Archeobotanická analýza

 

Petr Kočár


 

Geomorfologické, geologické a geobotanické poměry zkoumané lokality

            Z geomorfologického hlediska náleží okolí zkoumané lokality k parovině Pražské plošiny, proťaté dosti širokým a mírně zakleslým údolím Botiče (pravostranný přítok Vltavy); v blízkém okolí s několika výrazně se uplatňujícími strukturními hřbety a suky tvořenými tvrdými horninami (Blatka in Kubíková et Podzemský 1985). Nadmořská výška povrchu podloží na lokalitě se pohybovala v intervalu 229 m.n.m. - 231,75 m n. m. (kolinní stupeň).

            Geologické podloží je tvořeno horninami ordoviku - černošedými písčitojílovitými až jílovitými břidlicemi záhořanských vrstev. Břidlice jsou překryty souvrstvím fluviálních uloženin Botiče pleistocenního stáří tvořeným písky, štěrkopísky, při bázi pak hrubozrnnými štěrky. Tyto horniny můžeme označit za minerálně slabší. Ekologicky nejvýznamnějším sedimentem lokality jsou eolické spraše sedimentující ještě v pleistocénu[1]. Vápnité a minerálně bohaté spraše omezují do značné míry vliv minerálně nevýrazných až chudých hornin podloží (Horný a kol. 1963, Chlupáč 1988).

            Klimatické podmínky jsou velmi příznivé. Hostivař náleží do teplé klimatické oblasti T2 (Quitt, 1971). Klima se vyznačuje teplým létem - průměrná teplota v červenci se pohybuje mezi 17,8 až 18,2 oC, absolutní maxima dosahují až 38 oC a mírnými zimami - průměrná teplota v lednu činí – 1,7 až – 2,1 oC, i když absolutní minima jsou velmi nízká -29,9 oC. S teplotami pod -20 oC se můžeme setkat od prosince do března (Votrubec, 1965). Pro zdejší klima jsou typická teplá až mírně teplá jara a podzimy. Průměrná roční teplota činí cca 8,1 – 8,3 oC. Průměrné vodní srážky 534 - 574 mm. Uvedenými hodnotami srážek náleží lokalita k suchým oblastem Čech, přestože nedosahuje extrémů panujících například již ve vlastní Pražské kotlině (Gregor 1968)[2].

            Půdní pokryv lokality tvoří hnědé až šedohnědé jílovité, písčitojílovité až písčité hlíny tuhé až pevné konzistence obsahující často skelet ze zvětralých pevných nekarbonátových hornin. Na genezi tohoto půdního pokryvu se výrazným způsobem podílely procesy synantropního ovlivnění pedogeneze, zejména retrográdní vývoj půd v holocénu (Ložek 1973).

            Fytogeograficky je zájmové území řazeno k Pražské kotlině náležející českému termofytiku, vyznačující se malou plochou přirozených lesních cenóz (časné odlesnění), výrazným přirozeným bezlesím i na méně geomorfologicky extrémních stanovištích a hojnou přítomností teplomilných ruderálních a segetálních fytocenóz. (Hejný et Slavík 1988)

            Mapa potenciální přirozené vegetace udává pro zájmové území tyto základní vegetační jednotky: lipová doubrava Tilio betuletum na plošinách, mírných svazích a nezaplavovaných sušších částech nivy. Tyto poměrně světlé lesy s dobře vyvinutým bylinným pokryvem byly na minerálně bohatších podkladech střídány společenstvem černýšových dubohabrových hájů Melampyro nemorosi – Carpinetum. Na pravidelně zaplavovaných částech nivy Botiče pak je rekonstruováno lužní společenstvo Pruno – Fraxinetum - střemchová jasenina. V místech ovlivněných chudšími proterozoickými horninami podloží, zejména na temenech svahů, jsou lokálně mapovány bikové doubravy Luzulo albidae - Quercetum. (Neuhäuslová a kol. 1998, Moravec a kol. 1991)

 

Metodika

            Strategie odběru archeobotanických vzorků byla stanovena se snahou získat reprezentativní soubor makrozbytků rostlin (Van der Veen 1984). Zvolena byla metodika totálního vzorkování všech archeologických kontextů v každé zkoumané sondě (Jones 1991). Odebráno bylo 3899 archeobotanických vzorků. Velikost vzorku činila cca 4 l. Celkem bylo odebráno cca 15 600 l sedimentu.

            Při separaci rostlinných zbytků z archeologických sedimentů bylo použito flotační metody. Vzorek sedimentu byl namočen do většího objemu vody; na hladině plovoucí a ve vodním sloupci vzlínající frakce byly za intenzivního míchání proplaveny přes síto o průměru ok cca 0,4 mm. Postup byl několikrát opakován, až byl vodní sloupec a hladina čistá (nebyly patrné žádné plovoucí ani vzlínající částice). Po vysušení byly veškeré určitelné makrozbytky rostlin vybrány pod stereoskopickým mikroskopem. Frakce klesající při flotaci ke dnu byla namátkou prohlédnuta také, aby byly minimalizovány ztráty rostlinných makrozbytků. Při separaci rostlinných zbytků byly vybírány i ulity měkkýšů a vyplavené kosti drobných obratlovců a jejich zlomky, poté byly předány k analýze příslušným specialistům. Veškeré určitelné rostlinné zbytky byly determinovány na základě určovací literatury a srovnávací sbírky recentních diaspor rostlin.

 

Tafonomie

            Pokud sledujeme dosavadní výsledky archeobotanických analýz z našeho území časově odpovídajících době bronzové, zjistíme, že se v naprosté většině případů zabývají hromadnými nálezy obilnin náhodně zjištěnými při archeologických výzkumech (např. Kühn 1981a, 1981b, Nekvasil, Opravil 1994, Tempír 1966, 1968, 1973, 1985, Tempír, Vodák 1959). Důvodem je vyšší pravděpodobnost nálezu archeologem při klasické exkavaci (bez plavení). Svou roli sehrává i poměrně snadná a málo pracná analýza přinášející relativně rychle výsledky. Vzorky často obsahují obrovské množství dobře dochovaných rostlinných zbytků, lze je analyzovat bez potřeby náročného laboratorního zpracování.

            Skutečnost, že hromadné nálezy rostlinných zbytků nebyly zaznamenány na všech lokalitách a jisté pochybnosti o reprezentativnosti takto odebraných vzorků, vedla některé archeobotaniky ke snaze rozšířit pramennou základnu archeobotanických analýz. Ani tato snaha vedoucí k odběru otisků rostlinných zbytků z mazanic bohužel nepřinesla uspokojivé výsledky díky značným problémům se získáním reprezentativních souborů otisků (Tempír 1988). Další nevýhodou této metody je nesnadná a často nejistá identifikace takto získaných otisků.

            Poslední varianta odběru archeobotanických vzorků, tedy systematický odběr vzorků kontextů, ve kterých nejsou pouhým okem patrné zbytky rostlin, nebyla bohužel pro toto období realizována. Přestože pouze při tomto způsobu odběru dochází k potřebné kombinaci dvou hlavních kategorií archeobotanických nálezových celků na pravěkých lokalitách:

            Otevřené nálezové celky odrážejí mnohem přesněji jak ekologickou tak ekonomickou situaci studované lokality. Jde o jakýsi průřez archeobotanickou situací na lokalitě po delší časový úsek. Jejich nevýhodou je malá koncentrace makrozbytků ve vzorku (vyšší pracnost) a horší stupeň uchování rostlinných zbytků. Makrozbytky jsou tedy často obtížně identifikovatelné nebo je identifikace možná jen na vyšší taxonomickou úroveň.

            Situaci neřeší ani odklon od environmentálních dat získaných při exkavaci na sídlištích a využívání off site dat při interpretacích (zejména palynologických dat). Tento typ environmentálních dat nutně vede k procesuálnímu pohledu ve velkých měřítcích (přesněji řečeno v obtížně stanovitelném měřítku). Obtížně se uplatňují v případě potřeby synchronního pohledu v malém měřítku, který je nezbytně nutný při získávání informací o konkrétním sídlišti či skupině sídlišť.

            Pokud se tedy pokusíme z dosavadních archeobotanických analýz získat uspokojivý obraz ekonomických a environmentálních procesů v mladším zemědělském pravěku, musíme si být vědomi selekce pramenné základny ze strany archeologů provádějících výzkum ve prospěch archeobotanických souborů druhého typu. Výsledkem těchto analýz prováděných již bezmála 40 let je pak poměrně dobrá představa o sortimentu kulturních rostlin ve sledovaném období (kvalitativní obraz). Uspokojivý kvantitativní obraz (zastoupení jednotlivých plodin) ovšem jejich rozborem nelze získat a to přes analýzu často tisíců kusů rostlinných zbytků. Rozbor těchto vzorků naopak může vést ke zkreslené představě o zastoupení jednotlivých užitkových druhů na zkoumané lokalitě (Rösch et al. 1992). Pro environmentální interpretace jsou méně vhodné zejména pro svou vazbu na úzkou skupinu rostlinných společenstev (zejména segetální - plevelná společenstva v úzkém slova smyslu). Výsledky těchto analýz nepostihují dobře škálu rostlinných společenstev na studované lokalitě. Výhodou je naopak skutečnost, že tyto soubory umožňují studium plevelných paleobiocenóz, které považujeme za nejlepší indikátory soudobé agrotechniky.

            Řešením je studium in site dat z archeologických lokalit, ovšem odebraných podle přesně stanovených zásad předem připravené strategie systematického odběru environmentálních vzorků, tak aby v nich byly zastoupeny oba výše nastíněné typy archeobotanických nálezových celků a jejich porovnání s daty off site. Nutná je také kombinace s dalšími paleoenvironmentálními metodami (malakologická, palynologická, xylotomární a antrakotomická analýza), jelikož každá z těchto metod vnáší nový pohled na danou problematiku. Jejich kombinací pak vzniká nejúplnější obraz o studované lokalitě a jejím okolí.

            Výsledky makrozbytkové analýzy pravěkých „suchých“ lokalit jsou určeny do značné míry tafonomií, zejména procesy sedimentace, disperse, kontaminace a dekompozice diaspor rostlin (Cappers 1994). Soubor makrozbytků nalézající se v „suché“ archeologické situaci je neustále kontaminován recentními diasporami rostlin, které se do půdního prostředí dostávají zejména procesy bioturbace a propadáváním prasklinami v půdním profilu. Tím se liší od „trvale zamokřených“ lokalit, kde jsou procesy bioturbace a jiné typy kontaminace významným způsobem zpomaleny až úplně zastaveny (anaerobní prostředí). Dekompozice rostlinných zbytků v „suchých“ archeologických situacích je výraznou měrou determinována půdním prostředím na lokalitě. Velmi zjednodušeně lze říct, že naprostá většina rostlinných zbytků se rozkládá v časových intervalech cca několika málo desítek až stovek let. Výjimkou jsou pouze zuhelnatělé zbytky, zbytky podléhající mineralizaci (petrifikaci) a inkrustaci kovy.

            S tímto vědomím bylo přistoupeno k interpretaci získaných archeobotanických dat. Soubor rostlinných zbytků získaný plavením obsahoval z hlediska dochování semena zuhelnatělá, mineralizovaná a nezuhelnatělá. Zuhelnatělé zbytky můžeme většinou, z výše popsaných důvodů, bez problémů považovat za fosilní. Nezuhelnatělé rostlinné zbytky zase za recentní (o mnoho mladší než evalvovaný archeologický kontext) nebo moderní (současnou) kontaminaci. Byly tedy z analýz vyloučeny. Problém nastává se semeny mineralizovanými. Nedostatek znalostí o vzniku těchto souborů rostlinných zbytků většinou vede ke schématickému přístupu ze strany autorů analýz. Mineralizované rostlinné zbytky buďto nejsou brány při analýzách v úvahu a jsou považovány za mladší kontaminaci, nebo jsou automaticky zahrnuty do výsledků analýz. Jindy je na základě jakési zkušenosti autora stanovena časová hranice, od které jsou semena považována za soudobá s archeologickými nálezy např. latén. Mineralizace diaspor v archeologických sedimentech probíhá až na výjimky[3] cestou proměny organické hmoty v anorganický fosforečnan vápenatý (Carruthers 1991). Mineralizované zbytky většinou nalézáme v archeologických situacích vyznačujících se přítomností vysokých koncentrací fosfátů a střídavým či dočasným zvodněním (odpadní a fekální jímky a jámy). Ve zcela suchých archeologických situacích podléhají nezuhelnatělá semena rychlé zkáze, v trvale zvlhčených situacích se semena dochovávají nezuhelnatělá a k mineralizaci většinou opět nedochází. Mineralizované rostlinné zbytky se na lokalitě vyskytovaly ve stopovém množství a jejich druhové spektrum bylo velice blízké druhovému spektru zuhelnatělých zbytků a proto byly zahrnuty do výsledků analýz.

 

Výsledky a diskuse


Charakteristika vzorků s četností > 30 ks diaspor

            V následujícím textu jsou základním způsobem popsány vzorky z výplní objektů, jejichž velikost přesáhla 30 ks makrozbytků, tedy jakési statistické minimum. Procentické hodnoty vycházejí z počtu rostlinných makrozbytků. U každého souboru je nejdříve popsána skupina dominantních druhů, následují ostatní doprovodné botanické taxony. Odděleně je pojednáno o užitkových a planých taxonech a vztazích mezi jednotlivými skupinami taxonů.

            Následuje pokus o interpretaci daného vzorku z tafonomického hlediska. Při interpretaci je důležitým indikátorem podíl diaspor užitkových druhů k planým a poměr nalezených diaspor jednotlivých užitkových druhů v souboru[4]. Významným indikátorem je také poměr obilek a pluch u plevnatých pšenic (dvouzrnky, špaldy a jednozrnky)[5] a přítomnost obligátních segetálních druhů v souboru[6]. Důraz byl kladen na skutečnosti, které nebudou popsány jiným způsobem zpracování a vizualizace dat.

 

OBJEKTY:

Objekt 7065

7172

            Nápadná je zejména dominance diaspor merlíků. Jde o druhy segetálních i ruderálních společenstev. Významné je zastoupení dvou druhů obilnin prosa (11%) a dvouzrnky (přímo zjištěno jen 1% obilek, ale snad skryta v neurčených obilkách velkoplodé obilniny - Cerealia 11%). Důležitá je i přítomnost pluch dvouzrnky 6% a obligátně segetálního sveřepu stoklasy (1%), ale i (potenciálně) ruderálních druhů např. rdesna ptačího indikujícího sešlapávané (zhutnělé) plochy na sídlištích.

            Z tafonomického hlediska jde snad o tanatocenózu v místě intenzivnějšího ukládání organického odpadu.

Objekt 7069

7068

            Soubor tvoří z velké části plané plevelné či rumištní druhy. Dominantní jsou zejména plevele okopanin a jaří s ekologickým přesahem do rumištní vegetace. Dominuje merlík bílý (28%) spolu s dalšími druhy merlíků (dohromady cca 10%). Svízel pochybný tvoří druhou dominantu tohoto souboru (28%). Užitkové druhy poměrně podružně zastoupeny, nejpočetněji jsou zastoupeny neurčitelné obilniny (19%). Zajímavá je přítomnost 6% semen a zlomků semen hrachu setého. Proso nepatrně přimíšeno (4%), stejně jako dvouzrnka (1%). Pluchy dvouzrnky nebyly zjištěny.

            Tento soubor zatím nelze spolehlivě interpretovat. Poměrně výrazná vazba některých dominantních druhů (Galium spurium) na segetální společenstva poukazuje snad původ části diaspor z procesu čištění obilí, ale ne pšenice dvouzrnky.(absence pluch). Pestrá směs zjištěných užitkových druhů naznačuje složitější vznik snad v delším časovém úseku (tanatocenóza).

Objekt 7175

7112

            Nepočetný soubor, kde dominují diaspory merlíků. Zajímavé je, že zde převládá merlík zvrhlý. Druhou významnou složkou jsou obilky dvouzrnky (13%) a neurčené diaspory velkoplodé obilniny (patrně opět dvouzrnky - 13%). Ostatní plodiny zaznamenány okrajově (proso - 3%). Posledním zjištěným druhem je pohanka svlačcovitá (7%).

            Interpretace tohoto souboru je zatím obtížná. Podobně jako v předchozím případě můžeme uvažovat o tanatocenóze vzniklé jinak než jednorázovým uložením zuhelnatělých rostlinných zbytků do archeologické situace.

Objekt 8137

8136+8270

            Nepočetný soubor, kde dominují neurčitelné zlomky obilek obilnin (35%) a pluchy dvouzrnky (35%). Méně zastoupeny jsou obilky prosa a nažky merlíku bílého. Okrajově pak z užitkových druhů ječmen a hrách setý, z planých druhů pak pohanka svlačcovitá a merlík zvrhlý.

            Pravděpodobně tanatocenóza se složitější genezí a delším obdobím vzniku. Významným způsobem se na jejím vzniku podílelo čištění dvouzrnky.

 

Objekt 8165

8088

            V souboru dominuje merlík bílý (94%) spolu s dalšími druhy rumišť, popřípadě jaří. Obilniny tvoří jen malou součást souboru nejvýznamnější je ječmen (3%), okrajově jsou přítomny pluchy a obilky dvouzrnky. Zajímavá je přítomnost druhů travinných ekosystémů - jitrocel kopinatý a ptačinec trávolistý.

             Pravděpodobně tanatocenóza se složitější genezí a delším obdobím vzniku. Na genezi souboru se podílela zejména přímá sedimentace diaspor z rumištních rostlinných společenstev.

 

Objekt 8181

8180

            V souboru výrazně převládá merlík bílý (76%) spolu s dalšími druhy rumišť, popřípadě jaří. Užitkové druhy tvoří jen malou součást souboru. Nejvýznamnější složkou užitkových druhů jsou neurčitelné obilky (15%).

             Pravděpodobně tanatocenóza se složitější genezí a delším obdobím vzniku. Nelze ani vyloučit, že alespoň část souboru vznikla při procesu čištění obilnin.

 

Objekt 8229

8124

            Převládají obilky obilnin, zejména ječmene (19%) a dvouzrnky (26%) spolu s další masou neurčitelných obilek (44%). Zajímavá je přítomnost semen hrachu (2%) a obilek prosa (3%). Doprovodné druhy tvoří plevele jaří a rumišť bez výraznější dominanty.

            Snad druhotně znečištěný zbytek zásoby obilnin.

8226

            Převládají diaspory ječmene (34%); spolu s dalším souborem neurčitelných diaspor obilnin  (pravděpodobně šlo opět o ječmen - 54%) tvoří naprostou většinu celého souboru. Doprovázejí druhy jaří či rumišť. Zajímavá je přítomnost diaspor  trnky.

             Zbytek zásoby ječmene obecného s malou druhotnou kontaminací.

 

Objekt 8266

výplň 8240

            Nepočetný soubor s dominancí obilek dvouzrnky (32%) a neurčených obilek velkoplodých obilnin - Cerealia (50%). Ječmen je zastoupen méně, ale nezanedbatelně, jelikož k 6% dobře určených obilek musíme přičíst adekvátní část skrytou pod neurčitelné obilky. Ostatní užitkové druhy tvoří jen nepatrnou část souboru - proso 4 %, čočka 2%. Plané druhy tvoří jen zanedbatelnou součást souboru. Přítomny jsou svízel přítula, svízel pochybný a pohanka svlačcovitá; tedy druhy jaří a rumišť.

            Zbytek zásoby obilnin - dvouzrnky ve směsi s ječmenem. Kombinace těchto druhů je opakujícím se jevem v mnoha početnějších vzorcích.

 

Objekt 8263

výplň 8262

            Převládají plané druhy merlík bílý (54%) a pohanka svlačcovitá (34%). Z ostatních druhů pouze okrajově proso, merlík zvrhlý, chrpa a svízel pochybný.

 

Objekt 8317

výplň 8079

            Druhově pestrý soubor, ve kterém dominují pluchy pšenice dvouzrnky (62%). Obilky dvouzrnky zastoupeny pouze okrajově. Přítomny v menší míře jsou i další užitkové druhy proso, ječmen, čočka, jednozrnka. Plané druhy zastoupeny hojným počtem segetálních a ruderálních druhů. Zajímavá je přítomnost obligátního segetálního druhu sveřepu stoklasy, jinak v rámci celé lokality poměrně vzácného.

            Výrazná dominance pluch dvouzrnky poukazuje, že jde o zbytek po čištění této obilniny (zadina).

 

Objekt 8046

            Nepočetný soubor diaspor s absolutní dominancí obilek prosa (93%). Ječmen tvoří pouze zanedbatelnou příměs 5%. Plané druhy jsou zastoupeny pouze merlíkem bílým (2%).

            Zbytek zásoby prosa. Vzniká jednorázovou událostí.

 

Objekt 8077

            Nepočetný soubor diaspor s absolutní dominancí obilek prosa (93%). Plané druhy jsou zastoupeny pouze svízelem pochybným (2%).

            Zásoba prosa. Vzniká jednorázovou událostí.

 

Objekt 9057

9034

            Převládají obilky ječmene (26%) spolu s dominujícím množstvím neurčitelných obilek (65% patrně opět převážně ječmen). Ostatní užitkové druhy přítomny jen okrajově - proso 1% a pšenice dvouzrnka 3%. Plané druhy tvoří jen 5% bez výrazné dominance.

            Zbytek zásoby ječmene.

9057

            V souboru převládají obilky dvouzrnky (21%) spolu s neurčitelnými obilkami obilnin (49%). Ostatní užitkové druhy zastoupeny jen okrajově - proso 2%, čočka 1%. Z planých druhů převládá merlík bílý (11%) a pohanka svlačcovitá (5%). Zajímavá je přítomnost obligátně segetálního druhu - sveřep stoklasa.

            Snad zbytek zásoby dvouzrnky. Přítomnost pluch (4%) spolu s výrazným zaplevelením tohoto souboru indikuje nevyčištěnou zásobu této obilniny.

 

Objekt 9042

9038

            Z užitkových druhů výrazněji zastoupena dvouzrnka (9%), proso (6%) i čočka (16%), neurčitelné obilniny (30%). Mezi planými druhy převládal merlík bílý (17%) a pohanka svlačcovitá (6%).

            Pestrá směs planých a užitkových druhů, která indikuje tanatocenózu.

           

            Výsledky analýzy výplní objektů poskytly podklad pro rozdělení výplní těchto zahloubených objektů do tří skupin následujícím způsobem:

1.      výplně s dominancí rumištních druhů

2.      výplně s dominancí pluch pšenic

3.      výplně s dominancí diaspor obilnin.

            Tyto skupiny patrně odrážejí proces formování rostlinných souborů v těchto výplních. První skupině odpovídají druhotné výplně s tanatocenózou vznikající v delším časovém úseku, odrážející rozmanité procesy na lokalitě (sběr a zpracování potravy, hygienická situace apod.). Druhá a třetí skupina je spíše paleobiocenózou vzniklou jednorázovou událostí (skladování obilnin či příprava pokrmu – skupina 3, čištění obilnin – skupina 2).

 

Ekonomicky významné užitkové druhy

            Z celkového počtu 3899 vzorků bylo 44% archeobotanicky pozitivních (1721 ks); 41% (1597  ks) vzorků obsahovalo užitkové druhy. Celkem bylo zjištěno 16 druhů užitkových rostlin (viz příloha).

            Bylo nalezeno 6754 ks makrozbytků (a fragmentů) užitkových druhů[7]. Zbytky determinovatelných obilnin tvořily cca 60% všech zbytků užitkových druhů, k tomu je ještě nutno přiřadit fragmenty neurčitelných zbytků obilnin, které tvořily 35% všech zbytků užitkových rostlin. Pod 1% byly zastoupeny druhy oves, žito seté, pšenice jednozrnka a pšenice setá/shloučená. Obilky a vidličky pšenice dvouzrnky tvořily 22% nalezených makrozbytků (cca 1488 ks), obilky ječmene obecného cca 5% (307 ks) a obilky prosa setého cca 33% (2213 ks). Luštěniny tvořily celkem 4 % diaspor. Pod 1% byl zastoupen bob koňský. Semena čočky obecné tvořila cca 3%  (229 ks) všech zbytků rostlin, hrách setý nebo vikev setá (dva těžko rozlišitelné taxony) byly zastoupeny méně, jejich semena tvořila cca 1% (49 ks) všech nalezených makrozbytků. Váhové poměry jednotlivých plodin nemohly být stanoveny pro nízké zastoupení rostlinných zbytků v jednotlivých vzorcích.

            Ovšem jako lepší měřítko významu jednotlivých druhů v ekonomice knovízské sídelní jednotky byl vzat poměr zastoupení pozitivních vzorků jednotlivých druhů k celkovému počtu pozitivních vzorků, jelikož do určité míry potlačuje nerovnoměrnou produkci diaspor jednotlivých druhů rostlin. Snižuje význam vzorků s vysokým počtem semen.

            Obilniny byly doloženy v 90,4% pozitivních vzorků. Oves, pšenice jednozrnka, pšenice obecná nebo shloučená a žito seté byly zjištěny v méně než 1% vzorků. Ječmen obecný v 9,6%, pšenice dvouzrnka v 22,8%, proso seté v 52,8%, neurčené obilniny (směs několika taxonů Hordeum vulgare, Triticum ssp., popř. Avena sp.) v 22,39%. Luštěniny byly zjištěny v  9,4% pozitivních vzorků, bob byl zastoupen jen stopově v méně než 1% vzorků, hrách setý ve 2%, čočka setá pak v 8% analyzovaných vzorků. Sbírané užitkové druhy se vyskytovaly v méně než 1% pozitivních vzorků.

            Z nastíněných výsledků vyplývá, že se, podobně jako na většině ostatních středoevropských pravěkých lokalit, podařilo doložit zejména hlavní hospodářské plodiny: obilniny a luštěniny. Sbírané plodiny a ostatní hospodářské plodiny byly zaznamenány pouze okrajově. Obilninou dominující souboru bylo proso seté. Z výše uvedených procentických hodnot ovšem vyplývá, že jde o druh, který měl zastoupení ve velkém počtu chudých vzorků. Jeho relativní význam je tedy třeba snížit proti těmto výsledkům. Dalšími argumenty je i relativně vysoká produkce semen u tohoto druhu a jejich menší velikost proti ostatním obilninám. Pokud tedy vezmeme do úvahy tyto argumenty, význam prosa poklesne patrně někam na úroveň druhého nejpočetnějšího užitkového druhu pšenice dvouzrnky. I tento podíl je neobvyklý a vyžaduje další komentář (viz níže). Dalším druhem co do významu na lokalitě je ječmen obecný. Poměr jednotlivých forem tohoto druhu (nahé x pluchaté) nemohl být stanoven vzhledem k špatnému stupni uchování diaspor. Ostatní nalezené obilniny (oves, žito seté, pšenice jednozrnka, pšenice obecná nebo shloučená) byly patrně pouze plevelnou příměsí ve výše uvedených obilninách a nebyly záměrně pěstovány.

            Dominantní luštěninou byla čočka obecná. Opět ze stejných důvodů jako v případě prosa musíme poněkud snížit význam tohoto druhu. Přes takto provedenou redukci ale opět dospějeme k vysokému podílu tohoto dosud málo dokládaného užitkového druhu. Méně byl zastoupen hrách setý respektive vikev setá. Hrách setý byl pěstován ve dvou morfologických formách hranaté a kulaté, jejich vzájemný podíl však nebylo možno stanovit. Otázkou zůstává, zda byl pěstován i bob koňský, který se podařilo doložit pouze jediným semenem. Z ostatních užitkových druhů byly zaznamenány diaspory trnky Prunus spinosa, dubu Quercus sp. a bezu chebdí Sambucus ebulus. Jejich zastoupení bylo minoritní.

             Tyto výsledky jsou obtížně srovnatelné s dosud publikovanými archeobotanickými výsledky z knovízských lokalit (Tempír 1966, 1968, 1973, 1985, 1988). Nejblíže našim výsledkům je snad nepublikovaný výzkum z Kosoře (okr. Praha – západ). Z předběžně známých výsledků vyplývá, že na této lokalitě byly zjištěny pšenice dvouzrnka, jednozrnka a obecná, ječmen, proso, hrách a vikev setá, tedy kromě čočky všechny hlavní druhy nalezené také v Hostivaři. Porovnání kvantitativního obrazu zastoupení užitkových druhů na obou lokalitách není možné, jelikož výsledky z Kosoře nejsou zatím k dispozici (Tempír 1988). Dokonce ani pokud okruh srovnávaných lokalit rozšíříme na období celé doby bronzové, nezískáme potřebný srovnávací materiál z našeho území (systematický odběr na lokalitách nebyl prováděn). Výsledky z Hostivaře jsou však v dobré shodě s dosud nedokončenými analýzami z knovízské lokality Záběhlice, nacházející se cca 1 km od zkoumané lokality (Kočár, nepublikovaná data). Na obou těchto lokalitách je nápadný vysoký podíl prosa setého a čočky seté, relativně snižující význam obvykle dominantních obilnin (pšenice dvouzrnky) a luštěnin (hrachu setého). 

 

Obilniny

 

Pšenice dvouzrnka Triticum dicoccon

 

            K hlavním plodinám zjištěným na lokalitě náležela pšenice dvouzrnka (Triticum dicoccum), což je v dobré shodě s již známými nálezy z knovízských lokalit – Březno, Mšec, Rvenice[8] a Kosoř (Tempír 1968, 1973, 1988). Dominance dvouzrnky  je patrná pokud hodnotíme i celé období doby bronzové, v současnosti ji známe již z 19 publikovaných lokalit (Opravil 1994). Hromadný nález pšenice dvouzrnky je znám také z nepublikované analýzy z Kněževsi (Kočár 2000). V tomto souboru byla doložena příměs plevelů jaří (Chenopodium ssp., Atriplex sp., Fallopia cnvolvulus atd.). Značně nejasná je agrotechnika tohoto druhu. Na některých lokalitách doprovází hromadné nálezy tohoto druhu plevele indikující jaře (např. Kočár, lokality Záběhlice a Kněževes - nepublikovaná data) na jiných ozim (např. Opravil 1994). Tento velice otužilý druh toleruje oba termíny výsevu.

 

Pšenice jednozrnka Triticum monococcum

 

            Význam pšenice jednozrnky pro pravěkou ekonomiku je již delší dobu diskutován a pravděpodobně se v čase měnil. Často (v rámci celé střední Evropy) je jednozrnka udávána ve významnější příměsi s pšenicí dvouzrnkou (Opravil 1994, Tempír 1966, 1974 Kühn 1984, Körber-Grohne 1987). Proto zejména pro starší zemědělský pravěk se předpokládá pěstování ve směsi s dvouzrnkou v roli jakési doplňkové obilniny (Opravil 1994). Na daleko lépe prozkoumaných slovenských lokalitách je jednozrnka udávaná z 41 lokalit, ale jen v jediném případě je potvrzeno samostatné pěstování – lokalita Bajč – bádenská kultura (Cheben et Hajnalová 1997). V Čechách nebyla dosud nalezena jako samostatná plodina. Z našich lokalit bylo zaznamenáno vyšší zastoupení tohoto druhu např. v neolitickém souboru z Opavy Kateřinek (LNK), kde tvořila cca 24%, na lokalitě Třtice (LNK) až 41% (Tempír 1974). V obou případech bylo ovšem vyšší zastoupení provázeno vyšším podílem plevelných druhů, což může indikovat zaplevelení dvouzrnky tímto druhem. Většina slovenských archeobotanických souborů, ve kterých je pšenice jednozrnka zastoupena ve větším množství (alespoň 30%), má zároveň mnohem vyšší zastoupení plevelů (zdá se tedy, že množství plevelné příměsi a pšenice jednozrnky v souboru je pozitivně korelováno) (Hajnalová 1993, 1999). Z eneolitu na našem území známe vyšší podíl této plodiny z objektu 26/72 z Hlinska - kultura s kanelovanou keramikou (Tempír 1975). Zde její podíl tvořil cca 24 % a to bez další zjištěné plevelné příměsi. Významnější zastoupení v těchto směsích měl tedy tento druh zejména ve starším zemědělském pravěku. Ovšem podíl jednozrnky v obilných směsích postupně klesá. Konec významného podílu jednozrnky ve směsích s dvouzrnkou je nejčastěji kladen do střední doby bronzové (Körber-Grohne 1987, Kühn 1984, Nekvasil, Opravil 1994, Tempír 1966). Soubory datované do mladší doby bronzové doposud vždy udávají jednozrnku jen jako zanedbatelnou plevelnou příměs: lokality Mšec, Rvenice a Kosoř (Tempír 1968, 1973). V hostivařském souboru tvoří v naprosté shodě jednozrnka pouze plevelnou příměs, můžeme ji tedy považovat za relikt starších způsobů pěstování. Není bez zajímavosti, že pěstování jednozrnky přežilo do současnosti v rámci střední Evropy na maďarských a rumunských lokalitách, kde se dochovalo pěstování tohoto druhu pro kvalitní slámu na výrobu slaměného zboží (podružná je produkce krmného obilí) až do novověku, avšak v současnosti postupně zanikají.

            Na zkoumané lokalitě, stejně jako na všech ostatních nově zpracovávaných lokalitách mladšího zemědělského pravěku (Kněževes, Záběhlice), tvoří jednozrnka minoritní příměs v pšenici dvouzrnce. Její přítomnost v souboru je proto nutno chápat pouze za plevelnou příměs.

           

Pšenice obecná /shloučená Triticum aestivum/compactum

            Nahé pšenice se objevují na našem území od neolitu jako plevelná příměs (Kühn 1984). Jejich přítomnost v archeologických objektech doby bronzové je prokazatelná, nicméně stále nízká (např. Nekvasil et Opravil 1994). Také v souboru z Hostivaře netvoří významnější podíl a je třeba je považovat za plevelnou příměs.

 

Ječmen obecný Hordeum vulgare  

            Sortiment zjištěných obilnin doplňuje ječmen obecný. Ječmen obecný (nahé i pluchaté formy) již známe ze 2 publikovaných knovízských lokalit a cca sedmi dalších lokalit doby bronzové např. Mšec, Dolní Březany, v Březně a Kosoři (Tempír 1973,1988, plus nepublikovaná data). Často jsou udávány nálezy většího množství obilek[9]. V našem souboru byl ječmen třetí obilninou v pořadí početnosti.

V souboru z Hostivaře byly zjištěny obilky nahých forem (Hordeum vulgare convar. vulgare var. coeleste) i obilky pluchatých forem (Hordeum vulgare convar. vulgare var. vulgare). Zatímco pěstování pluchatých forem ječmenů pokračuje od neolitu do současnosti, historie běžnějšího pěstování nahých ječmenů ve střední Evropě končí mladší dobou bronzovou (Hajnalová 1993, Kühn 1984, 1990). Z moderní doby je v Evropě udáváno Dominem (1944) pěstování nahého ječmene z jihovýchodní Evropy, jižního a středního Ruska, Balkánu a Itálie. Z moravsko-slovenského pomezí (Beskydy, Valašsko, Myjava) jsou známa ojedinělá etnobotanická pozorování pěstování nahých ječmenů končící v 70. letech minulého století (Kühn 1971, Kühn et. al. 1976, 1984a, Tempír 1963). Je tedy pěstován velice řídce především v horských okrajových oblastech pěstování obilnin.

            Z hlediska užití jsou nahé a pluchaté formy ječmene diametrálně odlišné. Nahé ječmeny, jak naznačují moderní etnobotanické doklady, byly pěstovány především jako chlebovina pro výrobu mouky, jejich semletí usnadňovaly snadno odstranitelné pluchy. Tím se odlišují od typů s pevně přirostlými pluchami, jejichž pěstování naprosto převládlo v současnosti a které nalézají upotřebení především jako sladovnická obilnina (není třeba odstraňovat pluchy), jejich mletí je výrazně obtížnější a výsledná mouka méně kvalitní[10].

 

Proso seté (Panicum miliaceum)

            Proso bylo dosud doloženo na třech knovízských lokalitách a jeho význam byl spíše podceňován. Pouze v jediném případě byl doložen hromadný nález - Černošice (okr. Praha – západ) (Tempír 1985). Zde bylo zjištěno 11 cm3 zpečených obilek prosa setého, jeden zlomek neurčené pšenice a několik druhů plevelů svědčících o pěstování prosa jako jaře (Galium verum 29 nažek, Chenopodium album 9 nažek, Fallopia convolvulus 6 nažek a 1 obilka Agropyron repens).

            Význam pěstování prosa tkví zejména v kombinaci několika příznivých vlastností tohoto druhu:

·        velký poměr mezi výsevem a sklizní (skladovat lze poměrně malé množství osiva)

·        značná odolnost k suchu zejména při vzcházení

·        oproti ostatním obilninám pozdní výsev.

            Tyto vlastnosti mohou být s výhodou využity při snižování pravděpodobnosti neúspěchu pěstování obilnin, umožňují totiž přesev špatně přezimujících ozimů či špatně vzešlých jaří jiných obilnin prosem. Dalšími nezanedbatelnými přednostmi této plodiny jsou také její výhodné organoleptické a dietetické vlastnosti, zejména poměrně vyšší obsah tuku a bílkovin v obilce.

           

            Z výčtu doložených druhů obilnin je patrná vysoká diverzita, umožňující jak rozložení polních prací do delšího časového úseku, tak samozřejmě pestřejší a specializované zpracování (kaše, pražmo, pivo apod.).

 

Luštěniny

            Luštěniny byly dosud zjišťovány na knovízských lokalitách pouze okrajově. Tempír udává ve svém shrnujícím příspěvku o plodinách z knovízských lokalit pouze dvě lokality s výskytem malého množství luštěnin. Také ve vzorcích z Hostivaře jsou luštěniny slabě zastoupeny. To je v dobré shodě s dosavadními představami o struktuře užitkových druhů na pravěkých lokalitách. Neustupný považuje luštěniny za „doplňkovou potravu“ pravěkého člověka. Poukazuje při tom na agrotechnickou náročnost luštěnin a jejich nižší výnosy ve srovnání s obilninami. Obdobný obraz skýtají i etnografické paralely ve výživě současných neindustriálních společností (Neustupný 1983). Recentní hektarové výnosy luštěnin mohou být určitým vodíkem pro posouzení možností pravěkého zemědělství, přestože lze předpokládat, že tyto výnosy přesahují možnosti agrotechniky mladší doby bronzové. Výnos čočky je cca 8 q/ha, hrachu 15q/ha a bobu 25 q/ha.

 

Čočka setá  (Lens esculenta)

            Čočka je plodinou agrotechnicky nejnáročnější, s nejnižšími výnosy ze všech běžně pěstovaných „pravěkých“ luštěnin. Je velice náročná zejména na čistotu porostu od plevelů. Naproti tomu nespornou výhodou tohoto druhu je resistence vůči suchu (planý předek pochází z aridních oblastí).

            Čočka je dosud udávána pouze z jediného  publikovaného nálezu na knovízské lokalitě. Byla však nalezena na dalších dosud nepublikovaných knovízských lokalitách v Záběhlicích a Kněževsi (Kočár, nepublikovaná data). V Záběhlicích měla dokonce až 30 % zastoupení v analyzovaných vzorcích. Její význam na základě těchto moderních údajů nelze podceňovat.

 

Hrách setý (Pisum sativum)

            Hrách setý byl dosud znám z jediné publikované knovízské lokality Kosoře (Tempír 1988). Jeho přítomnost na dalších nepublikovaných lokalitách Záběhlice, Kněževes a Kněžívka však potvrzuje, že v případě správně zvolené strategie odběru je tato plodina ve vzorcích z mladší doby bronzové běžná. Jeho relativní význam vzhledem k dalším známým luštěninám je však pro toto období zatím nejasný. V Hostivaři je zastoupen přibližně shodně jako čočka, v Záběhlicích však jednoznačně dominovala čočka setá. Ostatní lokality zatím nejsou zpracovány.

            Ostatní luštěniny zjištěné při archeobotanické analýze byly zastoupeny pouze okrajově (bob setý a vikev setá). V případě vikve si nemůžeme být jisti, zda nešlo pouze o plevelnou příměs, protože tento druh se vyskytuje v rumištních a segetálních rostlinných společenstvech planě.

 

Ovoce

Réva vinná (Vitis vinifera L.)

            Hostivařský nález cca 30 ks peciček révy vinné (Vitis vinifera) roztroušených v sídlištních vrstvách nemá zatím z našeho území obdoby. Pecičky byly na lomu tmavě hnědé barvy s matným popraskaným povrchem a svou morfologií se blíží obdobnému nálezu kulturní révy z Stillfriedu nepřímo radiokarbonově datovaného do intervalu 992-810 BC (Kohler-Schneider 2001). Z našeho území zatím nemáme doklad pěstované révy vinné z pravěku. Diaspory révy vinné z Hostivaře nelze považovat za jednoznačný doklad, byly proto zatím z provedených analýz vyloučeny. K definitivnímu zhodnocení těchto diaspor je však třeba dalších morfologických srovnávacích studií a zejména detailního radiokarbonového datování, které přesáhly možnosti této práce.

            Bobule lesní révy vinné (Vitis vinifera subsp. sylvestris) byly součástí sběrného hospodářství pravěkých etnik ve střední Evropě všude tam, kde se druh vyskytoval jako součást lesních společenstev. Doklady z území severně od Alp jsou však zatím poměrně vzácné. Pecičky plané révy jsou udávány z neolitu jižního Švédska z lokalit Mogetorp, Moäng, Vra a St. Malm a severního Německa-Braniborska z lokalit Rahnsdorf-Niederbarnim, Ketzin-Osthavelland, Waltersdorf, Zechow-Westhavelland (Hjelmquist 1955, Schiemann 1953). Ze starší doby bronzové známe nález z nekropole Franzhausen II (Dolní Rakousko) (Wolf 1991). Tento nález byl označen s určitou pochybností jako makrozbytky planého vína. Z halštatské lokality Zagersdorf - Burgenland (Rakousko) je udáváno kulturní víno (Kaus 1986). Starší nálezy vína známe z lokality Kalenderberg datované do přelomu halštat/latén (Stummer 1912), a Nubdorfu u Vídně z přelomu laténu a doby římské (Werneck 1949). K nejnovějším dokladům pěstované révy patří nález cca 20 peciček z halštatské výšinné lokality v dolnorakouského Stillfriedu  (Kohler-Schneider 2001).  Hodnocení, zda jde o diaspory plané či kulturní révy, je však prozatím do značné míry záležitostí subjektivního názoru autora analýzy. V posledních letech se objevuje snaha o řešení tohoto nedobrého stavu úrovně determinace, obvykle však končí zdrcující kritikou ze strany botanické obce (Mangafa ed Kotsakis 1996).

            Nejstarším bezpečně doloženým dokladem plané révy vinné z našeho území je nález 16 zuhelnatělých semen z eneolitického sídlištního objektu z Hlinska u Lipníka a nezuhelnatělých diaspor z raně středověkých říčních sedimentů z Mikulčic (Opravil 1977, 1997). Mikulčické makrozbytky byly autorem analýzy označeny za přechodný typ mezi planou a pěstovanou révou, což dobře souhlasí s obecně rozšířenou teorií o významu křesťanského kultu při šíření vína.

 

Sbírané rostliny

            Plané rostliny s sebou nesou celou širokou škálu potenciálního využití. Bohužel archeologický výzkum jen výjimečně přinese důkaz tohoto způsobu ekonomického využití rostlin lidmi. Nejčastěji jsou podávány důkazy využívání planého ovoce či léčivek. Možnosti využití těchto rostlin v ekonomice mladobronzové sídelní jednotky shrnuje tabulka. Z tohoto přehledu vyplývá, že jeden druh může být ze strany člověka využíván několika odlišnými způsoby, což jednoznačnou interpretaci nálezů dále ztěžuje.


 

 

Potenciální využití některých planých druhů rostlin:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jedlé r.

Jedovaté/léčivé r.

Barvířské r.

Krmivo zvířat

Jiné

 

 

 

 

 

 

Atriplex sp.

Zelenina

 

barvířská r.

 

 

Avena sp.

 

léčivka

 

píce

 

Bromus secalinus

moučnaté plody

 

 

píce

 

Bromus sterilis

 

 

 

píce

 

Centaurea sp.

 

léčivka

barvířská r.

píce

 

Corylus avellana

Ořechy

 

 

 

 

Digitaria sanquinalis

moučnaté plody

 

barvířská r.

píce

 

Euphorbia helioscopia

 

léčivka/jedovatá r.

 

 

Fallopia convolvulus

moučnaté plody

 

 

 

 

Fragaria sp.

Ovoce

 

 

 

 

Fumaria officinalis

 

léčivka

 

 

 

Galium aparine

 

 

barvířská r.

 

 

Galium palustre

 

 

barvířská r.

 

 

Galium spurium

 

 

barvířská r.

 

 

Chenopodium album

moučnaté plody/zelenina

barvířská r.

 

 

Chenopodium ficifolium

moučnaté plody

 

 

 

 

Chenopodium hybridum

moučnaté plody

 

barvířská r.

 

 

Lolium temulentum

 

jedovatá rostlina

 

 

 

Malva sp.

 

léčivka

 

 

 

Medicago lupulina

 

 

 

píce

 

Persicaria lapathifolia

moučnaté plody

 

 

 

 

Persicaria vulgaris

moučnaté plody

 

 

 

 

Plantago lanceolata

 

léčivka

 

 

 

Polygonum aviculare

moučnaté plody

léčivka

 

 

 

Prunus spinosa

Ovoce

 

 

 

 

Quercus robur

moučnaté plody

léčivka

barvířská r.

krmivo

tříslo

Rumex acetosella

Zelenina

 

 

 

 

Sambucus ebulus

Ovoce

léčivka

barvířská r.

 

 

Setaria glauca

moučnaté plody

 

 

píce

 

Setaria viridis/verticillata

moučnaté plody

 

 

píce

 

Solanum nigrum

Ovoce

léčivka/jedovatá r.

 

 

Stachys sp.

 

léčivka

 

 

 

Stellaria graminea

 

 

 

 

 

Stipa cf. pennata

moučnaté plody

 

 

 

izolační materiál

 

 

 

 

 

(přadná r.)

Trifolium sp.

 

léčivka

barvířská r.

píce

 

Vicia tetrasperma

 

 

 

píce

 

Viola sp.

 

léčivka

 

 

vonné látky

 

            Plody trnky Prunus spinosa mají všestranné využití zahrnující přípravu ovocných povidel a alkoholických nápojů a využití v léčitelství. Poněkud záhadná rostlina z hlediska využití je lilek černý Solanum nigrum. Podle některých autorů mohou být bobule využívány k přímé konzumaci, jiní udávají, že po požití již malého množství bobulí došlo k otravě u dětí (Jirásek a kol. 1957). Rostlina tak mohla najít využití při přípravě rostlinných léků a jedů. Jsou známy starověké písemné zprávy o lilku, kde je uváděn jako rostlina zahradní a jedlá. Peckovice a nať bezu chebdí Sambucus ebulus mohou být využity při přípravě léčiv. Peckovice byly využívány k barvení kůží a příze. V Rumunsku bylo užíváno peckovic k barvení vína. Významnou skupinu tvoří rostliny, jejichž plody obsahují škrob, mohou být využity jako subalterní obilniny v případě neúrody a následujícího hladomoru. Jde zejména o následující druhy: lebeda Atriplex sp., merlík bílý Chenopodium album, merlík zvrhlý Chenopodium hybridum, pohanka svlačcovitá Fallopia convolvulus, sveřep stoklasa Bromus secalinus, dub Quercus sp., bér Setaria ssp. a  rosička krvavá Digitaria sanquinalis (Vencl 1985, 1996; Domin 1944). Rosička krvavá a bér sivý byly v minulosti pěstovány jako obilniny. Tím ovšem není jejich potenciál využití zdaleka vyčerpán. Merlíky a lebedy jsou vynikajícími špenátovými rostlinami. Dub skýtá celou škálu využití jako léčivka (adstringens), jako barvířská rostlina při barvení na černo, či při vydělávání kůží. Neméně důležitý je při obstarávání krmiva pro hospodářská zvířata a lesní pastvě vepřů. Poměrně rozsáhlý je také seznam možných léčivých rostlin. Kromě již komentovaných to jsou zejména: jahodník Fragaria sp., zemědým lékařský Fumaria officinalis, sléz Malva sp., jitrocel kopinatý Plantago lanceolata, rdesno ptačí Polygonum aviculare a jetel Trifolium sp. Škála jejich farmakologických účinků je velice pestrá od sedativních Solanum nigrum, přes projímavé Sambucus ebulus, v opozici najdeme mezi zaznamenanými druhy také typické adstringens Quercus sp. Další druhy např. Fumaria officinalis mají významné účinky při vypuzování tělních parazitů u člověka a zvířat (anthelmintica). Natě zemědýmu je možno použít k barvení na žluto a zeleno.

            Zajímavý je také nález zlomků osin kavilu Stipa pennata s.l. Tato stepní tráva má až několik decimetrů dlouhé obrvené osiny, které byly v zemědělském pravěku využívány k rozličným účelům. Osiny kavilů mohly najít široké uplatnění jako vystýlka a izolační materiál v interiérech domů a při výrobě oděvů (Opravil 1999). Jiní autoři poukazují na skutečnost, že obilky této trávy jsou jedlé a vyvozují možnost sběru těchto obilek jako obilniny (Bleieniek 2002). Významnou roli kavilu ve sběrném hospodářství epipaleolitické lokality Abu Hureyra (Sýrie) předpokládá Hillman (Hillman et. al. 1989).

            Sbírané plodiny nejsou na našich knovízských lokalitách významně zastoupeny. Jediným hromadným nálezem z této skupiny užitkových druhů je nález žaludů z Běchovic (3 + 82/2 + 91 fragmentů) (Tempír 1973). Interpretace je však nejistá, mohlo jít o zbytek zásoby škrobnatých plodů určených k rozemletí na mouku či krmivo pro hospodářská zvířata. Široký komentář na toto téma viz. Vencl 1986, 1996. V Hostivaři jsou sbírané užitkové plodiny zastoupeny pouze stopově. Výsledek je v dobré shodě s poznatky osteologie z knovízských lokalit, kde kosti divokých zvířat obvykle nepřesahují 1% z osteologických souborů. Význam sbíraných plodin stejně jako lovné zvěře byl patrně pouze okrajový, což je v dobré shodě s představou poměrně hustě osídlené krajiny mladší doby bronzové, neumožňující již významnější přímé uplatnění těchto zdrojů při základní obživě lidské společnosti. Význam těchto zdrojů se přesouvá do oblasti léčení, výroby barviv a jedů. Nebo v případě zaopatřování krmiva pro hospodářská zvířata do oblasti nepřímého ekonomického využití ze strany člověka.

 

Nálezové okolnosti užitkových druhů

Zbytky potravy

            Jen velice zřídka se podaří proniknout do způsobů přípravy potravy. Archeologické situace obvykle nenesou informace o tom, k jakým účelům byly jednotlivé užitkové druhy používány. Na jejich využití pak usuzujeme pouze na základě utilitárních vlastností těchto druhů rostlin. K jedněm z mála příznivých okolností umožňující dochování tohoto typu informací je zuhelnatění zbytků potravy. Při exkavaci byly získány vzorky zuhelnatělé porézní hmoty obsahující zlomky pluch prosa (kontext 7156, 8003-77-13, 8178). Tyto nálezy je možno interpretovat jako zbytky zuhelnatělé prosné kaše. Pro přesnější identifikaci je však nutno provést další morfologická srovnání pomocí metod kutikulární analýzy.

 

Směsi užitkových druhů

            V nálezech z Hostivaře se nápadně opakují některé směsi užitkových druhů. Významně se uplatňovala kombinace druhů pšenice dvouzrnka a ječmen obecný, méně často pak proso seté a čočka setá. Vysvětlení tohoto jevu není úplně triviální, jak se na první pohled zdá.

            Směsi obilnin získané z archeologických kontextů mohou být důsledkem postdepozičních procesů, úmyslné přípravy potravy (plodiny nebyly společně pěstovány) nebo společného pěstování nalezených druhů. Směsky pěstovaných obilnin známe z celé řady etnobotanických paralel. Důvodů pro pěstování těchto směsí můžeme najít několik, přičemž nejdůležitější jsou dva:

 - Výhodou směsek je jakási vzájemná ekologická nahraditelnost spolu pěstovaných druhů. Obvykle dva až tři druhy spolu pěstovaných plodin s odlišnými ekologickými nároky totiž mnohem lépe odolávají výkyvům prostředí než pěstování jediného druhu. Při nečekané změně podmínek prostředí je sice některý z druhů potlačen, ale druhý (ostatní) jej obvykle velice dobře nahradí. Jde tedy o promyšlenou a empiricky ověřenou metodu získání jistějšího výnosu s výrazným snížením rizik.

- Jiným důvodem pro pěstování směsí kulturních plodin je snaha vypěstovat „surovinu“ ve vhodném poměru pro přípravu nějaké oblíbené potraviny. Připomeňme například směsku nazývanou „souraž“ pěstovanou hojně do 50. let minulého století na českém venkově (žito seté Secale cereale a pšenice setá Triticum aestivum), ze které se pekl chléb.

            Směska však může vzniknout i nechtěně jako důsledek vysokého zaplevelení polní kultury. Poměr ve směsi pak může kolísat jen na základě změn podmínek prostředí a použité agrotechniky. Šlo by tedy o jakýsi neúmyslný posun v poměru pěstovaných obilnin v důsledku nepříznivých podmínek. Extrémním případem pak je vymření jednoho z druhů směsky (což u první uvažované varianty není možné vzhledem k udržování vhodného poměru člověkem).

 

Změny v agrotechnice v mladším pravěku a jejich příčiny

            Pokud porovnáme výsledky archeobotanické analýzy s dosavadními výsledky pro zemědělský pravěk, můžeme zpozorovat několik nápadných trendů ve vývoji agrotechniky užitkových druhů.

            První pozorovatelnou změnou je odklon od pěstování směsí jednozrnky a dvouzrnky a jejich přeměna v monokulturu (?) dvouzrnky. Jak jsme již nastínili dříve, významnější podíl ve směsích měla jednozrnka zejména ve starším zemědělském pravěku. Ovšem její podíl postupně klesal, takže soubory datované do mladší doby bronzové udávají jednozrnku již jen jako zanedbatelnou plevelnou příměs: lokality Mšec, Rvenice a Kosoř (Tempír 1968, 1973). V hostivařském souboru tvoří v naprosté shodě jednozrnka pouze plevelnou příměs. Tento trend může být důsledek určitého zintenzivnění obilnářství v mladším pravěku. Pšenice dvouzrnka je druhem výrazně produktivnějším než primitivnější jednozrnka. Nárůst podílu dvouzrnky může mít tedy nezanedbatelný ekonomický přínos. Toto tvrzení má zatím pouze charakter hypotézy, kterou je třeba dále testovat. Důležité pro další postup výzkumu je zajištění dalších výsledků ze systematicky zkoumaných lokalit.

            Další změny se týkají sortimentu užitkových druhů v mladší době bronzové proti předchozím obdobím. V Hostivaři, stejně jako na další knovízské systematicky vzorkované lokalitě v Záběhlicích, byl zjištěn nápadně vysoký podíl teplomilných a zejména sucho tolerujících plodin – prosa setého a čočky seté. Na základě současných znalostí nejsme schopni posoudit, co tento výsledek znamená. Možností je několik, např. přizpůsobení mladobronzové ekonomiky nepříznivému klimatickému výkyvu. Druhou možností je, že jde o přizpůsobení nepříznivým lokálním podmínkám. Hostivař se nalézá v jedné z nejteplejších a zároveň nejsušších oblastí Čech (Quitt 1971). Nelze ovšem ani vyloučit, že jde o důsledek mezernatosti archeobotanické pramenné základny.

            Hostivařské výsledky dále otevřely otázku způsobu skladování plodin na sídlišti. Nápadná je zejména nízká koncentrace obilek prosa v zahloubených objektech a relativně vyšší afinita velkoplodých obilnin (ječmen, pšenice) k tomuto typu objektů.

 

Paleoenvironmentální rozbor - makrozbytková analýza

            Celkem bylo nalezeno cca 45 smysluplných taxonů planých rostlin (viz příloha). Vypovídací hodnota těchto druhů z hlediska paleoenvironmentální rekonstrukce je však rozdílná. V souboru převládají druhy bezlesých biotopů. Významnou měrou se uplatňují zejména druhy ruderální (rumištní) vegetace, druhy plevelných (segetálních) společenstev a druhy travinných společenstev s afinitou k suché části spektra těchto společenstev. Absence druhů lesních společenstev je pro makrozbytkovou analýzu pravěkých lokalit typická a částečně bude kompenzována při hodnocení výsledků xylotomární a malakologické analýzy. Případné rekonstrukce přírodního prostředí na lokalitě stěžuje fakt, že nelze jednoduše odlišit autochtonní a alochtonní složku fosilního souboru.

            Rumištní vegetace je zastoupena zejména širokou škálou nitrofilních druhů (např. Chenopodium ssp., Atriplex sp., Persicaria ssp., Solanum nigrum, Galium aparine, Sambucus ebulus) dokládajících neutěšené hygienické podmínky, zejména lokální deprese zaplněné rozkládajícím se organickým odpadem a z dnešního pohledu neuspokojivé nakládání s fekáliemi a výkaly domácích zvířat. Část druhů osidluje i další synantropní stanoviště, zejména zbořeniště a jiné archeologizující zbytky stavebních konstrukcí. Nápadně vysoká koncentrace makrozbytků druhů této ekologické skupiny v sondách  61 a 62 je diskutována níže. Lokální vlhčí, živinami dotované deprese reprezentují zejména taxony Persicaria lapathyfolia, Eleocharis sp. Nezpevněné komunikační plochy a cesty na sídlišti porůstala společenstva sešlapávaných míst reprezentovaná např. druhy Polygonum aviculare agg. a Polycnemum arvense. Jejich výskyt v rámci souboru je však velice nízký.

            Alochtonní složka nálezového souboru je reprezentována zejména početně dominující skupinou segetálních druhů. Zastoupeny jsou zejména plevele jaří např. Atriplex ssp., Chenopodium ssp., Persicaria ssp., Fallopia convolvulus, Galium spurium, Setaria glauca, S. viridis/verticilata apod. Dominance plevelů typických pro jaře nemusí nutně znamenat jejich pěstování. Tyto druhy se vyskytují i v porostech okopanin a intenzivně okopávaných ozimů. Ozimé plevele jsou zastoupeny pouze okrajově druhy Bromus secalinus, Vicia tetrasperma. Jejich přítomnost však naznačuje pěstování ozimých polních plodin.

            Travinná společenstva reprezentují zejména druhy s nízkou vypovídací schopností (ekologicky indiferentní), dále jsou přítomny druhy sušších až suchých krátkostébelných a ruderalizovaných trávníků. Typickými představiteli těchto ekosystémů jsou taxony: Graminae, Bromus sterilis, Medicago lupulina, Setaria ssp. Mezofilnější louky pak osidlovaly zejména druhy Stellaria graminea a Trifolium sp. Nejsušší stepní stanoviště osidloval druh Stipa pennata (včetně Stipa sp.). Tento druh je hodnocen jako alochtonní příměs v souboru rostlinných zbytků související s jeho využíváním na sídlišti. Stepní lokality tedy nepředpokládáme přímo v intravilánu či blízkém okolí sídliště, pravděpodobnější je jejich existence na exponovanějších stanovištích v širším okolí.

            Výskyt knovízské kultury časově koreluje s jedním s nejdynamičtějších období holocénu, co se týče vlivu člověka na krajinu. Časově totiž odpovídá období s výrazně sušším klimatem  kryjícímu se s mladší a pozdní dobou bronzovou (1250 - 700 BC). Ovlivnění vegetačního krytu a tím obecně i ekologické situace ve středoevropském prostoru na sklonku doby bronzové nabývá na intenzitě. Důsledky těchto jevů nebyly nikterak zanedbatelné, jsou právem srovnávány s intenzitou valašské kolonizace v Karpatech v ranném novověku, lokálně vedly až k ekologickým katastrofám vyvolávajícím nevratné změny v krajině (Cílek 1996, Ložek 1980, 1988, 1997, 2000, Rulf 1994).

            Doklady těchto jevů můžeme rozdělit na základě studovaného materiálu zejména na přírodovědné a archeologické: zahuštěním stop sídelních aktivit v klasické sídelní zóně a šířením osídlení i do okrajových oblastí[11]. Výrazné jsou zejména indicie eroze a akumulace sedimentů. Stopy těchto změn byly sledovány v mnoha regionech (Smejtek 1994, Beneš 1995, Neústupný 1987). Přírodovědné doklady zahrnují např. dokumentace poklesu činnosti pramenů (Ložek in Neuhäuslová a kol. 1998). Analýzy z území Českého krasu (např. Karlický potok) prokázaly, že subboreál znamená sedimentační zvrat, kdy se počínají hromadit nivní půdy (Ložek 1980, 1988). Biologické doklady lze sledovat na mnoha různých typech fosilií. Doloženy byly zejména změny struktury avifauny na lidských sídlištích ve prospěch prvků otevřené krajiny (Peške 1981). Patrně nejspolehlivěji byl doložen na společenstvech holocenních měkkýšů z mimosídlištních (off site)  sedimentů (Ložek 1997, 2000). Také palynologická data z mimosídlištních sedimentů této doby s sebou nesou stopy těchto změn v nadregionálním měřítku (Pokorný, nepublikovaná data). Z výsledků environmentálních analýz z Hostivaře by s výše nastíněnými jevy mohly souviset nálezy stepních prvků: zejména stepní trávy Stipa pennata s.l. (kavil ivanův) měkkýšů Chondrula tridens, Xerolenta obvia, Cepaea vindobonensis či hlodavce Citellus citellus (sysel obecný).

            Je zajímavé, že tento jev zatím nebyl pozorován na souborech botanických zbytků získaných ze soudobých lidských sídlišť, přestože ekonomie lidských komunit musela být významnou měrou ovlivněna či spíše modifikována těmito jevy. Archeobotanický výzkum z Hostivaře však tuto možnost naznačil. Nápadné je zejména posílení významu sucho tolerujících druhů polních plodin Lens esculenta a Panicum milliaceum.

 


Xylotomární analýza

 

J. Mihályová


            Rekonstrukce lesní vegetace okolí sídliště je založena především na výsledcích xylotomární analýzy. 

            Při analýze byly zpracovávány dva soubory uhlíků s odlišnou metodikou odběru a vzorkování. První soubor tvoří uhlíky odebrané přímo na lokalitě v rámci archeologického výzkumu. Pro tento typ dat máme i analogie již provedených analýz a následujících rekonstrukcí (např. Kyncl 1987). Druhým souborem byly uhlíky z plavení, tedy soubor získaný pseudonáhodným výběrem z odebraných půdních vzorků. Analýza pramene tohoto typu nebyla u nás zatím prováděna.

            Uhlíky byly bez dalších úprav lámány a na čerstvých lomných plochách prohlíženy pod optickým mikroskopem. Vzhledem ke křehkosti a rozpadu tohoto materiálu nebylo kvantitativní hodnocení založeno na počtu nalezených uhlíků, ale na jejich frekvenci v souboru odebraných vzorků.

            Zastoupení dřevin ve vzorku uhlíků získaných přímo při exkavaci (N = 71 vzorků / cca 750 zlomků) je následující: dub tvoří naprostou dominantu souboru (77% vzorků), následuje bříza (11%). Méně byly zastoupeny slivoň (patrně trnka 3%), habr (3%), líska (3%) a smrk/jedle (3%).

            Zastoupení dřevin ve vzorcích uhlíků získaných při plavení (N = 475 vzorků/ cca 2700 zlomků) je následující: dub tvoří dominantu souboru (81% vzorků), následuje bříza (11%). Dále byly zjištěny tyto dřeviny buk (3%), habr (2%), jilm (1%), jasan (1%), jedle (pod 1%), topol/vrba (pod 1%), javor (pod 1%) a jabloňovité (jabloň nebo hrušeň pod 1%). Z keřů byly zjištěny zimolez (1%), slivoň (patrně trnka pod 1%), líska (pod 1%) a bez (pod 1%) (viz. graf – znázorněny jsou pouze druhy se zastoupením větším než 1%).

            Struktura obou souborů uhlíků je obdobná s tím rozdílem, že uhlíky odebrané při exkavaci, tedy velké fragmenty patrné pouhým okem, vykazují menší diverzitu a poněkud hůře odrážejí ekologickou situaci zkoumané lokality. Soubor uhlíků z plavení je výrazně lepším podkladem pro rekonstrukci nejen dominantních lesních společenstev, ale i okrajových lesních a keřových formací.

            Soubor se zdá být poměrně reprezentativní a dobře odrážející soudobý porost dřevin. Kvalitativní obraz lesní a keřové vegetace okolí sídliště lze tedy poměrně snadno nastínit. V blízkosti zkoumané lokality lze rekonstruovat doubravu, která se svou strukturou blíží geobotanicky rekonstruovanému společenstvu lipová doubrava - Tilio betuletum. Toto poměrně světlé druhově chudší lesní společenstvo  s dobře vyvinutým bylinným pokryvem při zvýšení antropického tlaku reaguje ústupem dubu a masivním nástupem světlomilné břízy bradavičnaté Betula pendula. Náhradním typem tohoto společenstva jsou pak březové háje či doubravy s vysokým podílem této dřeviny (Neuhäuslová a kol. 1998). Při ještě větším antropickém zatížení dochází k expanzi keřových formací (Berberidion) osidlujících plochy zbavené lesa. Z našeho souboru to jsou keře slivoň (trnka ?), zimolez, líska. V blízkosti lidských sídel lze předpokládat expanzi keřových formací živinami dotovaných stanovišť -bez. Vodní toky naopak kopírovalo rozšíření nějaké formy lužního lesa v širokém slova smyslu reprezentovaného zejména taxony topol/vrba a jasan.

            Pokud se pokusíme o kvantitativní rekonstrukci dřevinné vegetace, jakkoli se pouštíme na tenký led, považujeme za rozhodující vysoký podíl světlomilných dřevin Betula sp. a Corylus avellana svědčící o značném stupni antropického ovlivnění lesních cenóz. Nízké zastoupení habru, tedy dřeviny, která obdobným způsobem citlivě reaguje na antropické ovlivnění, je patrně dáno chronologií šíření této dřeviny v holocénu. Nástup habru ve středních Čechách je datován do období mladšího atlantika až subboreálu. Masivní nástup je vždy podmíněn antropicky a probíhá patrně až v pozdějším období. V souboru uhlíků z údolí Lužického potoka (patrně jeden z mála reprezentativních zpracovaných souborů uhlíků z Čech) bylo zaznamenáno vyšší zastoupení této dřeviny až ve vzorcích ze starší doby římské (Kyncl 1987). Dalším indikátorem intenzivního ovlivnění lesních cenóz je nízké zastoupení jilmu, tedy dřeviny, která rychle ustupuje po zesílení lidského vlivu na les. Význam keřových formací se zdá být poměrně malý, lze si představit, že výraznou měrou jejich šíření bránila pastva dobytka, probíhající patrně alespoň v bezprostředním okolí sídliště poměrně intenzivně.

 


Prostorová analýza archeobotanických dat

            Prostorovou distribucí rostlinných zbytků v rámci pravěkého sídelního areálu se na území bývalého Československa zabývala pouze v jediném případě E. Hajnalová na lokalitě Zemianske Podhradie, poloha Hradištia – lužická kultura (Hajnalová 1999). Přestože šlo o analýzu malé plochy cca 25 m2, přinesl tento výzkum nečekané výsledky. Přestože archeologický výzkum této plochy nepřinesl důkaz konstrukcí in situ a neumožnil jednoznačnou interpretaci zkoumaného hromadného nálezu rostlinných zbytků, po provedení prostorové analýzy archeobotanických zbytků mohlo být konstatováno, že jejich distribuce je nenáhodná a pravděpodobně odpovídá destrukční požárové situaci zásobního nadzemního objektu, ve kterém bylo (nad sebou) samostatně skladováno ve schránkách několik druhů pěstovaných kulturních plodin. Prostorová analýza celého sídliště, či alespoň její podstatné plochy, však nebyla dosud publikována.

 

Analýza dat ze sídelních vrstev

            Archeobotanická data nemají náhodný rozptyl po zkoumané ploše, ale dobře korelují s archeologickými daty, zejména dobře prostorově korelují s jádrem sídliště zjištěným výzkumem. Data z Hostivařského výzkumu jsou velice vhodná pro analýzu prostorových vztahů, zachycují totiž okraj sídliště umožňující sledovat rozptyl makrozbytků mimo vlastní jádro sídelní jednotky.

            Nejpočetnější archeobotanická data pro prostorovou analýzu poskytla vrstva 2a. V následující interpretaci se proto budeme zabývat zejména daty pro tento stratigrafický horizont, popřípadě pro jeho sloučení s vrstvou 2b (horizont 2). Samostatně prostorově analyzovány byly zejména makrozbytky nejpočetnějších taxonů merlík bílý Chenopodium album jako typický zástupce rumištní vegetace, svízel pochybný Galium spurium jako zástupce plevelných druhů a nejpočetnější obilniny a luštěniny: proso Panicum milliaceum, pšenice dvouzrnka Triticum dicoccon, ječmen obecný Hordeum vulgare a čočka setá Lens esculenta. Pro potřebu zobecnění pak byly vytvořeny skupiny druhů dále analyzovaných společně a to na základě jejich vzájemné ekologické vazby (rumištní druhy, plevelné druhy) nebo podobného využití člověkem (obilniny, luštěniny). Skupina rumištní druhy zahrnuje následující taxony: Atriplex sp., Chenopodium ssp., Galium aparine, Medicago lupulina, Melandrium album, Persicaria vulgaris, Sambucus ebulus, Solanum nigrum a Thlaspi arvense. Skupina plevele pak: Avena sp., Bromus secalinus, Camelina microcarpa, Digitaria sanquinalis, Euphorbia helioscopia, Fallopia convolvulus, Galium spurium, Setaria glauca a Setaria viridis/verticillata. Do skupiny obilniny byla sloučena veškerá data o diasporách obilnin kromě prosa, které bylo samostatně hodnoceno. Ve skupině luštěniny obdobně veškeré diaspory luštěnin. Pluchy obilnin byly hodnoceny samostatně.

 

Stručný komentář k výsledkům

            Zdá se, že zbytky rumištních druhů tvoří nápadnou koncentraci v sondách 61 a 62 (viz. obr. ruderální druhy – vrstva 2a) . Tato koncentrace se výrazně projevuje pokud hodnotíme všechny rumištní druhy společně i pokud pracujeme s vybraným typickým zástupcem merlíkem bílým (viz. obr. Chenopodium album – horizont 2). Bez pochybností je vazba na zbytky domu v těchto čtvercích – kontexty 8195, 8269, 8263, 8143, 8138 apod. Menší koncentrace diaspor těchto druhů lze vysledovat v sondách 104 a 78. Další rozptyl diaspor ruderálních druhů kopíruje střed sídliště bez zjevné vazby na archeologické horizonty či typ objektů.

            Plevelné taxony vytvářejí obdobný obraz jako rumištní druhy, nápadná je koncentrace v sondách 61 a 62 s rozptylem do čtverců 45 a 46 (viz. obr. Plevelné druhy – vrstva 2a). Tento jev lze vysvětlit tím, že většina nalezených plevelných druhů osidluje i rumištní společenstva. Další lokální maxima mají plevele v sondách 65, 78, 89, 90, 103 a 104, zde se zdá, že spíše korelují s  rozmístěním diaspor obilnin na zkoumané ploše (viz níže). Pokud hodnotíme samostatně vybraného zástupce plevelných druhů s malým cenologickým přesahem do rumištních společenstev - svízel pochybný Galium spurium, zjistíme, že je zde mnohem slabší vazba na čtverce 61 a 62 než u ostatních plevelů. Galium spurium vykazuje větší rozptyl po zkoumané ploše s několika méně výraznými lokálními maximy (viz obr. Galium spurium – horizont 2).

            Nápadná koncentrace obilek obilnin (mimo prosa) ve vrstvě 2a je v sondách 78, 90, 103, 104 (viz. obr. velkoplodé obilniny – vrstva 2a). Prostorová korelace tohoto shluku s některým z typů archeologických objektů není zcela zjevná. Zdá se, že lze tuto strukturu spojovat se zbytky domu z horizontu 1 (sondy 77, 78, 90, 91) či s existencí zásobních obilných jam tohoto horizontu - kontexty 8321, 8246 a 8179.

            Pluchy těchto obilnin vykazují vyšší rozptyl po sledované ploše než diaspory (viz obr. pluchy obilnin – horizont 2 respektive obdobný pro vrstvu 2a). Nápadné koncentrace pluch byly zaznamenány zejména v sondách 100, 114, 115. Zjevná je absence zahloubených objektů v těchto sondách. Lákavá je interpretace této situace jako mlatu či místa používaného při čištění osiva.

            Nálezy obilek prosa ukazují poněkud odlišný obraz. Lokální koncentrace jsou zejména ve čtvercích 77, 91, 103 bez zjevné vazby na zahloubené objekty. Ve spojení s výsledky analýzy výplně objektů, kde tento druh nevykazuje vyšší zastoupení, lze tento obraz interpretovat jako indicii nadzemního skladování prosa v opozici proti velkoplodým obilninám, které jsou výrazně zastoupeny v některých typech zahloubených objektů.

            Výsledky prostorové analýzy ve shodě s výsledky faktorové analýzy (viz. samostatná stať) přinesly dochovaný obraz manipulace s obilkami. Tato činnost byla prostorově oddělena od čištění obilnin od pluch. Samostatný obraz prostorové distribuce skýtá také proso. Prostorová distribuce makrozbytků plevelných a rumištních druhů je obdobná a odráží zejména kypřené, zraňované a živinami dotované plochy v rámci sídliště. S určitou mírou opatrnosti tedy lze výsledek prostorové analýzy rostlinných makrozbytků shrnout tak, že v době ukládání vrstvy 2a byl dům, jehož zbytky byly zaznamenány v sondách 61 a 62, již archeologizován a zarůstal rumištní vegetací, kdežto dům zjištěný v sondách 77, 78, 90, 91 vykazuje stopy osídlení – koncentrace obilek uvnitř předpokládaného objektu a pluch vně tohoto domu. Výsledky je však třeba podrobit další dílčí statistické analýze (viz. stať faktorová analýza dat).


 

[1] Vápnité spraše tvoří v celé jižní polovině území Prahy závěje různých rozměrů a výrazným způsobem se podílejí na modelaci terénu a chemismu půdních substrátů.

[2] Údaje o průměrných srážkách a teplotách jsou z meterologických stanic Kunratice a Uhříněves, geograficky i charakterem nejbližších lokalitě a vztahují se na období 1901 – 1950. Údaje o extrémních teplotách jsou vztaženy na celou velkou Prahu.

[3] Těmito výjimkami jsou např. semena rodu Celtis v krasových sedimentech dochovaná ve formě fosilie tvořené uhličitanem vápenatým (Ložek 1973).

[4] Přítomnost jediného dominujícího užitkového druhu dobře indikuje zásobu této plodiny. Pestrá směs užitkových a planých druhů (často s nevýraznou dominancí ve skupině užitkových druhů) indikuje tanatocenózu vzniklou patrně postupným déle trvajícím ukládáním odpadu.

[5] Soubory s výraznou převahou obilek indikují zásobu obilniny, kdežto převaha pluch odpad po čištění obilnin.

[6] Indikují odpad po čištění obilnin i v případě, že nejsou významně přítomné obilniny.

[7] Pro další zpracování dat byly sloučeny jednoznačně determinované makrozbytky rostlin s  nejistě určenými zbytky (cf.). Dále byly sloučeny některé taxony: Pisum sativumPisum / Vicia, Panicum miliaceum Panicum / Setaria, CerealiaTriticum sp., Triticum monococcumTriticum monococcum / dicoccon.

[8] Rvenice (knovízská kultura) jsou dobrým příkladem dominance dvouzrnky. Ve třech analyzovaných vzorcích udává Tempír zejména pšenici dvouzrnku, méně zastoupena byla jednozrnka, pšenice obecná a pravděpodobně špalda. Zjištěná byla také jediná obilka prosa. Mezi plevely výrazně dominoval sveřep stoklasa (30 obilek) (Tempír 1968). Nález dokládá pěstování směsi pluchatých pšenic s příměsí nahé pšenice (zda jde o pšenici obecnou je otázka, protože její rozlišení od pšenice shloučené není na základě pouhých obilek možné). Pluchaté pšenice byly pravděpodobně pěstovány jako ozim, jak dokládá dominující ozimý plevelný druh sveřep stoklasa.

[9] Příkladem může být nález  pravděpodobně vyčištěné zásoby obilnin učiněný na knovízské lokalitě Mšec na Rakovnicku, kde bylo zjištěno 309 obilek pluchatého ječmene obecného a 234 obilek pšenice dvouzrnky. Jako plevelná příměs byla zjištěna pšenice jednozrnka (8 obilek), svízel (1 nažka), sveřep stoklasa (1 obilka) a neurčené lipnicovité (4 obilky). Z luštěnin byla zjištěna čočka v malé příměsi (2/2 semene) (Tempír 1973).

[10] Přesto je ječná mouka poměrně běžně užívána jako náhražka kvalitnější mouky pšeničné či žitné až do zániku tradiční stravy zemědělců ve 20. století. Obě formy jsou běžně užívány jako krmivo, v menším množství k výrobě krup. (Domin 1944, Kühn 1984, 1991).

[11] Je třeba si ovšem uvědomit, že sledované jevy nemusí být přímým důsledkem populačního růstu v mladším pravěku. Tyto jevy naopak mohou být důsledkem nepříznivé kombinace ekologických faktorů – sucho, odlesnění, přívalové deště apod.