- 1991B : Ein Friedhof der Glockenbecherkultur von Straubing-Öberau. In: Vorträge des 9.Niederbayerischen Archäologentages, Deggendorf, 85-96.

FARKAČ, Z. 1976 : Soupis archeologických lokalit Velké Prahy. Nepubl. rkp., Muzeum hl. m. Prahy.

- 1976 : Die Dialektik der Becherkulturen, Jschr.miteldtsche Vorgesch., 60, 235-245.

GERHARTDT, K. 1976 : Anthropotypologie de Glockenbecherleute in ihren Ausschwärmenlandschaften, Glockenbechersymposium Oberried 1974, Haarlem - Bossum, 147-164.

GIBSON, A. 1982 : Beaker Domestic Sites: a study in the domestic pottery of the Late Third and Early Second Milenia BC in the British Isles. Brit. Archaeol. Rep. (Brit. Ser. 107).

GÖTZE, A. 1900 : Über die Gliederung und Chronologie der jüngeren Steinzeit. Z. f. Etnol., 32, 259-278.

GRAMSCH, B. 1976 : Bemerkungen zur Palökologie und zur Besiedlung während des jüngeren Boreals und des älteren Atlantikums im nördlichen Mitteleuropa, Congés IXe UISPP, Colloque XIX, Nice, 114-119.

GUILAINE, J. 1967 : La civilisation du vase campaniforme dans les Pyrénées Francaisea, Carcassone.

HÁJEK, L. 1936-38 : Kulturní jámy s keramikou zvoncovitých pohárů. Památ. archeol., 31, 119-122.

- 1939-46 : Půlměsícovitá spinadla kultury zvoncovitých pohárů, Památ. archeol. 32, 20-29, 208-217.

- 1941 : Kočovníci z mladší doby kamenné. In: J. Ch. Šimon (ed.) : Ze šera pravěku I, sv. 1, Praha 5-11,

- 1957A : Knoflíky středoevropské skupiny kultury zvoncovitých pohárů. Památ. archeol. 48, 389-424.

- 1957B : Vztahy středoevropské kultury zvoncovitých pohárů k jihovýchodu a její absolutní datování. Referáty Liblice, část I, Liblice.

- 1966A : Die älteste Phase der Glockenbecherkultur in Böhmen und Mähren, Památ. archeol., 57, 210-241.

- 1966B : Glockenbecherkultur (GBK). In:J. Filip (ed.) : Enzyklopädisches Handbuch zur Ur und Frühgeschichte Europas, I. (A-K), Praha, 411-416.

- 1968 : Kultura zvoncovitých pohárů v Čechách. Archeologické studijní materiály 5. Praha.

HARRISON, R.J. 1977 : The Bell Beaker Cultures of Spain and Portugal. American School ofof Prehistoric Research, Peabody Museum of Archaeology and Ethnology Harvard University, Cambridge, Massachusetts.

- 1980 : The Beaker Folk. Copper Age archaeology in Western Europe, Ancient Peoples and Places 97. London.

- 1988 : Bell Beakers in Spain and Portugal: working with radiocarbon dates in the 3rd millennium BC. Antiquity, 62, 464-467.

HAVEL, J. 1978 : Pohřební ritus kultury zvoncovitých pohárů v Čechách a na Moravě. Praehistorica VII, Varia Archaeologica 1, 91-117.

- 1982 : Dva hroby kultury zvoncovitých pohárů z Prahy. Archaeologica Pragensia 3, 5-11.

HAVEL, J. - PAVELKOVÁ, J. 1989 : Pohřební ritus a antropologické zhodnocení populační skupiny kultury zvoncovitých pohárů z území Čech. Archaeol. Prag. 10, 5-55.

HETZER, K. 1949 : Beiträge zur Kenntnis der Glockenbecherkultur in Östereich. Archeol. Austr. 4, 87-115.

- 1976 : Die Probleme der Glockenbecherkultur in Ungarn. In: Glockenbechersymposion Oberried 1974, Haarlem-Bossum, 183-217.

KALOUSEK, F. 1956 : Ein biritueles Gräberfeld und Siedlungsobjekte der Glockenbecherkultur in Těšetice bei Znojmo (Znaim). Sbor. prací Filos. fak. brněnské univ., E1 V, 5-13.

KUNA, M. - V. MATOUŠEK 1978: Měděná industrie kultury zvoncovitých pohárů ve střední Evropě. Praehistorica VII - Varia archaeologica 1, 65-89.

KUNST, M. 1987 : Zambujal, Glockenbecher und Kerbblattverzierte Keramik aus den Grabungen 1964 bis 1973. Madrider Beiträge, Bd. 5, Mainz.

KYTLICOVÁ, O. 1960 : Eneolitické pohřebiště v Brandýsku. Památ. archeol. 51, 442-474.

LAMB, H.H. 1977 : Climate: Present, Past and Future. Vol.2 Climatic history and the future. London.

MAŠEK, N. 1976 : Sídlištní objekt kultury zvoncovitých pohárů v Hostivaři - Praha 10, Archeol. rozhl. 28, 18-30.

MERCER, R. (ED.) 1977 : Beakers in Britain and Europe, Archaeol. Rep. (Int. Ser. 26), Oxford.

MOUCHA, V. 1974 : K významu pozdního eneolitu pro vznik kultury únětické. Musaica, 25/26, 9-16.

- 1981 : Südöstliche Elemente in der mährischen und böhmischen Gruppe der Glockenbecherkultur. In: Die Frühbronzezeit im Karpetenbeken und den Nachbargebieten, Internationales Symposium, Budapest-Velem 1977, MAIUng, Beih. 2, Budapest, 115-123, 291-295.

- 1989 : Böhmen am Ausklang des Äneolithikums und am Anfang der Bronzezeit. In: Praehistorica XV, XVI. Internationales Symposium, Praha, 213-218.

NEUMANN, G. 1929 : Die Gliederung der Glockenbecherkultur in Mitteldeutschland, Präh. Z., 20, 3-69.

NEUSTUPNÝ, E. 1956 : Hrob z Tušimic a některé problémy kultur se šňůrovou keramikou, Památ. archeol., 56, 392-452.

- 1966 : K mladšímu eneoloitu v Karpatské kotlině. Slov. archeol. 14, 77-96.

- 1976A : The Bell Beaker culture in East Central Europe. In: IXe Congrés, Colloque XXIV, La Civilisation des vases campaniformes, Nice. 112-131.

- 1976B : Paradigm lost. Glockenbechersymposion, Oberried 1974, Haarlem-Bossum, 241-248,

- 1986 : Sídelní areály pravěkých zemědělců. Památ. archeol. 77, 226-234.

- 1987 : Pravěká eroze a akumulace v oblasti Lužického potoka. Archeol. rozhl. 39, 629-642.

- 1989 : Die Besiedlung Böhmens im Äneolithikum. Praehistorica 15, Praha, 81-84.

- 1991 : Community areas of prehistoric farmers in Bohemia. Antiquity, 65, 326-331.

NEUSTUPNÝ, E. - Z. SMRŽ 1989 : Čachovice - pohřebiště kultury se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů, - Čachovice - A Corded Ware and Bell Beaker Cemetery. Památ. archeol. 80, 282-383.

- 1962 : Na sklonku doby kamenné. Lid kultury se zvoncovitými poháry v Čechách a na Moravě. Čas. Nár. muz. 131, 180-195.

- 1968 : Otázky pravěkého osídlení československého území. Sbor. Nár. Muz., 22, č.2, 61-118.

O'BRIEN, S.T. 1978 : The Mortuary Practices of Late Neolithic Peoples of Central Europe: a Study of Social Organization. Nepubl. dis. práce, University of Los Angeles.

ONDRÁČEK, J. 1961 : Příspěvky k poznání kultury zvoncovitých pohárů na Moravě. Památ. archeol., 52, 149-157.

OPRAVIL, E. 1983 : Údolní niva v době hradištní. Studie archeol. úst. Brno XI, 2. Praha.

- 1985 : Nález zuhelnatělého dřeva z pozdního eneolitu v Holubicích. Archeol. rozhl., 37, 390-391.

PALLIARDI, J. 1914 : Die relative Chronologie der jüngeren Steinzeit in Mähren. Wiener prähist. Z., 1, 256-277.

PEŠKE, L. 1976 : Osteologické nálezy v sídelním objektu kultury zvoncovitých pohárů z Prahy Hostivaře. Archeol.rozhl. 28, 30-31.

- 1985 : Osteologické nálezy kultury zvoncovitých pohárů z Holubic a poznámky k zápřahu skotu v eneolitu. Archeol. rozhl. 37, 428-440.

PÍČ, J.L. 1899 : Starožitnosti země České, díl I., Čechy předhistorické, sv. 1, Člověk diluviální, pokolení skrčených koster. Praha.

RULF, J. 1983 : Přírodní prostředí a kultury českého neolitu a eneolitu. Památ. archeol. 74.

RUSSEL, M.J.G. 1990 : A petrological and technological study of beaker and associated ceramics in Northern Ireland, with special reference to Ballynagilly. Nepubl. dipl. práce, University of Southampton.

SANGMEISTER, E. 1951 : Die Glockenbecherkultur und die Becherkulturen. Melsungen, Schr. zur Urgesch., 3, 3-6.

- 1966 : Die Glockenbecher im Oberrheintal. Jb. Röm.-Germ. Zent. Mus., 11, 1964, 81-114.

- 1974 : Sozial-ökonomische Aspekte der Glockenbecherkultur. Homo. Z. f. vergleich. Forsch. am Menschen, 23, 188-203.

- 1976 : Die Glockenbecherkultur in SW-Deutschland. In: L'Union internationale des sciences prehistorique, Colloque XXIV, Nice, 55-86.

SERÁK, V. - LICHARDOVÁ, Z. 1969: Possible role of "luxuriance" and "enbreeding" depression in the secular changes of cefalic index. Homo, 20, H. 2, 90-94.

SHENNAN, S.J. 1975 : Die soziale Bedeutung der Glockenbecherkultur in Mitteleuropa. Acta Archeol. Carpatica, 15, 173-179.

- 1976 : Bell Beakers and their Context in Central Europe. In: Glockenbechersymposium Oberried 1974, Haarlem-Bossum, 231-241.

- 1977 : The Apperance of the Bell Beaker Assemblage in Central Europe. In: R. Mercer (ed.) 1977 : Beakers in Britain and Europe, Brit. Archaeol. Rep. (Int. Ser. 26), Oxford, 51-70.

- 1986 : Central Europe in the third Milenium BC: an evolutionary trajectory for the beginning of the European Bronze Age. J. Antropol. Archaeol. 5, 115-146.

SHEPHERD, I.A.G. 1986 : Powerful Pots: Beakers in north-east prehistory, Anthropological Museum, University of Aberdeen.

SHERRATT, A. G. 1972 : Socio-economic and demographic models for the Neolithic and Bronze Ages of Europe. In: D.L. Clarke (ed.): Models in Archaeology, London.

- 1984 : Social evolution: Europe in the later Neolithic and Copper Ages. In: J. Bintliff (ed.): European Social Evolution archaeological perspectives.

- 1991 : Ritual use of narcotics in later Neolithic Europe. In: P. Growood - D. Jennings - R. Skeates - J. Toms (eds.): Sacred and Profane. Oxford University Committee for Archaeology, Monograph 32, Oxford.

SCHMOTZ, K. 1991 : Ein glockenbecherzeitliches Gräberfeld von Osterhofen - Altenmarkt, Lkr. Deggendorf. In: Vorträge des 9.Niederbayerischen Archäologenta- ges, Deggendorf, 111-130.

- 1992 : Eine Gräbergruppe der Glockenbecherkultur von Künzing, Lkr. Deggendorf. In: Vorträge des 10. Niederbayerischen Archäologentages, Deggendorf, 41-68.

SIMPSON, D.D.A. 1971 : Beaker houses and settlements in Britain. In: D.D.A. Simpson (ed.): Economy and settlements in Neolithic and Early Bronze Age Britain and Europe.

SKLENÁŘ, K. 1992 : Archeologické nálezy v Čechách od roku 1870, prehistorie a protohistorie. Praha.

STOCKÝ, A. 1916 : Hroby se zvoncovitými poháry v Řeži. Památ. archeol. 28, 185-190.

STUCHLÍK, A. 1976 : Pražské klima a jeho výkyvy. Hist. geogr. 14-15. Příspěvky k dějinám pražské aglomerace II, 479-503.

STRAHL, E. 1990 : Das Endneolithikum im Elb-Weser-Dreieck, 1-3. Veröffentlichungen der urgeschichtlichen Sammlungen des Landesmuseums zu Hannover 36. Hannover.

TREINEN, F. 1970 : Les Poteries campaniformes en France. Gallia Préhist., 13, 1.

TUREK, J. 1991 : Pražská krajina a její osídlení v závěru eneolitu. Nepubl. sem. práce. Katedra pravěku a rané doby dějinné FF UK, Praha.

v povodí řeky Bíliny v severozápadních Čechách. Nepubl. dipl. práce. Katedra pravěku a rané doby dějinné FF UK, Praha.

- 1995 : Sídlištní nálezy kultury se šňůrovou keramikou v Čechách. Otázka charakteru hospodářství v závěru eneolitu. Archeol. rozhl., 47, 91-101.

- V TISKU : Nálezy období zvoncovitých pohárů v povodí řeky Bíliny v severozápadních Čechách. The Finds of the Bell Beaker period in the Bílina River region (North-West Bohemia). In: Archeologické výzkumy v severozápadních Čechách 1983-1992, Most.

VENCL 1982 : Mladoeneolitický hrob z Prahy 8 - Ďáblic. Archeol. rozhl. 34, 294-297.

- 1994 : K problému sídlišť kultur s keramikou šňůrovou. Archeol. rozhl. 36, 3-24.

WALDREN, W. H. - R.C. KENNARD (EDS.) 1987 : Bell Beakers of the Western Mediterranean. The Oxford International Conference 1986. Brit. Archeol. Rep. - Int. Ser. 331, 1-2, Oxford.

WEINZEIERL, R. 1895 : Drei ornamentierte neolitische Urnen. Prähist. Bl. 7, 23-28, 39-45.

WETZEL, G. 1976 : Funde der Glockenbecherkultur östlich der Elbe auf dem Gebiet der DDR. In: Veröff. Mus. Ur-u. Frühgesch. Potsdam, 10, Berlin.

WYSZOMIRSKI, M. 1974 : Problematyka kultury pucharów dzwonowatych w Europie. Archeol. Polski, 19, 95-145.

ZÁPOTOCKÝ, M. 1960 : Sídliště kultury zvoncovitých pohárů u Kozel na Neratovicku. Památ. archeol. 51, 5-26.

ZIKMUNDOVÁ, E. 1960 : Osteologické nálezy z pohřebiště v Brandýsku. Památ. archeol., 484-486.

ZUROWSKI, J. 1932 : Pierwsze slady kultury pucharów dzwonowatych w Polsce. Wiad. Archeol., 11, 117-153.