„Cherche la femme!“ Archeologie ženského světa a chybějící doklady ženských pohřbů z období zvoncovitých pohárů v Čechách. Jan Turek

V demonstraci kulturních norem a společenských zvyklostí bývá pravěká realita často zakódována v symbolických významech artefaktů a vztahů mezi nimi; některé z nich lze dokumentovat a analyzovat archeologickými metodami, jiné však spadají do sféry nenalezeného. Mnohé z pravěkého ženského světa patří právě do oblasti nenalezeného a jeho rekonstrukci je často potřeba založit na syntéze nepřímých indicií. V tomto textu se pokouším přispět k poznání ženské symboliky a společenského postavení žen v období závěru eneolitu ve střední Evropě. Pozornost věnuji ornamentice tzv. průvodní keramiky období zvoncovitých pohárů, ve které se podle mého názoru může odrážet symbolika pohlavní diferenciace artefaktů a společenských vztahů. Dále se zabývám případy ženské pohřební výbavy období zvoncovitých pohárů, které obsahují některé artefakty pohlavně specifické pro kategorii mužů (nátepní destičky, měděné dýky) a pokouším se kategorizovat tuto sociální skupinu. Ústředním tématem příspěvku je otázka chybějících dokladů pohřbů žen v období zvoncovitých pohárů. Nenalezené doklady ženských pohřbů jsou charakteristické pro regionální skupinu českou a středoněmeckou, zatímco v dalších sledovaných regionech, na Moravě a v jižním Německu jsou v pohřebním ritu obě pohlaví representována demograficky přirozeným, vyrovnaným poměrem. Příčinou tohoto stavu musí být odlišná forma pohřebního ritu uplatňovaná v některých regionech pro část zemřelých žen, přičemž forem pohřbívání, které nezanechávají stopy pozorovatelné archeologickým výzkumem je velké množství.

V posledních dvou desetiletích se archeologové ve zvýšené míře věnují otázkám spojeným s doklady společenských kategorií, jejich společenskému postavení a formám, v jakých se jejich existence odráží v hmotných pramenech. Do středu zájmu tzv. Gender Archaeology se dostaly zvláště ženy a děti (Ehrenberger 1989; Moore – Scott 1996 etc.). Toto zaměření souvisí především se snahou postprocesuální archeologie odpoutat se od strukturování lidského světa převážně na principu ideologizované mužské dominance a chápání dějin minulé reality výhradně prismatem mužského principu. Postprocesuální požadavek paralelních výkladů a pluralitní a subjektivizované interpretace minulosti stál rovněž u zrodu alternativního „čtení“ archeologických pramenů a „psaní“ individualizované minulosti. Zdrojem zájmu o společenské role pohlaví v minulosti je též postprocesuální záměrná reflexe současné sociálně-politické reality při interpretaci minulosti a tedy i otázek kladených z principu přirozené emancipace žen a feminismu rozvíjejícího se v demokratické euro-americké společnosti 20. století. Za jeden z výsledků tohoto vývoje lze považovat třeba i vytvoření specializovaného skandinávského ženského archeologického časopisu Kvinner i Arkeologi i Norge (založen roku 1985 v norském Bergenu, od roku 1996 vychází v angličtině).

Archeologie dětí a dětství je provázena výrazným nedostatkem archeologických dat a artefaktů charakterizujících dětský svět. Hovoří se dokonce o „neviditelných dětech“ v hmotné kultuře minulosti (Moore – Scott 1996; Sofaer-Derevenski 2000). Je tomu tak především proto, že symboly strukturující svět našich pravěkých předků jsou odrazem společenských vztahů dospělých (Turek 2000a, 426). Dětský svět se v hmotných pramenech projevuje zpravidla v „neideologických“ artefaktech, které neměly prestižní význam, jako jsou třeba hračky. V oblasti společenské komunikace pak byly děti zpravidla representovány artefakty se symbolickými významy světa dospělých. Tedy například pohřební výbava dětí bývá tvořena artefakty, které mají s realitou dětského světa jen málo společného a odrážejí spíše společenskou roli, kterou by dítě v dospělosti bývalo hrálo (např. zbraně provázející dětské pohřby, Turek 2000a, 427). V pravěku se už od nejútlejšího dětství projevovala diferenciace rozdílných rolí pohlaví ve společnosti. Pohlavně specifické artefakty a symboly tak mnohdy společně s rozdílným zacházením a výchovou předurčovaly pozici chlapce či dívky ve společnosti. Diskriminace jednoho z pohlaví v podobě odlišné kvality výživy, zdravotní péče, či dokonce pohlavně zaměřené infanticidy byla a u některých současných společností stále je běžnou praxí. K vymezení společenské role mužů a žen tedy zjevně docházelo hned v době narození jedince, který byl poté vychován v rámci norem stanovujících jeho místo ve společnosti a který se v dospělosti stal článkem reprodukce daného systému. Charakteristika mužského a ženského fenoménu v dávných společnostech musí zcela zákonitě začínat u kořenů pohlavní diferenciace, tedy v dětství.

Rozdílné postavení mužů a žen v pravěké společnosti souviselo především s uplatněním přirozené dělby (Neustupný 1967, 33-36). Mezi dospělými v produktivním věku tak dochází k pohlavnímu rozdělení činností na „mužské“ (orba, lov, těžba surovin a další) a „ženské“ (péče o děti, domácí práce, zpracování kůží, textilní výroba a další). S touto dělbou praktických činností zřejmě souvisela rovněž pohlavní restrikce některých rituálních a symbolických úkonů. Je pravděpodobné, že samotná dělba práce související s výrobními úkony nabývala ve většině případů také symbolického a společensko-rituálního významu. Na chybnost oddělování rituální a sekulární sféry života předindustriálních společností upozornila v poslední době například Joanna Brück (1999) nebo Slavomil Vencl (2000, 593). Podobně jako v celé řadě předindustriálních patriarchálních společností (cf. např. Subsaharská Afrika Černý et all 2001, 127-130) je tabuizována účast žen v rituálech souvisejících s pohřbíváním, s kultem předků a komunikací s bohy. Dělba práce a vymezení společenských rolí obou pohlaví bylo v pravěku upraveno společenskými normami. E. Neustupný (1997, 313) připomíná, že technické, společenské a symbolické normy bývaly v pravěku propleteny v jednu, není tedy čistě praktických – racionálních norem, nebo naopak jen norem symbolických.

Pokud se pokusíme v obecných rysech shrnout symbolické zobrazení žen v umění středoevropského neolitu a eneolitu, pak lze pozorovat dva odlišné trendy. První, který souvisí s mladoneolitickými převážně ženskými plastikami, které byly zřejmě spojeny s kultovní oslavou ženského pohlaví a potenciálu reprodukce a druhý eneolitický, kde ženské figuríny nahrazuje spíše zvířecí plastika, idoly jsou častěji stylizovány a zobrazují bytosti nereálných forem (Neustupný 1960, 50-51). Tato změna snad může souviset s předpokládaným počátkem patriarchátu v období eneolitu (Neustupný 1967), ale přímou souvislost mezi tímto procesem a změnou postavení ženy ve společnosti nelze doložit. Ženské prsy se také vzácně projevují ve formě plastické výzdoby na keramice z období neolitu i eneolitu (viz gynekomorfní nádoby - Zápotocký 2000, 287-297).

Společenská, symbolická a rituální diferenciace pohlaví se zřejmě promítá také do pohřebních pravidel některých společností, v našem pravěku jsou to třeba kultury se šňůrovou keramikou a se zvoncovitými poháry, ve kterých jsou uplatňovány odlišné způsoby ukládání zemřelých mužů a žen, včetně pohlavně specifické pohřební výbavy. Pohřební symbolika je v některých obdobích významným pramenem pro posouzení společenského postavení žen, současně však také bývá značně ideologická a uniformní. Individualita zemřelých se v pohřebních obřadech projevuje ve velmi formalizované podobě. Pohřební výbava většinou demonstruje příslušnost jedince ke konkrétní společenské kategorii, spíše než jeho osobní charakteristiky související s jeho povahou a schopnostmi. V rámci takto formalizovaného symbolického systému tak bylo možno odlišit třeba pohřeb neprovdané dívky od vdané matky či vdovy, ale ne už například nejzkušenější hrnčířky či tkadleny. Rovněž o každodennosti ženského života v pravěké společnosti vypovídá pohřební ritus jen ve formalizovaných a „ ideologizovaných sděleních“. Dovídáme se z nich například že součástí ženského světa byly šperky, nikoliv však, zda je žena nosila v běžném denním režimu, či zda byly jen součástí její sváteční výbavy užívané ve významné dny, včetně pohřebního obřadu. Podle některých nástrojů nalézaných v hrobech (např. pazourková škrabadla v hrobech žen kultury se šňůrovou keramikou, viz Vencl 1970, 236-252, nebo měděná šídla v ženských hrobech zvoncovitých pohárů) se můžeme domnívat, že určitá činnost (např. zpracování kůží a výroba oděvů) byla pro ženské pohlaví typická. Jsou to však zřejmě jen některé z mnoha artefaktů, které žena každodenně běžně používala. Jen některé artefakty se staly symbolicky označujícími prvky hmotné kultury, na rozdíl třeba od přeslenu, který zřejmě rovněž patří k ženským aktivitám, ale v pohřebních výbavách zpravidla chybí.

Jak je dobře dokumentováno na dokladech funerální výbavy některých pravěkých období, existovaly zřejmě specificky mužské a ženské keramické tvary. Příkladem nám mohou být tzv. vejčité hrnce, malé nádobky různých tvarů (které Buchvaldek 1967, 48-49 nazývá dózy) a do jisté míry také džbány, které byly v období šňůrové keramiky ukládány převážně do hrobů žen. Je pravděpodobné, že tato symbolická restrikce v pohřební výbavě odráží realitu světa živých, tedy že některé typy nádob sloužily výhradně ženským, nebo mužským aktivitám. V etnologickém kontextu máme podobné chápání keramiky doloženo například u subsaharského kmene Bulahay, kde se ženy nesmějí mužských typů nádob ani dotknout, respektive jen přes „izolační“ hliněný obal dna (Černý et all 2001, 127-129). Takový „pohlavní dimorfismus“ některých artefaktů mohl být v pravěku běžnou součástí symbolického vymezení mužského a ženského světa. Pohlavně specifické předměty – atributy mohly totiž rovněž nabývat mužského či ženského rodu a v tom duchu s nimi muselo být i zacházeno. Pohlavní odlišení některých předmětů se mohlo rovněž odrážet v jazyce, tedy v označení rodu předmětu. Takové dělení mohlo zacházet třeba až k znázornění druhotných pohlavních znaků přímo na nádobě, jako je tomu třeba u gynekomorfních nádob s ženskými prsy (Zápotocký 2000) nebo v případě „vousů“ respektive knírů a prsů pod uchem baalberských džbánů, nebo džbánků kultury zvoncovitých pohárů (k významu této symboliky se ještě obšírněji vrátím).

Pro rekonstrukci ženského světa je tedy neméně významné prostředí domácích aktivit, tedy, ve smyslu archeologických pramenů, nálezy z areálů sídlišť. Lze předpokládat, že artefakty na sídlištích jsou méně ideologicky strukturovány, než předměty funerální povahy. Také zdánlivě čistě profánní artefakty související primárně se sídlením a výrobními aktivitami však v sobě mohou nést určitou sociální a rituální informaci. Jde především o prostorové vymezení jejich depozice, které může dokládat jejich souvislost s pohlavně specifickými aktivitami a symbolickým členěním prostoru interiérů staveb nebo i celých sídelních areálů. Na příkladu anatolského neolitického sídliště Çatal Hüyük lze demonstrovat, jak se praktické funkce a symbolické významy mohly vzájemně prolínat v prostorovém členění interiérů obytných domů. V severovýchodní části domů bývají na stěnách zobrazeny lovecké scény s muži a divokými zvířaty (divocí tuři, leopardi, divočáci, lišky a supi) a pod podlahou jsou zpravidla nalézány pohřby mužů s loveckou výbavou, zatímco ve střední a jižní partii domů byly ukládány pohřby žen a v interiéru zde převládají objekty domácích aktivit jako ohniště a pece (Hodder 1990, 8-10).

Jedním ze specifických příkladů přirozené dělby práce a pohlavní diferenciace činností jsou doklady zátěžových změn na kostrách pravěké populace. Vedle běžnějších dokladů přílišné zátěže organismu lze pozorovat některé specifické deformace související například se zpracováním kůží nebo košíkářského proutí zuby, což způsobilo jejich charakteristickou abrazi (Hart-Hansen – Meldgaard – Nordqvist 1991, 81-89; Molleson 1994, 72 a řada dalších) Na neolitickém sídlišti Abu Hureyra v Sýrii byly rovněž rozpoznány změny související s vytvořením masivních svalových úponů na humerech, což zřejmě souviselo s častým užíváním stoupy a tlouku a dále deformaci bederních obratlů a falangu palce chodidla jako doklad pravidelného mletí obilí na dvoudílném ručním drtidle (Molleson 1994, 71-74). Doklady těchto domácích prací byly rozpoznány právě na kostrách žen.

V následující části studie se zaměřím na doklady ženského světa v období závěru eneolitu v Čechách a na Moravě. Počet sídlištních nálezů z období šňůrové keramiky v Čechách je velmi nízký (Vencl 1994; Turek 1995a; Neustupný 1997, Krautwurst 1999, 325, 332) a podobně je tomu na Moravě (Peška 2000). Ačkoliv množství sídlišť z období zvoncovitých pohárů je v Čechách i na Moravě řádově vyšší (Dvořák - Ondráček 1992; Turek – Peška v tisku), je jejich charakter v současnosti zcela nedostatečný pro hlubší rekonstrukci každodenních aktivit kterékoliv společenské kategorie. Pro kultury se šňůrovou keramikou a zvoncovitými poháry disponujeme převážně pohřebními nálezy. Pohlavně specifické artefakty vyskytující se v hrobech mužů a žen obou kultur závěru eneolitu jsem před nedávnem shrnul v obrazovém schématu (Turek 2000a, 429, Fig. 5). Je patrné, že jak v období šňůrové keramiky, tak zvoncovitých pohárů existovaly více či méně mužské a ženské artefakty. Rozdíly ve velikosti keramických milodarů dětí a dospělých v období šňůrové keramiky byly opakovaně konstatovány (Buchvaldek – Koutecký 1972; Turek 1990; 1998; 2000a), zatímco otázce rozdílů v metrice nádob v hrobech mužů a žen byla zatím věnována jen minimální pozornost. Metrická analýza 122 hrnků a džbánů z období zvoncovitých pohárů v severozápadních Čechách (Turek 1995b, 129-131; 1998, 108-109, Fig. 5) prokázala rozdělení nádob přinejmenším do tří kapacitních skupin. Toto rozdělení může jednak odrážet funkci nádoby, případně typ nápoje k jehož konzumaci sloužila (otázkám funkce pravěkých nádob a typům nápojů se podrobně věnuje Sl. Vencl 1994), ale společně s těmito aspekty může rovněž zohledňovat společenskou kategorii osoby, která s ní byla pohřbena. Zmíněný soubor, vzhledem k fragmentárnosti dat, naneštěstí ve většině případů nesplňoval základní požadavky takové analýzy. Této otázce by měla být v budoucnu věnována pozornost (cf. Turek 2000a, 434), protože například studie H. Case (Case 1995, 58) a N. Brodieho (Brodie 1998, Fig. 2) naznačují rozdíly v obsahu britských zvoncovitých pohárů nalezených v hrobech dětí a dospělých, ale také mužů a žen.

V následujících oddílech se zaměřím na dva příklady, které mohou mít vztah k poznání nenalezených dokladů ženského fenoménu v artefaktech a symbolech v období konce eneolitu.

V nedávné době shrnul M. Zápotocký (Zápotocký 2000) výskyt tzv. gynekomorfních nádob v neolitu a eneolitu Čech. Tyto nádoby se vyznačují především různými variacemi plastického ztvárnění ženských prsů. V méně explicitní formě se prsovité vypnuliny, někdy nazývané „pupky“, objevují v plastické výzdobě keramiky mnoha období pravěku. Rád bych se nyní zmínil o konkrétních typech plastické ornamentace tzv. průvodní keramiky zvoncovitých pohárů, které nemohou být interpretovány ani zdaleka tak jednoznačně jako již zmíněné gynekomorfní nádoby, ale jejich souvislost se symbolickým znázorněním ženského a mužského pohlaví je možná. Jde především o drobné prsovité vypnuliny, které jsou, na džbáncích či hrnkách s uchem, zpravidla umístěny v páru či dvou párech po obou stranách kořene ucha (viz obr. 1:C, podobně je tomu u džbánu z Kolína, viz Stocký 1926, 129, Tab. CXII:13), případně mohou být vypnuliny rozmístěny po výduti nádoby v sudém počtu 6-8, jako je tomu u džbánku z Vykáně (okr. Nymburk, Hájek 1968, 137, viz obr. 2, dole). Podobné vypnuliny se objevují i na jiných typech nádob (cf. např. amforovitý tvar bez uch z hrobu 22 v Čachovicích – Neustupný – Smrž 1989, Obr. 46:2). Jakýmsi mužským protějškem tohoto motivu mohou být plastické „vousy“, tedy spíše "kníry" vyrůstající přímo z kořene ucha džbánků (viz obr. 1: A), případně se podobný motiv obráceného "Y" (viz obr. 1:B a 2:vpravo nahoře) objevuje v sudém počtu 2, 4 či 6, jako například na džbánku z hrobu 4 z Lochenic (okr. Hradec Králové, Buchvaldek 1990, 30, 38, Obr. 9:1). Oba motivy, tedy „ženský“ a „mužský“ se nikdy nevyskytují na jedné nádobě, což podtrhuje jejich symbolickou opozici. Je možné, že jde skutečně o znázornění druhotných pohlavních znaků a tedy o jakési piktogramy mužského a ženského elementu. V tomto ohledu by mohlo být přínosné systematicky sledovat kontext ukládání těchto nádob do hrobů, tedy zda se jejich výskyt váže na mužské či ženské pohřby. V rámci materiálu, se kterým jsem měl možnost pracovat se „kníry“ vždy objevily na džbánech a džbáncích v hrobech mužských, na levém boku¹ a naopak „prsovité“ vypnuliny na keramice z hrobů žen, na pravém boku². Jaký význam měly svislé plastické lišty, které zpravidla ve trojici, na některých exemplářích, doplňují motiv „vousů“ pod uchem (např. džbánek ze Zvoleněvsi – okr. Kladno, viz obr. 2, vlevo nahoře), se lze jen dohadovat.

Za významný fakt považuji to, že se podobné symboly objevují právě na džbánech a hrnkách s uchy, tedy na převážně picích nádobách, které měly vedle funkčního významu i svůj výrazný společenský význam. Podobnou demonstraci mužského nebo býčího motivu můžeme ve středním eneolitu zřejmě spatřovat třeba na některých badenských čerpácích, či na řivnáčských džbánech s tzv. uchem „ansa cornuta“. Motivy „vousů“ pod uchem a „prsových“ vypnulin po stranách uch džbánů jsou ale zřejmě ještě starším symbolickým archetypem, o tom mohou svědčit obdobné motivy na džbánech kultury nálevkovitých pohárů. Mám na mysli některé typické baalberské džbány starší fáze této kultury, které mívají pod uchem plastické „vousy“, nebo naopak „prsové“ vypnuliny symetricky umístěné po stranách páskového ucha některých džbánů salzmündské (mladší) fáze (viz např. džbán z Prahy-Bubenče, Stocký 1926, Tab. XCIII:7, případně džbán z Prahy-Ďáblic, Turek 2000b, obr. 2:2³).

Název tohoto odstavce je záměrně nadsazený, nenaznačuji jím skutečnost, že ve společnosti zvoncovitých pohárů existovala „kasta“ žen-bojovnic, tak jak je popsal Hérodotos u Skythů, nebo Magalhăes de Gandovo (1576) u amazonských indiánů (Taylor 1996, 199-205). Rád bych zde spíše poukázal na několik pohřbů žen z období zvoncovitých pohárů, které byly na své poslední cestě vybaveny artefakty jinak běžně spojovanými s muži. Mám na mysli především 3 případy pohřbů žen vybavených nátepními destičkami, které sloužily k ochraně vnitřní strany zápěstí při lukostřelbě a které se v mužských pohřebních výbavách zpravidla váží na soubor dalších prestižních předmětů. Jde o hrob č. 12/34 ze Šlapanic II – okr. Brno-venkov (Dvořák – Hájek 1990, 10, Taf. XVI), ve kterém byl pohřeb na pravém boku, hlavou orientovaný k jihu (tedy pravděpodobně žena) s bohatou výbavou sedmi nádob, včetně dvou zdobených zvoncovitých pohárů, soupravy čtyř kostěných knoflíků s „V-vrtáním“ a měděného (?) šídla. V Čechách byl podobný pohřeb na pravém boku zaznamenán v případě hrobu III. z Prahy-Vršovic, ve kterém však kromě nátepní destičky nebyla zachycena jakákoliv další pohřební výbava. Druhý případ z Čech pochází z osamoceného bohatého hrobu 77/99 v Tišicích - okr. Mělník (Turek – Foster 2000, 6-7, obr. 3, zde obr. 4, viz též www-prezentace) , ve kterém byla pohřbena žena, na pravém boku, hlavou k jihu. Tento hrob obsahoval hned dvě nátepní destičky, jednu na levém předloktí zemřelé (obr. 4:5) a druhou (13), společně s jantarovým knoflíkem s „V-vrtáním“ (14) a měděným (?) šídlem (15) se skupinou nádob u západní stěny hrobu. Hrob v Tišicích obsahoval ještě další prvky „pohlavně smíšené“ výbavy, dvě zlaté destičky – ozdoby vlasu (1, 2) a měděnou (?) dýčku (3). Smíšená výbava bývá jedním z charakteristických rysů bohatých ženských hrobů se zdobenými zvoncovitými poháry, vnitřní konstrukcí a případně s kruhovým příkopem (Turek v tisku).

Dalším, převážně mužským, artefaktem vyskytujícím se v některých ženských hrobech je měděná dýka. Ženské pohřby (na pravém boku) s dýkou pochází z Radovesic II (okr. Teplice) – hrob 117/78 (Muška 1981, 51), Tišic (okr. Mělník) – hrob 77/99 (Turek – Foster 2000, 6-7), ze Záhlinic (okr. Kroměříž) z hrobů 47 a 48/89 (Dvořák – Rakovský – Stuchlíková 1992, 217, Obr. 7-8, Tab. 5), z Brandýsku (okr. Kladno) – hrob 22 (Kytlicová 1960, 444-445, Obr. 4, 10) a z bavorského Landau (Lkr. Dingolfing-Landau) – hrob 7 (Husty 1994, 99, Abb. 11). V kontextu ženských hrobů může být významné rovněž zjištění, že jde vesměs o dýčky rozměrů podprůměrných, až miniaturních. Jejich délka, pohybující se od 37 do 94 mm je ve srovnání s běžným rozsahem délky všech typů středoevropských dýk 70 – 137 mm (Kuna – Matoušek 1978, 66) výrazně podprůměrná. Například v případě dýk ze Záhlinic snad lze jejich rozměry odůvodnit značným obrusem, to však zřejmě neplatí pro dýčku z Tišic, jejíž „rukojeť“ měří jen necelých 20 mm (viz obr. 5). Je možné, že i přes zachování tvarové formy byly některé miniaturní dýčky využívány k odlišným funkcím nežli jejich předlohy, nebo že jejich význam byl čistě symbolický. Na příkladu pohřbů žen s dýkami ze Záhlinic si můžeme povšimnout vazby bohaté a pohlavně smíšené výbavy na tzv. maritimní, tedy typologicky „staré“ poháry (Dvořák – Stuchlíková – Rakovský 1992, 231-232, Obr. 7:1-3 a Obr. 8: 1, zde obr. 3). Vztah zdobených zvoncovitých pohárů k souboru prestižních předmětů a vnitřní konstrukci hrobu (stopy výdřevy případně kruhový příkop kolem hrobu) má podle mého názoru spíše sociálně distinkční než chronologický význam (cf. Turek v tisku). Právě prolínání mužské a ženské výbavy v těchto bohatých hrobech zřejmě spíše souvisí s odrazem společenské diferenciace nežli s chronologickými aspekty kultury. Jak připomíná N. Brodie (Brodie 1997, 300-301) ne každý prvek pohřební výbavy musí být odznakem společenské kategorie (pohlaví a věku) zemřelého. Některé artefakty mohou spíše odrážet vztahy truchlících k zemřelému. V této souvislosti je vhodné připomenout, že v hrobě 77/99 v Tišicích byla jedna nátepní destička nalezena zcela mimo tělo zemřelé, u západní stěny hrobové jámy a druhá sice spočívala na levém předloktí (nikoliv zápěstí) kostry, ale byla obrácena vnitřní stranou vzhůru. Je otázkou zda tato poloha mohla být způsobena postdepozičními procesy, které však nezpůsobily dislokaci samotných kosterních pozůstatků. Obě destičky snad tedy mohly být do hrobu přiloženy pozůstalými. Toto promítnutí ostatních členů rodiny či klanu do pohřební výbavy zemřelého tak zřejmě reflektovalo nejen společenské postavení zemřelého v rámci komunity, ale rovněž její skupinovou identitu. Prestižní předměty, převážně mužské povahy, tak mohly být přenášeny na ženy (zdá se, že naopak tomu bylo zřídka) v zájmu upevnění řádu společenských vztahů a diferenciace. Je tedy možné, že pohřby žen s dýkami či lukostřeleckou výbavou jsou spíše jakousi formalizovanou demonstrací společenské elity, nežli dokladem existence ženských bojovnic - „amazonek“.

V této části práce se pokouším o zhodnocení demografické pohlavní nerovnosti v dokladech pohřebního ritu zvoncovitých pohárů v Čechách a o srovnání s relevantními údaji v sousedních regionech, tedy v jejich tzv. východní skupině. Z antropologické analýzy populace zvoncovitých pohárů v Čechách provedené iterativní metodou vyplynul výrazný nepoměr v zastoupení mužských (41) a ženských (20) koster (Cerny – Höuet – Turek 1999, Tab. I. a II., Fig. 1. a 3.; Černý 2000, 82-83). Výsledky Černého revize českého antropologického fondu ze závěru eneolitu a starší doby bronzové svědčí rovněž o víceméně vyrovnaném poměru mužských a ženských pohřbů z období šňůrové keramiky a únětické kultury (viz obr. 6). Ve studii z roku 1999 jsme se rovněž pokusili vyjádřit vazbu antropologicky pohlavně odlišených koster na jejich orientaci a polohu v hrobě (Cerny – Höuet – Turek 1999, Fig. 1. a 3), počet srovnatelných případů byl však značně omezen. Evžen Neustupný se ve své studii o demografii pravěkých pohřebišť (Neustupný 1983) pokusil o definování možných příčin úmrtí v populaci se šňůrovou keramikou ve Vikleticích. Jedním z faktorů ovlivňujících možnost zvýšené úmrtnosti žen v reproduktivním věku (15-29 let) je tzv. úmrtnost matek (tedy smrt v těhotenství, při porodu, nebo v jeho důsledku, Neustupný 1983, 125-127).

Na základě těchto zjištění jsem se na rozsáhlejším vzorku rozhodl prověřit, zda se podobný pohlavní nepoměr promítá také do symbolického označení zemřelých v intencích pravidel pohřebních zvyklostí. Podobně jako u kultury se šňůrovou keramikou se i v pohřebním ritu období zvoncovitých pohárů projevuje symbolické odlišení mužských (levý bok, hlava orientovaná k severu) a ženských pohřbů (na pravém boku, hlavou k jihu). Pravidla pohřbívání v obou obdobích vycházejí z jednoho poměrně ortodoxně uplatňovaného symbolického systému a liší se jen ve formálně opačných aspektech. V období šňůrové keramiky byla pravidla symbolického pohlavního odlišení uplatňována již od dětského věku (Turek 2000a, 432-435) a jak nasvědčuje srovnání četnosti pohřbů na levém a na pravém boku, je jejich počet téměř vyrovnaný. Pro archeologické posouzení pohlaví (respektive společenského pohlaví – gender) zemřelých sleduji především uložení těla na pravém či levém boku. Zdá se totiž, že toto pravidlo v pohlavním rozlišení bylo dodržováno ještě ortodoxněji než orientace ke světovým stranám.

Nežli přistoupím ke srovnání pohlavního zastoupení pohřbů v jednotlivých oblastech východní skupiny zvoncovitých pohárů, je třeba kriticky zhodnotit prameny ze kterých vycházím. Pro nálezy z Čech jsem využil analýzy pohřebního ritu na základě souboru 211 pohřbů shromážděných v polovině 70. let J. Havlem (Havel 1978, 93, tab. 1), který jsem doplnil o pohřby z Čachovic (okr. Chomutov, Neustupný – Smrž 1989), z Velkých Přílep (Skružný – Turek – Vojtěchovská 2000) a z Radovesic I. a II. (Muška 1981, 51; Turek 1993, Fig. XLVI. – LV.). Pro Moravu jsem se opět přidržel Havlovy analýzy, která zahrnuje 207 pohřbů (Havel 1978, 100, tab. 8). V tomto případě je však třeba upozornit na některé nedostatky, které mohou, do jisté míry, ovlivňovat representativnost celého souboru. Jde předně o navýšení procenta kremací zařazením atypického pohřebiště v Holáskách (okr. Brno-město, Dvořák 1991), které se vyznačuje nezvyklou převahou žárových pohřbů (za upozornění děkuji P. Dvořákovi). V letech 1900-1973 (především výzkumem M. Chleboráda 1936-1940 v poloze Holásky II) bylo prozkoumáno celkem 71 hrobů, z čehož bylo 8 žárových pohřbů v kruhové jámě (12,3%), 4 žárové pohřby obdélném hrobě (6,2%), 4 inhumace (je zajímavé že všechny byly uloženy na levém boku) a 46 pravděpodobně žárových hrobů (70,8%). Pohřebiště v Holáskách se od ostatních moravských pohřebišť odlišuje v mnoha směrech, vedle převažujícího žárového ritu je to rovněž relativní artefaktuální chudoba a poněkud odlišný charakter zpracování keramického inventáře. Některé charakteristiky, zvláště pohřební ritus by snad mohly naznačovat výraznější vazbu této komunity na prostředí podunajské, respektive na tzv. csepelskou skupinu v oblasti dnešní Budapešti. Z důvodu zařazení této, v mnoha ohledech atypické, lokality do souhrnného hodnocení pohřebního ritu vzniká dojem, že běžný výskyt žárových pohřbů na Moravě činí přes 22% (Havel 1978, 100, tab. 8). Při odečtení 13 jistých žárových pohřbů z Holásek se toto procento snižuje na necelých 18%, je tedy možné, že se celkový podíl žárových pohřbů na Moravě blíží maximálnímu předpokladu P. Dvořáka (Dvořák 1993, 226), tedy 10-15%. Je tedy otázkou do jaké míry je platný předpoklad, že obliba žárového ritu postupně slábne od Csepelského ostrova směrem k severozápadu (Turek 1995b, 127; Turek 1998), neboť podíl žárového ritu v Čechách a na Moravě je poměrně vyrovnaný a jak vyplývá z publikace nálezů bavorských (Heyd 2000, 245-247) je v této oblasti žárový ritus zastoupen poměrně vysokým procentem (viz tab. na obr. 7). Průkazným se tedy zdá být jen velmi nepatrné zastoupení kremace ve středním Německu. Ve srovnání pohřebního ritu tedy pro kritičtější posouzení moravských dat uvádím v hranaté závorce také údaje bez pohřbů z Holásek. V dalším řádku tabulky pak samostatně sumarizuji nálezy z druhého největšího moravského pohřebiště ve Šlapanicích (okr. Brno-venkov, Dvořák 1990, Dvořák – Hájek 1990). Pro Sasko a tzv. střední Německo, tedy Posálí a Durynsko bohužel chybí novější zpracování pohřebních nálezů a proto bylo možné čerpat jen ze starších publikací (Neumann 1929, 6-7, 48, 50, 53-57; Ortman – Junker 1929, 3; 53-58; Schulze 1930, 114-116; Schlette 1948, 30-41; Ebert 1955, 70-80; Billig 1958, 59, 183, 193; Behrens 1976, 87-107). Na základě nedávno uveřejněné syntézy nálezů z jižního Německa (Heyd 2000, 245-247, Taf. 92a-c) bylo možné pro srovnání využít dalších 92 pohřbů. Pro pohřební nálezy v Malopolsku a Rakousku jsem neshromáždil dostatečně velký soubor dat, jehož analýza by měla statistický význam. Zbývá už jen tzv. csepelská skupina v Maďarsku, pro kterou je charakteristický žárový ritus a pro naše srovnání tedy neposkytuje relevantní materiál.

V následující tabulce shrnuji dostupná data ze čtyř oblastí východní skupiny zvoncovitých pohárů.

Obr. 7 Tabulka sumarizující základní charakteristiky pohřebního ritu východní skupiny zvoncovitých pohárů.

Vzhledem ke srovnání poměrného zastoupení mužských (levý bok) a ženských pohřbů (pravý bok) se jeví výrazný rozdíl, mezi Čechami a Moravou. Zatímco v Čechách je mužských pohřbů téměř o polovinu více než ženských, je na Moravě poměr mezi pohřby obou pohlaví téměř vyrovnaný. Podobně je tomu u nálezů z jižního Německa, kde jen o málo více mužských pohřbů. Situaci v Čechách se podobá poměr nálezů ve středním Německu, kde je podobně nízký podíl žárového ritu a pohřby mužské na levém boku početně výrazně převyšují pohřby ženské na pravém boku. Na základě tohoto srovnání se zdá, že česká skupina má více podobností v pohřebním ritu se skupinou středoněmeckou než s moravskou či bavorskou (viz diagramy na obr. 8). Je přirozeně jasné, že zjištěný nepoměr v počtu pohřbů mužů a žen neodráží skutečnou demografickou skladbu tehdejší populace. Příčinou tohoto stavu musí být odlišná forma pohřebního ritu uplatňovaná pro část zemřelých žen. Forem pohřbívání, které nezanechá stopy pozorovatelné archeologickým výzkumem je velké množství (cf. např. Kandert 1982). Při obecnějším pohledu na pohřební ritus eneolitu ve střední Evropě je třeba poznamenat, že období se šňůrovou keramikou a se zvoncovitými poháry jsou spíše výjimečná svou velkou četností dokladů inhumací, případně žárových pohřbů uložených v individuálních hrobech pod zemí. Ve většině předchozích eneolitických kultur se setkáváme se spíše sporadickými doklady kostrových pohřbů a musíme se spokojit s konstatováním, že převaha populace byla pohřbívána způsoby, které jsou archeologickými metodami nepostihnutelné. Příkladem nám mohou být velmi mizivé doklady pohřbívání z období středního eneolitu (Vencl 1972). Nemělo by pro nás být tedy nepochopitelné, že i v obdobích s převládajícím kostrovým a archeologicky běžně evidovaným pohřebním ritem se mohou vyskytnout skupiny populace, vymezené buď sociálně nebo regionálně, které pohřbívaly odlišným a archeologicky nezachytitelným ritem (cf. úvahy o možnosti regionální variability forem pohřbívání v období šňůrové keramiky, Matoušek – Turek 1997).

Nenalezené pohřby žen zvoncovitých pohárů mohly být umístěny do plášťů mohyl. Mohyly jsou pro období zvoncovitých pohárů a předchozí kultury se šňůrovou keramikou Čechách a na Moravě doloženy buď přímo (Červinka 1911, 68-75), nebo nepřímými doklady (Neustupný – Smrž 1989). Pohřby z období zvoncovitých pohárů v náspech šňůrových mohyl byly ve více případech evidovány také v oblasti řeky Saale (Fischer 1956; Behrens 1976, 96). Pro období zvoncovitých pohárů jsou rovněž dokumentovány dodatečné žárové pohřby zapuštěné do zásypu hrobů, případně v kruhovém příkopu ohraničujícím některé hroby (např. Prosiměřice, Smolín, Tišice, Tvořihráz a další, cf. Turek v tisku).

Volba mezi inhumací a dalšími formami pohřbu mohla být v různých obdobích určována různými společenskými faktory. Právě pohlaví zemřelého představovalo v některých obdobích pravěku významný faktor ovlivňující volbu mezi kostrovým a žárovým ritem. Příkladem nám může být pozorování převládajících ženských inhumací v mohylách česko-falcké mohylové kultury (Čujanová – Jílková 1978, 424). Pohlavní disproporce v pohřebních nálezech je doložena také z doby bronzové v Anglii, kde chybí větší množství pohřbů žena a dětí. V nedávné době byl učiněn pokus o vysvětlení chybějících dokladů pohřbívání existencí alternativních, převážně povrchových, pohřebních monumentů, které se v běžné archeologizované podobě dochovají většinou jen v podobě kruhových příkopů, v jejichž středu jsou někdy nalézány prázdné jámy. Teprve nedávný objev objektu nazvaného Seahenge v Norfolku, nedaleko Hunstanton, napomohl rekonstruovat nadzemní podobu pravděpodobně funerální struktury ze starší doby bronzové. Objekt se skládal z kruhového palisádového ohrazení o průměru 6,5 m a centrálního pařezového „oltáře“, na němž mohlo spočívat tělo zde umístěné k exkarnaci, nebo spálené ostatky zemřelého (Turek 2000c, 144). Je možné, že právě podobné uložení pohřebních ostatků způsobilo nenalezení dokladů pohřbu části populace.

Jedním z dalších výrazných příkladů pohlavní a společenské diferenciace pohřebních forem je ritus kultury kulovitých amfor. Kostrové pohřby tohoto období jsou většinou situovány izolovaně a náleží výhradně mužům (Neustupný 1978, 264) a to zřejmě jen jejich omezenému počtu. Tyto pohřby mužů jsou zpravidla vybaveny prestižními soubory keramiky, případně keramickými bubny (hrob z Brozan, okr. Litoměřice), které snad měly vztah ke kultovním obřadům, nebo dokonce lebkami dalších jedinců (hrob z Předměřic nad Labem). V kultuře kulovitých amfor byl tedy zřejmě inhumační pohřeb vyhrazen velmi omezené elitní skupině mužů („šamanů-náčelníků“?), zatímco většina populace byla pohřbívána jiným, archeologickými metodami nerozpoznatelným způsobem.

1. Hrnky s kníry pod uchem v mužských hrobech (Lochenice, hrob 4, Buchvaldek 1990, Obr. 9:1, Ostopovice I, hrob 14/70, Ondruš – Dvořák 1992, Obr. 3:2, Šlapanice IV, hrob 4/36, Dvořák – Hájek 1990, Taf. XXXIX:1, Šlapanice II, hrob 11/34, dvojkónický amforovitý hrnec s 6 plastickými kníry nalepenými nad výdutí, Dvořák – Hájek 1990, Taf XVII:1.)

2. Nádoby s vypnulinami v ženských hrobech (Ostopovice, I, hrob 4/70, 18/70, Ondruš – Dvořák 1992, Obr. 2:3, 4:2, Čachovice, hrob 22, Neustupný – Smrž 1989, Obr. 46:2). Převážně v ženských hrobech se také objevují vysoké hrncovité nádoby vejčitého tvaru, které byly typicky ženským artefaktem už v období předcházející šňůrové keramiky. U zvoncovitých pohárů také tyto nádoby mívají na okraji zpravidla 4 oblé výčnělky, někdy plasticky členěné (viz například Dvořák – Hájek 1990, Taf. XVII:5, Taf. XXVI: 15/35 – 1, Taf. XXVII:4, Taf. XXXII: 25/35 – 2, Taf .XXXIV: 2b/35 – 1, Taf. XXXVIII: 2/36 – 2).

3. Salzmündský džbán zde zobrazený má v rekonstrukci chybně umístěný hrotitý výčnělek, který je zobrazen na plecích nádoby naproti páskovému uchu. Ve skutečnosti zlomek s vypnulinou navazuje na plece u kořene ucha.

Behrens, H. 1976: Die Glockenbecherkultur im Mittelelbe – Saale-Gebiet (Deutsche Demokratische Republik), in: Guilaine, J (ed.): IXe Congrés UISPP, Collque XXIV, La Civilisation des vases campaniformes, Nice 87-107.

Billig, G. 1958: Die Aunjetitzer Kultur in Sachsen, Berlin.

Brodie, N. 1997: New perspectives on the Bell beaker Culture. Oxford Journal of Archaeology 16, No. 3, 297-314.

Brodie, N. 1998: British Bell Beakers: Twenty five years of theory and practice. In: Benz, Marion and Willigen, Samuel van (Eds): Some New Approaches to The Bell Beaker ‘Phenomenon’ Lost Paradise...?, , BAR International Series 690, Oxford, pp. 43-56.

Brück, J. 1999: Ritual and rationality: some problems of interpretation in European Archaeology, European Journal of Archeaology 2, No. 3, 313-343.

Buchvaldek 1967: Die Schnurkeramik in Böhmen, Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et historica Monographia XIX, Praha.

Buchvaldek, M. 1990: Pohřebiště lidu se zvoncovitými poháry. Ein Gräberfeld der Glockenbecherkultur, in: Praehistorica 16 - Lochenice. Z archeologických výzkumů na katastru obce, Praehistorica 16, Praha, 29-50

Buchvaldek, M. - Koutecký, D. 1970: Vikletice, ein scnurkeramisches Gräberfeld. Praehistorica 3, Praha.

Buchvaldek, M. - Koutecký, D. 1972: Interpretation des schnurkeramischen Gräberfeldes von Vikletice. Památky archeologické 63, pp.142-179.

Buchvaldek, M. – Popelka, M. 1994: Poznámky k pohřebišti se šňůrovou keramikou v Praze-Jinonicích – Bemerkungen zum schnurkeramischen Gräberfeld in Prag-Jinonice, Praehistorica 21, Varia Archaeologica 6, Praha, 21-52.

Case, H. 1995: Beakers: loosening a stereotype. In: Kinnes, I. and Varndell, G. (Eds.) ‘Unbaked Urns of Rudley Shape’. Essays on British and Irish Pottery for Ian Longworth. Oxbow Monograph 55, Oxford, pp. 55-67.

Cerny, V. - Houët F. - Turek, J. 1999: Determination du sexe par la methode iterative et le dimorphisme sexuel du squelette post-cranien d'une populacion Chalcolithique recent et du Bronze ancien de la Boheme - Iteraitve method of sex determination and sex dimorphism of post-cranial skeletal remains from Late Eneolithic and Bronze Age population from Bohemia. In: Bulletin et Mémoires de la Société d’Anthropologie de Paris, n. s. t. 11, 1999, 3-4, 383-404.

Červinka, I. L. 1911: O „zvoncovitých pohárech“, časopis vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, 28, 66-87, 109-125.

Černý, V. 2000: Velké Přílepy Antropologická analýza pohřebiště kultury se zvoncovitými poháry z Velkých Přílep – Kamýku – Physical anthropological analysis of a Bell Beaker culture cemetery from Velké Přílepy – Kamýk, Archeologie ve středních ȧ echách 4/1, Praha 79-84.

Černý, V. – Gautier, J-G. Brůžek, J. – Gronenborn, D. – Velemínský, P. – Budil, I. T. 2001: Mezi Saharou a tropickými pralesy – Between the Sahara and the tropical rain forests, Praha.

Čujanová – Jílková, E. 1978: Společenská hlediska pohřebního ritu u lidu mohylových kultur, in: Pleiner, R. – Rybová, A. (Eds.): Pravěké dějiny Čech, Academia, Praha, 422-429.

Dvořák, P. 1990: Pohřebiště lidu s kulturou se zvoncovitými poháry ve Šlapanicích (okr. Brno-venkov) - : Die Gräberfelder der Glockenbecher-Kultur bei Šlapanice (Bez. Brno-venkov, In: Pravěké a slovanské osídlení Moravy, Brno, 99-118.

Dvořák, P. 1991: Pohřebiště lidu s kulturou se zvoncovitými poháry v Holáskách (okr. Brno-město) - Gräberfelder der Glockenbecherkultur bei Holásky (Bez. Brno-město), ȧ MMB 76/1, 2, 41-60.

Dvořák, P. 1993: Lid se zvoncovitými poháry, In: Podborský, V. (ed.): Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda Moravská, Země a lid, nová řada, sv. 3, Brno.

Dvořák, P. – Hájek, L. 1990: Die Gräberfelder der Glockenbecherkultur bei Šlapanice (Bez. Brno-venkov), Katalog der Funde, MAQ, Brno.

Dvořák, P. – Ondráč§ ek, J. 1992: Siedlungen der Glockenbecherkultur in Mähren, Nepublikovaný rukopis, Brno.

Dvořák, P. – Rakovský, I. – Stuchlíková, J. 1992: Pohřebiště lidu s kulturou se zvoncovitými poháry u Záhlinic, okr. Kroměříž – Gräberfeld des Volkes mit Glockenbecherkultur bei Záhlinice, Pravěk NŘ 2, 215-232.

Ebert, H. 1955: Neue Grabfunde auf dem „Grossen Berg“ bei Aspenstedt, Jahresschrift für mitteldeutsche Vorgeschichte, 39, Halle, 78-80.

Ehrenberger, M. 1989: Women in Prehistory, British Museum Publications, London.

Fischer, U. 1956: Die Gräber der Steinzeit im Saalegebiet, Berlin.

Hájek, L. 1968: Kultura zvoncovitých pohárů v Čechách, Archeologické studijní materiály 5, Praha.

Hart-Hansen, J. P. – Meldgaard, J. – Nordqvist, J. 1991: The Greenland Mummies, British Museum Publications, London.

Havel, J. 1978: Pohřební ritus kultury zvoncovitých pohárů v Čechách a na Moravě. The Burial Rite of the Bell Beaker Culture in Bohemia and Moravia. Praehistorica 7, Varia Archaeologica 1, Praha, 91-117.

Heyd, V. 2000: Die Spätkupferzeit in Süddeutschland. Dokumentations- und Tafelband. Saarbruücker Beitrage zur Altertumskunde, Bd. 73, Habelt Gmbh. Bonn.

Hodder, I. 1990: The Domestication of Europe, Oxford, Blackwells.

Husty, L. 1994: Eine Glockenbecherzeitliche Gräbergruppe aus Landau an der Isar, Lkr. Dingolfing-Landau, Vorträge 12. Niederbayerischer Archäeologentag, Deggendorf , 89-107.

Kandert, J. 1982: Poznámky k využití etnografických údajů v případě výkladu knovízských “hrobů”, Archeol. rozhl. 34, 190 – 200.

Krautwurst, R. 1999: Einige “Bronzezeitliche” und “Urnenfelderzeitliche” Funde im Nürnberger Land: Schnurkeramische Wellenleistentöpfe. Archäologisches Korrespondenzblatt 29, 325-334.

Kreiner, L. – Pleyer, R. – Hack, S. 1999: Ein reiches Brandschüttungsgrab der Glockenbecherkultur aus Aufhausen, Das Archäologische Jahr in Bayern 1998, 26-28.

Kuna, M. - Matoušek, V. 1978: Měděná industrie kultury zvoncovitých pohárů ve střední Evropě, Praehistorica VII - Varia Archaeologica 1, 65-89, Praha.

Kytlicová, O. 1960: Eneolitické pohřebiště v Brandýsku – Das äneolitische Gräberfeld in der Gemeinde Brandýsek, Památky archeologické 61, 442-474.

Matoušek, V. 1987: Příspěvek ke studiu pohřebního ritu v pozdním eneolitu v Čechách – A contribution to the study of the late aeneolithic burial rite in Bohemia, Archeol. rozhl. 34, 199-208.

Molleson, T. 1994: The Eloquent Bones of Abu Hureyra, Scientific American, August 1994, 70-75.

Moore, J. & Scott, E. 1997: Invisible People and Processes. Wrighting Gender and Childhood into European Archaeology. Leicester University Press, London and New York.

Muška, J. 1981: The settlement and cemetery sites of the Bell Beaker culture at Radovesice by Bílina, Archeaological news in the Czech Socialist Republic, Xe Congres International des sciences préhistoriques et protohistoriques, Mexico 19881, Prague – Brno, 51.

Neumann, G. 1929: Die Gliederung der Glockenbecherkultur in Mitteldeutschland, Prähistorische Zeitschrift, vol. 20, 3-69.

Neustupný, E. 1960: K otázkám naší eneolitické plastiky – A contribution to the Aeneolithic plastic art, Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et historica No 3/59, Praha, 47-52.

Neustupný, E. 1967: Počátky patriarchátu ve střední Evropě. The beginnings of Patriarchy in Central Europe. Praha.

Neustupný, E. 1978: Kultura kulovitých amfor, in: Pleiner, R. – Rybová, A. (Eds.): Pravěké dějiny Čech, Academia, Praha, 263-266.

Neustupný, E. 1983: The demography of prehistoric cemeteries. Demografie pravěkých pohřebišť. Památky Archeologické 74, 7-34.

Neustupný, E., 1997: Šňůrová sídliště, kulturní normy a symboly, Settlement site of the Corded Ware groups, cultural norms and symbols, Archeologické rozhledy 49, pp. 304-322.

Neustupný, E. - Smrž, Z. 1989: Čachovice - pohřebiště kultury se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů (ȧ achovice a Corded Ware and Bell Beaker cemetery. Památky archeol. 80, 282-383.

Ondruš, V. – Dvořák, P. 1992: Pohřebiště kultury zvoncovitých pohárů v Ostopovicích – Gräberfeld der Glockenbecherkultur bei Ostopovice, ČMMB 77, 81-94.

Ortman, R. – Junker, H. 1929: der Glockenbecherfund aus Richters Baumschulen bei Merseburg von Dezember 1928, Das Merseburger Land 15, 3-11.

Peška, J. 2000: Otázka sídlišť kultury se šňůrovou keramikou na Moravě – Die Frage der Siedlungen der Schnurkeramik in Mähren, In: Památky Archeologické, Supplementum 13, In Memoriam Jan Rulf, Praha, 341-348.

Schlette 1948: Die neuen Funde der Glockenbecherkultur im Lande Sachsen-Anhalt, Strena praehistorica, Halle, 29-77

Schulze, R. 1930: Die Jüngere Steinzeit in Köthener Land, Köthen-Anhalt, 114-116.

Skružný, L. – Turek, J. – Vojtěchovská, I. 2000: Pohřebiště z období zvoncovitých pohárů ve Velkých Přílepech – Kamýku, okr. Praha-západ – The Bell Beaker Cemetery at Velké Přílepy – Kamýk, Archeologie ve středních Čechách 4/1, Praha, 59-78.

Sofaer – Derevenski, J. (ed.) 2000: Children and Material Culture, London, Routledge.

Stocký, A. 1926: Pravěk Země České, díl 1. Věk kamenný, Praha.

Turek, J. 1990: Pohřební ritus a otázky sociální struktury kultury se šňůrovou keramikou - The burial rite and a question on social structure of the Corded Ware culture, Archaeologia Iuvenis I-1990, Brno, 6-10.

Turek, J. 1993: Osídlení z období zvoncovitých pohárů v povodí řeky Bíliny v severozápadních Č echách, Diplomová práce, Katedra archeologie FF-UK.

Turek, J. 1995a: Sídlištní nálezy kultury se šňůrovou keramikou v Čechách. Otázka charakteru hospodářství v závěru eneolitu. The first evidence of Bohemian Corded Ware settlements and the question of their economy, Archeologické rozhledy 47, 91-101.

Turek, J. 1995b: Nálezy z období zvoncovitých pohárů v povodí řeky Bíliny v severozápadních Čechách - The Finds of the Bell Beaker Period in the Bilina River region (North-West Bohemia), in: Blažek, J. - Meduna, P. (Eds): Archeologické výzkumy v severozápadních ȧ echách 1983-1992, Most,123-134.

Turek, J. 1998: The Bell Beaker Period in north-west Bohemia. In: Benz, M. and Willigen, S. van (Eds): Some New Approaches to The Bell Beaker ‘Phenomenon’ Lost Paradise...?, BAR International Series 690, Oxford, 107-119.

Turek, J. 2000a: Being a beaker child. The position of children in late eneolithic society – Děti v období šňůrové keramiky a zvoncovitých pohárů. Postavení dětí ve společnosti pozdního eneolitu. In: In memoriam Jan Rulf, Památky archeologické – Supplementum 13, 424-238.

Turek, J. 2000b: Pravěké sídlištní objekty s paleobotanickými nálezy z Prahy – Ďáblic, Archaeologica Pragensia 15, Praha, 83-88.

Turek, J. 2000c: Seahenge – dřevěná svatyně na pobřeží v Norfolku, Archeol. rozhl. 52, 143-145.

Turek, J. v tisku: Řemeslnná symbolika v pohřebním ritu období zvoncovitých pohárů. Suroviny, výroba a struktura společ§ nosti v závěru eneolitu – Craft symbolism in the Bell Beaker burial customs. Resources, production and social structure at the end of Eneolithic period.

Turek, J. – Foster, P. J. 2000: Výzkum polykulturního naleziště v Tišicích (okr. Mělník), in: Archeologické výzkumy v Čechách 1999, Zprávy ȧ eské archeologické společ§ nosti, Supplément 42, 6-7, Obr. 3-4.

Turek, J. - Peška, J. (v tisku): Bell Beaker settlement pattern in Bohemia & Moravia. In: Bell Beakers Today, International Colloquium in Riva del Garda 1998.

Tylor, T. 1996: The Prehistory of Sex, Fourth Estate, London.

Vencl, S. 1970: Das Silexgerät, In: Buchvaldek, M. a D. Koutecký: Vikletice, ein scnurkeramisches Gräberfeld. Praehistorica 3, Praha. 236-252.

Vencl, S. 1972: Několik eneolitických nálezů ze středních Čech – Einige äneolitische Funde aus Mittleböhmen. Archeol. rozhl. 24, 489-513, 593.

Vencl, S. 1994: Archeologie žízně – The Archaeology of thirst, Archeol. rozhl. 46, 283-305.

Vencl, S. 2001: Souvislosti chápání pojmu “nálezový celek” v České Archeologii – The ter “find complex” in Czech Archaeology: its use and misuse, Archeol. rozhl. 53, 592-614.

Zápotocký, M. 2000: Eneolitické gynekomorfní nádoby z Čech – Äneolithische gynaikomorphe Gefäse aus Böhmen, In: Čech, P. – M. Dobeš (eds.): Sborník Miroslavu Buchvaldkovi, Most, 287-297.

 

Obr. 1 Plastická výzdoba u kořene uch hrnků tzv. průvodní keramiky zvoncovitých pohárů. A – B motivy „knírů“ – mužský symbol?, C – „prsovité“ vypnuliny – ženský symbol? (kresby podle/after Heyd 2000, 199, Taf. 50). Plastic decoration of the area around the root of cup handles of so-called associated pottery of the Bell Beaker period. A-B the „moustache pattern” – a male symbol?, C – “nipple-like” - protrusions a female symbol?( drawings after Heyd 2000, 199, Taf. 50).

Obr. 2 Příklady plastické výzdoby na hrncích průvodní keramiky zvoncovitých pohárů z Čech: vlevo nahoře - Zvoleněves (okr. Kladno), hrob I., vpravo nahoře - Praha 9 - Vysočany, hrob I. (1928), dole - Vykáň (okr. Nymburk), hrob I. (foto L. Hájek). Examples of plastic decoration on cups of so-called associated pottery from Bohemia (photographs by L. Hájek).

Obr. 3 Miniaturní dýčky z hrobů žen v Záhlinicích (okr. Kroměříž), podle/after Dvořák – Rakovský – Stuchlíková 1992, Obr. 7-8). Miniature daggers found with female burials at Záhlinice (district Kroměříž).

Obr. 4 Hrob ženy (č. 77/99) z Tišic (okr. Mělník) s detaily některých součástí pohřebního inventáře. A female grave no. 77/99 from Tišice (district Mělník) with details of some items from the burial assemblage.

Obr. 5 Měděná (?) dýčka z hrobu ženy č. 77/99 v Tišicích (okr. Mělník). A copper (?) dagger from female burial no. 77/99 at Tišice (district Mělník).

Obr. 6 Počet antropologicky pohlavně určených koster z nálezů v Čechách. UNK – únětická kultura, SNU – kultura se šňůrovou keramikou, ZVO – kultura se zvoncovitými poháry, n – počet případů (podle/after Černý 2000, 83). The number of sexed skeletons from Bohemia. UNK – Únětice culture, SNU – Corded Ware, ZVO – Bell Beaker culture, n – number of cases.

Obr. 7 Tabulka sumarizující základní charakteristiky pohřebního ritu východní skupiny zvoncovitých pohárů. Table summarising the principle characteristics of burial rites within the eastern group of Bell Beaker culture.

Obr. 8 Diagramy zobrazují základní charakteristiky pohřebního ritu východní skupiny zvoncovitých pohárů. Pie-charts representing the principle characteristics of burial rites within the eastern group of Bell Beaker culture.